Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Neprojevenou podstatu mysli tvoří beztvará božská tvořivá inteligentní energie. Když je tato energie uvedena v pohyb, jednotlivá množství energie na sebe berou tvar a tak vstupují do oblasti projevu jako předměty.

Bůh myslí, cítí a představuje si a protože je Bohem, jeho myšlenky se ihned uskutečňují ve světě jako neživé předměty a živé bytosti.

Mysl lidská je součástí mysli boží a proto i člověk, když myslí, tvoří, to jest dává svým myšlením beztvaré energii své mysli jednotlivé tvary. To jsou naprosto skutečné síly, které mají svou velikost, někam směřují a také mají svůj obsah.

Právě myšlení jako práce s energií a silou je podstatným činitelem, který vytváří náš život neboli osud. Žijeme to, jak myslíme, nač myslíme a jak dlouho tak myslíme.

Představa, že účinky myšlení nejsou příčiny, které vytvářejí zákonité důsledky, že můžeme myslet, nač chceme a jak chceme, že myšlením nemůžeme „hřešit“, ubližovat, je obrovskou nevědomostí, která má vždy za následek nezměrné a nikdy nekončící utrpení všech.

Pokud tuto hru zla, kterou s námi zlo hraje, neprohlédneme, nemáme naději na nic lepšího v životě než na zlo, které jsme my sami svým zlým myšlením, cítěním a představami vytvořili.

Sklízíme přesně to, čemu v mysli dáme volný průchod a co jsme my sami svým myšlením vytvořili.

Myslet ve zlu, vytvářet zlo a nemít za ně zodpovědnost, nesklízet jeho plody, je skutečně ďábelská past, která je nalíčena na nás samé. Kdo tomuto vrcholu zla přesvědčením konat zlo, vyžívat se bez zlých následků ve zlu ve svých zlých citech a představách propadne, v přesvědčení, že je mu vše a beztrestně dovoleno, je ztracen.

Jeho pánem se stává zlo a to mu hojně oplácí samo sebou, tím, co jedině samo má, zlem. To je příčinou nikdy nekončícího utrpení, protože je stále svým myšlením a cítěním ve zlu vytváříme.

Jelikož pro zaslepení zlem nechápeme, že zlo, které nás postihuje, je naše vlastní, že je výsledkem našeho zlého myšlení, jsme přesvědčeni, že trpíme nespravedlivě, že příčina našeho zla a utrpení je zevní – svět a druzí.

Ve snaze po změně a pod vlivem své zlé nevědomosti následně v moci své nevědomosti bojujeme proti zlu ve světě a jeho skutečnou příčinu, jíž je naše zlé myšlení, necháváme nedotčenou.

Právě proto bez této naší vnitřní proměny jsou všechny snahy o zevní dobro naprosto neúčinné a marné. Pokud se nezřekneme vlády našeho zla nad námi, vládne nám naše zlo zevně. Co zlého chováme ve své mysli, to se ve světě zákonitě uskutečňuje.

Zlo je zlá a potměšilá inteligence. Dobře ví, že jediná záchrana od něho spočívá ve změně našeho vlastního, zlého myšlení v dobré, kterou musí dosáhnout každý ve svém nitru sám za sebe. Dokud toto neučiní, změna k dobrému nemůže nastat.

Toto zlo dobře ví a proto se snaží tomu ze všech sil zabránit. Tváří se ušlechtile a snaží se nás přesvědčit, že naší nejvyšší povinností je zachraňovat svět a nikoliv měnit sebe, zbavovat se svých zlých citů a myšlenek a hlavně kráčet stezkou k Bohu.

Zlo nechce, abychom se jej zbavovali, abychom se změnili my sami, začali myslet v dobru a druzí dělali totéž, ale abychom zachraňovali druhé a všichni společně dál chovali zlo ve svých myslích a nechávali mu volný průchod.

A to je jen to – pokud je to vůbec možné – méně zlé zlo. Daleko horším zlem je, že tyto postoje zcela vylučují Boha z našeho života. Sugerují nám, že Bůh se o svět nestará, že jej musíme v péči o svět zastoupit. Vůbec je například nezajímá, zda jsme toho schopni.

Ne Bůh, ale my sami máme zachránit svět a skrze něj i sebe. Vrcholem těchto plodů zla jsou výroky typu: „Kdo nezachrání všechny bytosti, nemůže být sám spasen“.

Jak „ušlechtilá“ – ovšem z pohledu zla – myšlenka. Máme své zlo nechat být, nestarat se o svůj návrat k Bohu, ale spasit všechny ostatní. Čím? Naším zlem a naší nedostatečností.

Může snad někdo, kdo není spasen, spasit druhé? Není snad spása na prvém místě věcí každé jednotlivé bytosti a Boha? Je něco jako spása bez Boha? Něco takového může opravdu vymyslet jen ďábelská, zvrhlá existence. Této pravdě pak můžou naslouchat a šířit ji pouze ti, jejichž rozum je zcela zahalen zlem, které jim znemožňuje vidět pravdu.

Ve vztahu k mysli se musíme vyhnout dvěma krajnostem. Prvou je, že myšlenky, názory pokládáme za samu skutečnost a pravdu, kterou vyjadřují. Typickým příkladem jsou nepraví advaitisté, kteří vyslechnou poučení, že vše je jen jedno. Vezmou je doslova a usoudí, že není proto oč usilovat, že nemusejí rozlišovat, ale mohou si dělat, co je napadne. Přece je vše jedno.

Druhou krajností je přesvědčení, že mysl, myšlení, je něco, co nemá svou sílu, své působení, že je jedno, co si myslíme a jak myslíme, že tím nikomu nemůžeme uškodit. Výsledkem je, že často v mysli necháváme plně působit zlo bez všech zábran a dokonce s přesvědčením, že je to dobré odreagování.

Názor o moci a síle našich myšlenkových výtvorů sdílí i Ježíš. Z výroků, ve kterých říká, že sexuelní styk v našich představách je totéž, jako jeho tělesné provedení, jasně vyplývá z přesvědčení o moci a síle našich myšlenek.

Je známou pravdou, že když dlouho a vytrvale myslíme na něco, co chceme ve světě učinit, nakonec to učiníme, i když se dostaví zničující následky.

Ve chvílich silného citového pohnutí se často dopouštíme nepochopitelných skutků. K jejich vykonání nás přimělo opakované myšlení na ně v mysli.

To vše je obrovská nevědomost, lest zla, která nás tak získává do své zlé moci. Za zlo, které jsme my sami svou myslí vytvořili, činí zodpovědné druhé a ještě nás navíc vede k jejich zachraňování.

Správný postoj k naší mysli je ten, ve kterém si uvědomujeme, že každá myšlenka, cit, představa, je mocná síla, která směřuje k uskutečnění toho, co jsme do ní vložili a to takovou silou, jakou jsme jí obdařili a jak dlouho jsme jí vytvářeli.

Z toho vyplývá i nezbytnost vědomého řízení všech duševních činností tak, abychom se zbavovali moci zla nad sebou a připravovali si lepší, příští osud. Vždy plně platí, že nejvyšší naše dobro je Bůh sám a že jiné trvalé dobro než On neexistuje.

Jinak se zla a utrpení z něho, které si my sami působíme, nikdy nezbavíme.

Tak jedno zlo jako příčina plodí svými zlými následky zla další v nekonečném bludném kruhu. Jediná naděje, jak se zla a jeho neoddělitelného průvodce, jímž je nikdy nekončící utrpení, zbavit, je prohlédnout tuto zlou hru a myšlení v nevědomosti a ve zlu nahradit dobrem.

To je možné jedině s pomocí Boha a návratem zpět k němu. To musí každý učinit sám za sebe. Druzí to za něho učinit nemohou, protože myslí on a právě svým myšlením tvoří v dobru nebo ve zlu.

Když přijmeme za své jedno zlo, nikdy nezůstaneme pouze u něho, ale přivede spolu vždy své spojence.

Přesvědčování, že musíme měnit svět, nám nejen zakrývá skutečné příčiny zla, kterými je naše vlastní, vnitřní zlo, ale současně nás zbavuje možnosti řídit náš vlastní osud ve světě a nést za něj plnou zodpovědnost.

Tím nás činí ještě závislejší na zlu a bezmocnějšími proti jeho působení. Jsme učeni, že za zlo a utrpení může svět, druzí a nespravedlnost a nikoli my sami. Proto také nemáme na nic lepšího naději, protože v tomto případě náš osud leží v rukou druhých a světa. Oni o nás rozhodují a my jsme proti tomu bezmocní.

Pravda je přesně opačná. My sami vytváříme svůj osud a neseme také za něj plnou zodpovědnost.

Právě přijetí této zodpovědnosti za sebe a přitakání jednání a myšlení v dobru nás osvobozuje a dává možnost vytváření našeho lepšího příštího osudu, nic jiného.