Vidění Boha
Jiří Vacek
Až v dnešních dnech jsem si uvědomil, že nabádání, abychom ve všem a v každém viděli Boha, je vlastně dvojsmyslné. Je možné je chápat ve dvojím smyslu.
1) Představovat si, že svět, věci a lidé jsou Bůh.
Nejsou. Náš svět je nebožský a jako my nejsme tělem, není ani Bůh těly našich bližních. Navíc zlí lidé, zloději, lháři a jim podobní nejen nejsou Bohem, ale propadli zlu. Brát je jako Boha, je proto zavádějící, protože nám brání rozlišovat dobro a zlo, spásné a nespásné a tak maří naše úsilí o dosažení Boha. Zlým lidem a nejen zlým, ale i světským lidem se máme vyhýbat, abychom neutrpěli škodu zevní, a co je mnohem horší, duchovní.
2) Uvědomovat si, že Bůh je přítomen ve všech tvarech včetně lidí jako neviditelný, beztvarý a neprojevený základ veškerého projevu. Tímto základem je ryzí, sebe si vědomá existence, vědomí Já jsem.
Vidět všude, ve všech a ve všem Boha, je právě toto: uvědomování si Boha, vědomí Já jsem, jako všepronikajícího neviditelného a beztvarého základu všeho, co je projevené.
Toto vidění zahrnuje i pečlivé rozlišování toho, čím Bůh není: hmotný svět i bytosti, které odpadly od Boha.
Takto nevidět, ale uvědomovat si Boha, může samozřejmě pouze ten, kdo si nejprve Boha v sobě uvědomil ve vědomí Já jsem.
Pojem „vidět“ by se ve spojení s Bohem neměl používat, protože je zavádějící. Boha nelze vidět, protože je neviditelným Duchem, a také jej nikdy nikdo neviděl, jak správně uvádí i bible, protože je beztvarý, a proto i smysly nevnímatelný. Boha si může uvědomovat opět jen Bůh sám, vědomí Já jsem v nás.
Bůh není předmětem našich smyslů, zevních ani vnitřních, není před nimi, ale za a nad nimi. Je vědomím, které smyslům propůjčuje schopnost vidět, obecně vnímat vše, co má tvar, ať jemný či hrubý, ale nikoliv sebe, vědomí.
Boha máme nejen „vidět“, ale máme jej i milovat. Milovat můžeme dobře jen to, co známe. Co platí o vidění Boha, platí i o jeho milování. Máme jej milovat ve vědomí Já jsem a jako Já jsem v sobě i ve světě, tj. v předmětech i bližních.
Nemáme milovat předměty jako předměty a bytosti jako těla, ale Boha, vědomí Já jsem v nich. To má také na mysli, když Ramana Maháriši říká: „Nedívejte se na věci (svět, bytosti) jako na věci, ale jako na Boha“. To je také vrchol lásky k Bohu, která takto zahrnuje i naše bližní. Ti, jejich podstata, pravé Já, Kristus nejsou jejich tělem ani myslí, ale vědomím Já jsem.
Přikázání chovat se k nim ohleduplně jako k jednotlivým bytostem tím není dotčeno.
Tam, kde se říká, že máme milovat i své nepřátele, milujme je skrze jejich vědomí Já jsem v nich. Tím současně i plníme požadavek: „Čiňte jim dobře“. Uvědomováním si vědomí Já jsem v tělech našich nepřátel je duchovně probouzíme. To rozhodně nezahrnuje ztrátu rozlišování na dobré a zlé lidi a podobně.
V tomto zevním, od Boha odpadlém světě platí stále, že něco je dobré, něco zlé, něco vede k vysvobození, něco k nesvobodě, což platí i pro lidi. V tomto případě ztráta rozlišování není jednota, ale opuštění cesty k ní.
Požadavek rozlišování platí i na lásku. Milovat zlé, nebožské, od Boha odpadlé není ctnost, ale nevědomost a přímo zlo. Jeho následky – utrpení, nesvoboda, připoutanost to dokazují jasně.