Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Kromě jistoty své sebe si vědomé existence má člověk ještě jednu nepochybnou jistotu: jednou jeho tělo zemře a zanikne. S ním, což si dobře pamatujme, zanikne naprosto i jeho svět – vše, co jsme měli, včetně našich bližních.

To, co bylo uvedeno výše, je nepochybné a z tohoto pohledu bychom měli i žít, dokud jsme v těle a v jeho světě. Je-li tělo i jeho svět pomíjivé, je moudré žít jako by tělo a jeho postavení ve světě bylo jedinou hodnotou, o jejichž blaho stojí usilovat?

Otázka, co je po smrti, je záležitostí víry, ale nikoliv slepé, nerozumné, ale rozumově zdůvodněné. I za života s hmotným tělem denně prožíváme ve snech život v úplně jiném těle a s ním i v jiném světě, který, pokud trvá, je pro nás stejně skutečný jako život stavu bdělého. Ve spánku beze snů, ale i v narkóze nebo ve mdlobě žijeme dále, ale bez těla.

Všechny tyto zkušenosti, včetně jógických a mystických transů naznačují, že nejsme totožní s hmotným tělem, a proto náš život po odložení hmotného těla nekončí. Navíc nás všechny duchovní autority přesvědčují o této pravdě.

S odložením hmotného těla mizí i jeho hmotný svět a my žijeme dále. Pokud některá náboženství spojují poslední soud se zánikem světa, mějme na paměti, že jde na prvém místě o zánik světa, ve kterém jsme žili a nikoliv o zánik celého vesmíru. Učení o očistci či věčném zatracení tuto pravdu potvrzují. Týkají se každého jedince zvlášť.

Co žije po smrti? Naše duše a duch, což není nic jiného než naše mysl a vědomí. V čem opět všechna náboženství souhlasí, je učení o posledním soudu. I když  se v podrobnostech liší, v podstatě jde o jedno a totéž: jsme jako jedinci podrobeni soudu vyšších sil za všechny své činy, ale hlavně za své duchovní dosažení. Jsme posuzováni za celý svůj život a co rozhoduje o výsledku, jsme my sami: naše činy, chceme-li naše karma, náš charakter a naše duchovní dosažení.

Tento soud rozhoduje o tom, kam se po smrti odebereme. Nerozhoduje o nás nikdo jiný, než my sami, to, co jsme učinili dobrého, zlého a hlavně, jak jsme se přiblížili k Bohu. V tomto smyslu máme svůj posmrtný život zcela ve své moci a jsme za něj také sami plně zodpovědní.

Proto jakékoliv spoléhání se na milosrdenství boží, pokud jsme o Boha celý život nestáli, a dokonce podléhali zlu, je naprosto marné. Také naše vlastní představy o naší vyvolenosti, duchovní výši a dokonalosti naprosto nic neplatí.

To, co platí, je zákon příčiny a následku, a to do všech důsledků.

Kdo nemá Ducha svatého, poznání svého božství, dopouští se hříchu proti němu a tento hřích nemůže být odpuštěn. Pro takové lidi není spása, ale jen další zrody, ve kterých je příležitost tento hřích napravit.

Kdo choval v sobě zlo v podobě nenávisti, závisti, pýchy, bezohlednosti k druhým a jim podobné, je odsouzen do jejich pekla, ve kterém jej tyto vlastnosti a jim podobné skutečně mučí tak dlouho, dokud se jejich síla nevyčerpá. Ne čerti, ale naše vlastní zlé sklony nás trápí.

Kdo napáchal svými skutky mnoho zla, pro toho platí plně: „Neodejdeš odsud, dokud nezaplatíš do posledního haléře“. Rodí se znovu, aby napravoval vše, čím se provinil. Zpravidla platí utrpením, jakým se sám proviňoval.

Ten, kdo nedosáhl Boha, toho se boží milosrdenství a milost netýká. Je, jak říká Ježíš, „pod zákonem“, což je zákon karmický, který působí na všechny bez rozdílů stejně jako stejně působí na všechny zákony fyzikální, například zemská tíže.

V okamžiku smrti dochází k jakémusi jednorázovému zúčtování karmických sil nad námi, které určují další celkovou etapu našeho života. Osvobozeni od karmy jsou pouze ti, kteří dosáhli ve svém duchovním vývoji vysvobození.

Ostatní směřují buď do světů vyšších, zpět na zem nebo do světů nižších.

Dosáhnout vysvobození v hodině smrti se podaří jen těm, kteří se o to celý život svou stezkou snažili, ale úspěch zdaleka nemají všichni.

Na poslední soud se můžeme dívat také jako na výběrové řízení. Jsme vybíráni pro další etapu svého života. To, co nás vybírá, jsme my sami. Hlediska výběru jsou tato:

1. karmická zátěž

2. charakter

3. sklony mysli a touhy neboli tvořivé síly

4. duchovní dosažení

Podle více pramenů, které se vyjadřují shodně, zjevuje se nám po smrti sám Bůh jako mocné a oslnivé světlo. Každá bytost na ně reaguje podle současného stavu své bytosti. Zlí lidé před ním zděšeně prchají a skrývají se před ním tak, že volí úkryty odpovídající jejich celkové duchovní úrovni. Ti, kteří sami dosáhli světla nebo dokonce poznání Boha, jsou naopak světlem přitahováni, světlo je přijímá do sebe, a tak je zachraňuje před nižšími zrody. Ti, kteří se k Bohu neblížili nebo se mu dokonce zlem protivili, jsou od něho odváděni právě svými Bohu nepřátelskými sklony, které svou myslí pěstovali. Úkryty, do kterých se uchylují, jsou vstupy do světů, například lůna žen, kde se mají zrodit. Ty vždy zákonitě odpovídají celkové úrovni každé bytosti.

Naší spáse se mohou postavit do cesty, a tak ji i zmařit jakékoliv sklony mysli, které jsou skutečnými silami a nesměřují přímo k samotnému Bohu. Kdo chce být spasitelem světa, kdo chce pokračovat ve svých vtěleních ve světě, kdo je silně poután k těm, které opustil, ten odchází zákonitě zpět na zem.

Tak se rodí i duchovně pokročilí, u kterých tyto touhy převládnou nad touhou po samotném Bohu. Každý má přesně to, co chce. Jelikož se znovu rodí v hmotném, nebožském světě, nutně i trpí a jsou dokonce i pronásledováni. Platí za svou nevědomost, ve které pohrdli Bohem pro něco méně, než je on sám.

Právě proto je i pro ty, kteří dosáhli poznání sama sebe i nadále nezbytné ovládání mysli neboli vivéka a neztotožňování se s žádným výtvorem mysli. Takové počínání je vždy již pád s nevyhnutelným následkem utrpení.

Z pohledu pravdy o posledním soudu je jedno, zda věříme v reinkarnaci nebo nikoliv. Na existenci posledního soudu se shodují i náboženství, které reinkarnace neučí. Křesťanský očistec nebo dokonce peklo je z tohoto pohledu také nové a další vtělení a nic jiného.

Kdo věří v nějakou existenci po odložení těla, měl by mít pravdu, že život po smrti těla nekončí, stále na paměti. Po skončení tohoto života následuje poslední soud, ve kterém to, jak jsme svůj život žili, čeho jsme dosáhli i nedosáhli, naše zlé i dobré sklony a touhy, rozhoduje o nové etapě našeho života. Ta bude v následcích taková, jaký předchozí, náš život byl. Náš současný život je příčinou, která jako následek určuje život po smrti.

Měli bychom proto žít tak, abychom v posledním soudu obstáli co nejlépe. Již proto, že nikdo neví, jestli před ním nebude stát již za malou chvíli. Náš život by měl být proto pečlivou a trvalou přípravou na tuto zkoušku, abychom v ní obstáli. Již proto, že rozhoduje o našem osudu na velmi dlouho.

Osobně příliš nevěřím v účinnou cizí pomoc v posmrtných stavech. Tu může poskytnout jen velmi pokročilý duchovní člověk nebo mistr.

Čím jsme starší, tím blíž jsme k odložení těla a tím víc bychom se na ně měli připravovat, což zejména platí pro ty, kteří jsou vážně nemocní. Prožívat konec života ve starostech, co si svět a druzí bez nás počnou, je nejen maření drahocenného času, ale téměř jistým vytvářením nové inkarnace ve světě, kde budeme jen opět trpět. Pamatujme, že naše spása závisí jen na nás a ani nejvyšší projevy lásky k bližním bez dosažení samotného Boha nás nespasí. Právě naopak, je zde vždy velké nebezpečí, že pro lásku k osobám Boha ztratíme. S takovou láskou, která druhé ztotožňuje s jejich hmotnými těly je vždy spojena nevědomost, připoutanost a lpění, které nás jak znesvobodňuje, tak zabraňuje dosažení Boha a tím i naší spásy. Taková láska je pokleslá a její výsledky jsou s tím v souladu. Netrpíme pro samu lásku, ale proto, že milujeme nesprávně to, co není z Boha a Bohem.