Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Vstáváme po šesté hodině a připravím snídani. Po ní jsou buď 2 hodiny meditace nebo hned pracuji až do oběda. Po obědě musím ulehnout. Prolistuji noviny a spím. Pak jdeme často na procházku, někdy i opět pracuji. K večeru jsem již většinou silně unaven. V pondělí je meditace odpoledne, ve středu večer. Podívám se na večerní zprávy a brzo jdu do postele. Před usnutím čtu.

Na jaře a v létě odjíždíme ve čtvrtek na chatu a vracíme se v neděli. Pro časté veřejné meditace a semináře si chatu moc neužijeme. Stále probíhají veřejné meditace nebo semináře s hojnou účastí. Úroveň meditace je zpravidla dobrá až výborná. Výsledky po celé roky prováděných veřejných meditací a seminářů se začínají viditelně a dobře projevovat.

U nás doma meditujeme s přáteli vždy v pondělí, v úterý, ve středu a ve čtvrtek.

V pátek 16. března volá z ničeho nic Bruno ze Švýcar. O jeho návštěvě u nás asi před 20 lety píši v „Jak jsem hledal Boha“. Ač jsem anglicky nemluvil již řadu let, docela jsme si rozuměli. Omlouval se za své dřívější chování, ale jinak se vůbec nezměnil. Stále si myslí, že nalezne nějakého dokonalého mistra, který mu předá duchovno bez jeho úsilí na zlatém podnosu.

Právě proto mě volal. Nějaká jeho známá prý v Ramanašramu  se setkala s někým z Čech, kdo ji upoutal a Bruno se hned po něm začal shánět. Nebyla mu dost dobrá Šrí Sarada, Vacek, nebyl by mu dost dobrý ani onen člověk. Těžko říci, kdo to mohl být. Lidé jako Bruno jsou pro stezku ztraceni.

Můj čas je rozdělen mezi meditace u nás doma, na veřejné meditace, semináře a maratony. Současně píši novou knihu O Jednotě a zlu, pokračuji v pamětech „Jak jsem hledal Boha“, dělám korektury 2. vydání Džňána jógy. Také vyplňuji daňové přiznání a věnuji se objednávkám. K tomu je řada dalších zevních povinností. Začíná i ježdění na chatu.

Je toho dost a zpravidla jsem odpoledne již tak unaven – staré tělo také zlobí, že již nějaké další činnosti nejsem schopen. Z tohoto pohledu jsou nejnamáhavější pondělí a středy. Dopoledne není meditace, tak píši. Odpoledne nebo večer jsou dlouhé, a proto i namáhavé meditace, takže toho mám večer právě dost.

Občas mě sklátí do postele nějaká infekce nebo silné bolesti zad. Pak ležím, dokud se tělo poněkud nevzpamatuje. Meditace u nás ani venku z těchto zdravotních důvodů nerušíme. Občas, když nejsem zdráv, je účast na nich velmi náročná. Jak tělo stárne, potřebuje stále víc a víc odpolední spánek 1-2 hodiny na obnovu sil. Pokud v tu dobu se koná veřejná meditace, je účast na ní dvakrát tak obtížná.

Na velikonoce se například meditovalo stále: v sobotu 7. dubna veřejná meditace ve Stodůlkách (110 lidí), v neděli maratón v klubu, asi 60 lidí a v pondělí obvyklá meditace u nás doma, 10 lidí.

Úspěšně se rozjíždí i meditační skupina v Olomouci, vedená Romanem a Hynkem. Mají i své místnosti. Pořádají také meditační maratóny. Návštěva je asi 40 lidí i více.

Někdy mně samo od sebe svitne poznání o nesmírné drzosti, s jakou samozřejmostí své nesprávné počínání naši nepřátelé nám představují. Nejprve lhali, že hájí mrtvé, kteří se nemohou bránit a vnucovali nám nesmyslný názor, že o mrtvých se smí mluvit jen dobré. Když moji přátelé začali ve shodě s poučkou, že žáci mají hájit svého mistra, mě bránit, najednou bylo hrozně zle. To se nesmí, jsou pobloudilí, závislí a podobné. Obhájci Tomášových nikoliv. Dokonce tvrdili, že Rámakrišna to tak vlastně nemyslel. To je jejich oblíbený sport. Obracet jasné výroky v pravý opak. Takže když oni hájí Tomášovi, konají dobře. Když totéž činí moji přátelé, tak to se nesmí, to je špatně. Takových a podobných nestydatostí, které se pro svou nehoráznost těžko na prvý pohled rozpoznávají, používají stále podle hesla: drzé čelo lepší než poplužný dvůr.

Také mně napsala 4. dubna Ananda Ma. Robík tvrdí, že je to opět Terezák Jirka. Podle obsahu dopisu soudím, že má pravdu. Tváří se, jako když žije v jednotě a současně mě dává znát, jak jsem hloupý a ona chytrá. To vše zdůvodňuje jednotou, kterou nejen nežije, ale ani trochu nepochopila rozumem. Posuzuje můj článek o učení tichem. Není to nic jiného než plácání nesmyslů jeden přes druhý. Nesouhlasné názory bez jakéhokoliv zdůvodnění, které navíc dokazují, že o učení tichem jak je líčí Ramana Maháriši, vůbec nic neví. Navíc, jak je u mých nepřátel obvyklé, zbabělý anonym, naduté ego, které se stydí veřejně se ke svým názorům přihlásit.

Prostě výplod ega patřičně namyšleného na své zevní vědomosti, podávaný s neochvějným přesvědčením: „Já se nemýlím“. Při čtení takových výplodů nebo při setkání s tímto druhem chování si teprve důkladně uvědomíme, jak důležitá je pokora pro každého hledajícího. Chrání nás před naší hloupostí i zlem v nás.

Volá paní J.Š. V meditaci ji silně prochládá tělo. Čím to je? Odpovídám, že přesně nevím. Sám tím trpím víc než dost. Proto se stále na meditacích halím do dek a přesto prochládám a z důsledku toho jsem i často nemocen. Zřejmě jde o odliv životní energie z hmotného těla do duchovní oblasti působením meditace. Je například dobře známo, že v kévala nirvikalpa je tělo celé studené až na malou plošku na temeni hlavy.

Když paní volá asi za měsíc, tak hlásí zlepšení, což přičítá rozhovoru se mnou. Obdobnou zkušenost se zlepšením svých obtíží po rozhovoru se mnou mají i mnozí další.

Je potěšující, že na meditacích se objevují i děti, chlapci i děvčata. Někteří meditují i doma. Přijíždějí i maminky s dětmi v kočárku, a to nejen z Prahy.

Naše Karolínka i Žanetka také rády chodí do Stodůlek. Nikoliv zatím meditovat, ale prodávat vstupenky. Pokladnu střeží velkým koltem.

Pevnou součástí dne se stávají i SMS. Dochází jedna za druhou, většinou díky za pomoc v meditaci i na dálku.

Ve středu před velikonocemi jsme se měli na meditaci dobře. Zuzka a Petr přinesli chlebový dort.

Na nedělní maraton 8.4. v klubu jela Miluška již nastydlá. Bylo jí tam taková zima, že po prvé hodině pránájámy jela domů. Ulehla a vzpamatovala se až ve čtvrtek, protože chtěla jet na chatu. Já jsem byl také na půl nemocný a přeunavený. Nejvíc mě dodala nutnost udělat 2. korekturu Džňána jógy v jeden den – středu (11.4.) a večer ještě dlouhá meditace.

Naše pošta se zase vyznamenala. Korektura byla odeslaná z Olomouce 23.3. a stále nepřicházela. Tak jsem se ji v úterý 10.4. vydal hledat. Ležela u nás na poště a nikdo se ani nenamáhal nás upozornit. Pak jsem se mohl strhat, abych vydání knížky nezdržel.

Na chatu jsem dojel ve čtvrtek 12.4. po obědě úplně vyčerpán, nastydlý a se silnými bolestmi zad. Uprostřed noci se přidaly ještě silné křeče v břiše s následnou nutností vyjít z chaty ven do zimy a do sklepa, kde máme záchod. Pak jsem celý víkend proležel v posteli a nabíral síly. Beru prášky. Pomáhají mně přežít. Zejména Mudofen na nachlazení zabírá. Zdaleka jsem nelenošil, ale psal.

V pátek přijeli mladí s našimi mrňousy. Ty měly večer smutek – pošlo jim morče Filípek. Ten, co si na mne, když byl u nás, každé ráno pískal, abych mu dal něco k jídlu a významně při tom panáčkoval.

V noci slyšíme z kuchyně hluk. Jsou to Kája se Žanetkou. Kája si vytrhla zub. Druhý den spí až do deseti hodin. My zatím od osmi v klidu meditujeme.

Také jsem s Miluškou po několika letech navštívil hned dvakrát opět kino. Byli jsme v Metropoli ve Zličíně. Tak jako si dříve bohatá šlechta stavěla honosné zámky, tak dnes bohaté podniky stavějí obchodní paláce z betonu a skla prozářené světlem. Pohled na ně i pobyt v nich je velmi příjemný. Jinak jde o obrovské plýtvání energií elektrickou i tepelnou. Toto mrhání zdroji zdaleka nemůže nahradit pár úsporných žárovek v bytech. Také jsem litoval prodavačky. Neděle večer a tráví je v obchodech, které většinou jsou prázdné.

Zhlédli jsme dva filmy: Jak jsem obsluhoval anglického krále a Královnu. Když se udržíme v pozorovateli, dobře rozlišujeme a nenecháme se dějem pohltit, získáme velké duchovní poučení i při tak ryze světské příležitosti, jako promítání filmu je.

Prvý film by se mohl jmenovat „Sex a peníze“ nebo jak říká Rámakrišna „ženy a zlato“. O nic jiného nešlo. Film je jakási moderní pohádka, která učí poznání, jak je zlo nakonec potrestáno a kdo se honí pouze za sexem a penězi, promarní život. Chybí jen vítězství dobra. Žádné se totiž nekonalo. Jedno zlo pouze nahradilo jiné.

Po profesionální stránce děj není plynulý, což mi vadilo. Neplyne, ale skáče po kouskách.

Druhý film by se mohl jmenovat tchýně a zlá snacha. Smrt Diany, matky královniných vnuků, nechá jejich babičku chladnou. Snacha se rozvedla s Charlesem, nepatří do královské rodiny, a proto nebude mít státní pohřeb. Matka synů leží mrtvá v Londýně. Synové loví zatím jeleny na venkově a královna – babička lituje víc zastřeleného jelena než zabitou snachu. Pro Angličany dost příznačné.

Velká část národa si však Dianu oblíbila ze zcela sentimentálních a ryze subjektivních důvodů a žádá si státní pohřeb. V otázce pohřbu se střetává vůle královny, která trvá na své královské povýšenosti a moci s vůlí obrovského davu a nakonec podléhá. Státní pohřeb se koná a královna čte sobě určené vzkazy plné nenávisti za svou necitelnost. Jediné, co cítí, je pokoření své královské důstojnosti.

Pošetilost truchlícího davu i charakterové nedostatky všech zúčastněných jsou jasně patrné každému, kdo si dá pozor a chce je vidět. Pokud nás ovšem film svým mocným vírem citové energie rovněž neztrhne.

Zákonitost, která všechny zúčastněné ovládá, je zřejmá. Jde o boj citů a myšlenek neboli protichůdných tvořivých sil, které se snaží porazit ty druhé a prosadit se. Mysli milionového davu, pokud jsou namířeny souhlasně, mají mnohem větší moc než mysl panovnice a jejího okolí. Proto zákonitě prohrává.

Jinak objektivně nešlo vůbec o nic závažného. Pouze o divadlo, které hrají tvořivé síly mysli neustále s větší či menší silou. Nic jiného svět není: divadlem, trhem marnosti, které se jen maskuje zdáním své důležitosti nebo dokonce spravedlnosti.

Skutečné hodnoty – poznání Sebe, Bůh a stezka zůstávají  úplně stranou.

S počítačem ani psacím strojem se nekamarádím. Píši propiskou a doslova na klíně. Nejraději v pohodlném křesle. Na klín dám polštář, na něj desku kartonu a psací stůl je hotový. Tak mohu psát v leže, i když jsem nemocný. Psaní rukou je tak zautomatizované, že neruší myšlenky a navíc takto mohu psát kdekoliv a kdykoliv – na chatě i na seminářích. Přístroje by mě omezovaly.

Vlastně nepíši, ale pouze zaznamenávám intuice, jak samovolně přicházejí. Někdy mě i „obtěžují“, když se objevují při meditaci. Pak nevím, zda riskovat jejich ztrátu nebo je zaznamenat.

Často se knihy tvoří samy. Něco napíši, pak se něco přidá, začne se to rozrůstat, až je hotová nová kniha. Její záměr často krystalizuje až v průběhu psaní. Pak dodatečně řadím sled kapitol, aby byl logický. Tak působí buddhi.

I na Slovensku, kde je silný vliv katolické církve, stoupá zájem o naše knihy. Knižná revue 14.3. uveřejnila recenzi na „Základy“ v poněkud humorné společnosti kuchařek. Tak dlouho jsem prohlašoval, že píši „kuchařky“ jak na TO, až mě mezi ně zařadili. Ve Vitalitě, apríl 2007 je opět krátký rozhovor se mnou.

Toto a mnoho dalšího, je zevní život. Není zdaleka jediným ani nejdůležitějším ani odděleným od Života v Duchu ve vědomí Já jsem. Žije se jak v těle a tělem, tak současně v Duchu a Duchem, v jednotě neomezeného, vše v Sobě obsahujícího a současně i vše pronikajícího vědomí já jsem. Život ve světě i v Duchu se žije současně a jeden nevylučuje druhý.

To je právě to, co staří mystici popisují: jedno naše oko se dívá do časnosti a druhé současně zírá do věčnosti.

Jednota je i právě toto. Učme se ji žít také tímto způsobem.