Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Všemocné je spočinutí Ducha!

(Bedřich Hejhal)

Toto je jeden z nejdůležitějších duchovních zákonů a kdo mu dobře rozumí a správně používá, má svůj budoucí osud ve své moci. Kde jako Duch spočineme, to se stává skutečností, kterou žijeme.

Duchem ve výroku je vědomí vlastní existence a spočinutím je zaměření jeho pozornosti neboli pozorovatele. Kam obracíme svou pozornost ať vědomě nebo nevědomě, tam proudí tvořivá moc vědomí a v tom se prožívá, to se stává jeho skutečností. Moc pozornosti vědomí je opravdu všemocná a plně řídí naše osudy ve světě zevním i duchovním.

Čím víc čemukoliv věnujeme pozornost vědomí, to tím víc oživujeme, vytváříme a nakonec se tím stáváme, to jest ztotožňujeme.

Vědomí svou pozorností může působit vědomě nebo nevědomě a také ve stavu poznání sebe nebo v nevědomosti o sobě. Tak vzniká celá řada nikoliv vědomí, ale stavů vědomí, protože vědomí je jen jedno: Já jsem.

To, co tyto stavy vytváří, je moc pozornosti vědomí, síla pozornosti vědomí, doba a síla jeho soustředění.

Významným výsledkem mocného zaměření pozornosti vědomí je ztotožnění nebo pohlcení v tom, k čemu naše pozornost směřuje.

Jedním z výsledků jejích zaměření na naše tělo a mysl je ztotožnění vědomí s tělem a s myslí neboli ego. Je vytvářeno nevědomým používáním pozornosti vědomí a jeho moci na ně. Ve stavu nevědomosti o tom, že jsme vědomí Já jsem, působením pozornosti vědomí na ně, jsme s nimi plně ztotožněni. Prožíváme se jako tělo a mysl, ač jimi nejsme, což je ego.

Obdobně naše pozornost vedená ke světu může vést až k úplnému pohlcení vědomí světem. To je případ poutavého filmu, který naši pozornost plně pohlcuje a my jsme – naše vědomí – plně dějem pohlceni tak, že pro nás existuje jen on a nic jiného si neuvědomujeme než jej a proto jej plně prožíváme, jako bychom byli jeho skutečnými účastníky. Smějeme se, pláčeme a strachujeme se, jako by šlo o skutečnost a o nás samé.

Ve spánku beze snů je pozornost vědomí plně stažena z veškerého projevu do vědomí samotného a jsme do něho plně ponořeni a projev pro nás proto neexistuje. Když se tak děje ve stavu nevědomosti, zakoušíme v něm, jak říkáme „nic“ nebo prázdno. Pro svou nevědomost o sobě – vědomí – si neuvědomujeme, že jsme tu přítomni my, vědomí, které si toto prázdno uvědomuje.

Opakem spánku beze snů je kévala nirvikalpa samádhi, ve kterém svět a naše osobnost dočasně mizí a existujeme výhradně my jako vědomí Já jsem. To je výsledek plného a výhradního obrácení pozornosti vědomí na samo vědomí.

Za tím vším, za všemi těmito stavy je jediné vědomí Já jsem a vědomé nebo nevědomé či nahodilé zaměření moci jeho pozornosti.

Zdůrazněme, že moc pozornosti působí vždy, ať ji vedeme vědomě nebo nevědomě, řízeně nebo neřízeně. Pohlcení v napínavém ději filmu je stejně jejím působením jako kévala nirvikalpa samádhi nebo ego. Jelikož vždy něčemu věnujeme pozornost svého vědomí, její moc působí neustále v souladu s tím, zda ji používáme vědomě nebo nevědomě, řízeně nebo neřízeně a také s tím, čemu ji věnujeme. Tak mocí své pozornosti vytváříme svou skutečnost neboli osud.

Tak působením moci pozornosti vědomí žijeme tak, jak ji používáme. Vždy nám však přináší to, čemu ji věnujeme: dobro nebo zlo, svobodu nebo nesvobodu, blaženost nebo utrpení, poznání sebe nebo nevědomost o sobě a ztotožnění s tím, co nejsme: s tělem a s myslí. Náš osud zevní i vnitřní, to co žijeme, je vždy výhradně výsledkem působení moci pozornosti vědomí.

Skutečnost a moc světa nad námi nespočívá v něm samém, ale v tvořivé moci vědomí, kterou mu svou pozorností ve své nevědomosti dáváme. Proto pro naše skutečné zájmy je zcela zásadní: neustálé, správné a vědomé řízení naší moci pozornosti vědomí. Ale pozor: i když je naše pozornost ve výše uvedeném smyslu všemocná, nikomu nikdy nemůže přinést za její mocí páchané zlo dobro. Její působení je plně podrobeno zákonu karmy. Zlo vždy přináší zlo a nikdy dobro. Vědomé používání soustředěné pozornosti vědomí pro zlé cíle je nejhorší černá magie, jaká existuje. Většina lidí ji používá nevědomě a proto také sklízí zlo a utrpení z něho. Jediným řešením a vysvobozením je vědomé a správné používání pozornosti tak, aby nám přinášela dobro a poznání.

Pozornost věnovaná výhradně světu nás udržuje v jeho moci a výsledkem jsou vždy opakované zrody v něm. Cesta k vysvobození z utrpení vede jedině obracením pozornosti vědomí na ně samé a jeho poznáním.

Základem jakékoliv přímé stezky k Bohu, vědomí Já jsem je proto vždy trvalé obracení pozornosti vědomí na ně samé, což je stezka poznání. Obecně nejvyšší metodou jakéhokoliv poznání i vědeckého, je obracení pozornosti na jeho dosažení. To platí i pro poznání sebe. Indická átmavičára není nic jiného než obracení pozornosti vědomí na samo vědomí, ze kterého vždy pozornost vychází. Je jeho zdrojem.

Nejvyšší meditace je proto vždy obracení pozornosti vědomí na ně samé, které vede k uvědomění sebe jako ryzí vědomí Já jsem. Vede k tomu zejména praxe sebe si vědomého pozorovatele, který svou pozorností spočívá trvale a vědomě ve vědomí Já jsem. Jsme-li zevně činní, životu ve světě věnujeme současně jen tolik pozornosti, kolik je třeba, abychom neohrozili svou existenci v něm. Vědomí sebe však nikdy neztrácíme i když se věnujeme světu.

Je důležité vědět, že pozorovatel není bytost, bytostný, ale pouze proudem zaměřené pozornosti vědomí Já jsem a jeho tvořivé moci. Je jedním ze stavů vědomí, který je vytvářen správně vedenou pozorností samotného vědomí Já jsem.

Takže znovu a výstižněji: všemocné je zaměření pozornosti našeho vědomí Já jsem, které vede jeho tvořivou moc tam, kam ji namíříme a s jakou silou tak učiníme a jak dlouho. Vytváří naši skutečnost a osud.

Cesta k poznání sebe i Boha ve své podstatě není ničím jiným než trvalým a nepřetržitým řízením pozornosti a tím i moci našeho božského vědomí Já jsem na ně samé. Výsledkem je jeho poznání jako naší původní podstaty a život ve ztotožnění s ní. Právě o něm proto platí Ježíšovo: „Já jsem, vědomí Já jsem je cesta, láska, pravda a život božský“.

Kdo pochopí, co bylo uvedeno, začne vědomě, správně a nepřetržitě pozornost a tím i tvořivou moc vědomí sebe sama – svého vědomí Já jsem vést zpět na ně samé a tak vytvářet svůj příští život a osud. Toto řízení pozornosti je schopností každého z nás a je nejmocnější duchovní praxí, jaká existuje. Pozornost, schopnost pozorovat má každý člověk a proto ji každý může řídit.

Pokud tak činí, má ve své moci ten nejvyšší nástroj duchovního pokroku, jaký existuje. Je zcela na něm, jestli jej použije a využije. Není na nikom závislý a nemusí spoléhat na nic a nikoho jiného. Získává správně vedenou pozorností vědomí možnost vytvářet svůj budoucí osud podle svého rozhodnutí. Tak jako tak: pozornost vědomí, nač je zaměřena, rozhoduje vždy a neustále, ať jsme si toho vědomi nebo nikoliv a je proto nutné ji vědomě a správně řídit, pokud chceme poznání a vysvobození z nesvobody a utrpení.

Tato stezka začíná i vede odtažením pozornosti vědomí od všeho pozorovatelného a uvědoměním se jako sebe si vědomé, vše pozorující vědomí, na které obracíme trvale jeho – svou pozornost. Čím víc se nám toto daří, tím víc mizí naše ztotožňování s tělem a s myslí, svět přestává být jedinou, objektivní realitou a naše totožnost se přesouvá do Ducha, vědomí Já jsem, ve kterém spočíváme a žijeme. Tím je obnovován náš původní, Bohem nám daný božský život.