Vše je i není Já
Jiří Vacek
Někdy se – velmi zjednodušeně – říká: „Vše je Já“. Pokud říkáme: „Já je ryzí vědomí Já jsem“, pak je výrok „vše je Já“ nepřesný, až zavádějící.
Pravda je, že vše, co existuje, je jedna jediná nejvyšší Skutečnost, sám Bůh, absolutno.
Tato Skutečnost je jediná a mimo ni nic neexistuje a proto Indové mluví o a-dvaitě, nedvojnosti, neexistenci něčeho jiného vedle ní. Její podstatou je vědomí Já jsem, které je vše a ve všem. Tato Skutečnost není pouze vědomí, ale i láska a tvořivá moc. Je i rozlišená na projev a neprojev.
Proto tvrzení, že vše je jen Já, je pravdivé, pokud tím myslíme, že vše je jedinou Skutečností, vedle které nic jiného neexistuje. Tato Skutečnost, ač je jedna jediná, jelikož je rozlišená a je i láskou a tvořivou mocí, není pouze vědomím ale i tvořivou mocí a láskou. Chápat ji výhradně jako vědomí Já, by proto bylo nesprávné a v praxi by mohlo dokonce zavádět.
Kdybychom chápali Skutečnost pouze jako vědomí, vylučovali bychom tím z ní jak lásku, tak i inteligentní tvořivou moc a vlastně tím i celý projev.
Někteří advaitisté – fundamentalisté přesně toto činí. Popírají samu existenci projevu. Takový přístup je nerealistický a náš život v projevu, naše denní zkušenost tento názor účinně vyvrací. Nakonec to, co má opravdovou moc, která naše životy v projevu řídí, nemůže být neskutečné. Relativní, podmíněné a dočasné samozřejmě je.
Oddělovat na druhé straně další podstatné vlastnosti a projevy Skutečnosti od jejího základu, kterým vědomí je, je stejně velkým a nebezpečným omylem.
Láska jako božský princip existuje stejně jako tvořivá moc a její stvoření, ale nejsou od vědomí oddělené a na něm nezávislé. Vše, co existuje, existuje pouze ve vědomí a je vědomím také pronikáno.
Vědomí a stvoření a další vlastnosti Skutečnosti nelze od vědomí oddělovat, protože tvoří jednotu, která je vztahem příčiny a následku. Vědomí je prvotní, vše ostatní je druhotné. Úplná totožnost však neplatí.
Stezka za poznáním Já a nejvyšší Skutečnosti jako celku vede vědomým rozlišováním a to na prvém místě vědomí od toho, co je jím uvědomováno. Jinými slovy rozlišujeme od sebe – nikoliv oddělujeme od sebe – Já a ne-já, vědomí od nevědomého.
Rozlišování dobré – zlé, spásné – nespásné, odstředivé – dostředivé, je rovněž důležité a nezbytné, ale až na druhém místě.
Základní rozlišení se děje ve vědomí a vědomím. Účinný postup na stezce je dán právě tímto pravidlem a átmavičára je ve své podstatě právě tímto rozlišováním. Jejím cílem je poznání, uvědomění samotného vědomí a pak trvalé soustředění na takto uvědoměné vědomí až do ztotožnění s ním.
Pravda, že rozlišování na úrovni mysli na dobré a zlé, spásné a nespásné je pro každou opravdu duchovní stezku nezbytné a jakákoliv stezka se bez něho neobejde, v sobě zahrnuje uznání dalších vlastností Boha a samu existenci projevu. Kdyby vše bylo opravdu nerozlišené jedno vědomí, nebylo by takové rozlišování nutné a dokonce ani možné.
Sám život v projevu je bez rozlišování nemožný. Chléb je určen k jídlu, cihly ke stavbě a ani jedno nejsou vědomí, i když existují pouze ve vědomí a jsou vědomím proniknuty. Proto, že „vše je Jedno“, ani jedovatý had nepřestane být smrtelným nebezpečím.
Karmický zákon pravdu, že jsme zodpovědní za veškeré své jednání a myšlení a že vždy sklízíme následky námi vytvořených příčin, opět existenci projevu a sil, kterými se řídí, jen ještě víc potvrzuje.
Proto raději říkám, že vše je jedna jediná Skutečnost, která je Bohem, než že vše je Já. Rozlišení nejvyšší Skutečnosti a Boha je uznáním relativní pravdy, kterou žijí všechny stvořené bytosti. V jejich zkušenosti, která je dána jejich duchovním poznáním a hlavně jejich nevědomostí, rozhodně neplatí „vše je Bůh“ nebo dokonce „Já jsem Bůh“.
Vše je Bohem a božské pouze pro samu nejvyšší Skutečnost, ale nikoliv pro stvořené bytosti ve stavu pádu; ty tuto pravdu zdaleka samovolně nežijí a nesdílejí.
Bohem je absolutní vědomí Já jsem včetně tvůrčího principu a lásky. To je pravda boží, absolutní. Pravda stvořených jedinců je jen tak „božská“, jak ji sami dokážou uskutečnit a žít.
Vždy platí, že jakákoliv stvořená bytost Bohem není, ale nanejvýš se na životě božského absolutna podílí. Prohlašovat jakoukoliv stvořenou bytost za Boha, je proto vždy nesprávné a neoprávněné. Je omezením neomezeného absolutna na omezenou osobnost. Pokud stvořená bytost tomuto omylu rovnosti s Bohem propadne, výsledkem je oddělení se od pravého Boha a pád.
Jsme s Bohem soupodstatní, ale zdaleka Mu nejsme rovni: „Otec, absolutno a mé Já jsou jedno, ale Otec je větší než Já“. Ježíš
Z výše uvedených důvodů cesta, výstup k Otci nekončí poznáním, uvědoměním neomezeného, absolutního vědomí Já jsem, které je všude, ale pokračuje poznáním a rozvojem dalších božích vlastností v nás. Jsou to zejména pravá láska, tvořivá moc a moudrost, boží inteligence.
V tomto smyslu cesta nikdy nekončí. Snad jen úplným rozplynutím v neprojeveném vědomí Já jsem.