Vědomí je i moc
Jiří Vacek
Pozornost vědomí zaměřená na cokoliv stvořeného vytváří spoj mezi vědomím a pozorovaným předmětem. Výsledek je vždy dvojí:
1. Uvědomování předmětu.
2. Oživování a posilování pozorovaného předmětu mocí vědomí.
Kamkoliv je namířena pozornost vědomí, tam proudí současně i jeho moc.
Z toho vyplývá, že vědomí není pouze schopnost být si vědom, uvědomovat si, pozorovat, ale i energie, která má svou moc.
Schopnost být si vědomo, tedy to, co zpravidla máme na mysli, když používáme pojem „vědomí“, není totéž, co moc vědomí. Tvoří jednotu, ale nejsou totožné. Je proto nutné je rozlišovat, ale neoddělovat od sebe. Pro naši duchovní praxi je důležité tento rozdíl znát a vědět, že něčemu věnovat pozornost nemá za následek pouze uvědomění toho, čemu pozornost věnujeme, ale ovlivnění toho, co pozorujeme mocí vědomí.
To samé platí i opačně. Čemu nevěnujeme pozornost, to si nejen neuvědomujeme, ale neposkytujeme tomu ani oživující moc a sílu vědomí.
Vědomí svou mocí působí, ať je používáme vědomě nebo nevědomě. Pokud vědomí a jeho moc nevědomě obrátíme k tělu a k mysli, tak dochází ke ztotožnění vědomí s tělem a s myslí neboli dochází k vytvoření ega.
Jelikož současně nevěnujeme vědomě pozornost samotnému vědomí, upadá do zapomnění a slábne, protože se mu nedostává ani energie a síly vědomí.
Toto je vysvětlení nejen našeho pádu od Boha, ale i klíč k cestě zpět k Bohu: obracet neustále a co nejvíc pozornosti vědomí i jeho moci k Bohu. Není to nic jiného, než ono známé „milovat Boha celou svou bytostí“.
Kdo jej skutečně takto miluje, plní toto přikázání i když tak může činit nevědomě. Co opravdu milujeme, tomu i věnujeme pozornost vědomí i jeho moc zcela samovolně.
Takže stezky k Bohu láskou, poznáním i silou mají společný základ. Nejsou si tak vzdáleny, jak se běžně soudí. Tím základem je vědomí a jeho moc.
Nejvyšší a také nejúčinnější stezka k Bohu je upřímná láska k němu a vědomé soustředění pozornosti na něj, které k němu vede i sílu.
Jednota vědomí, lásky a jejich moci nás tak bezpečně unáší k Bohu, když je rozvíjíme a v pokoře a odevzdanosti se jim svěříme. To je i nejvyšší moudrost.
„Co Bůh spojil, to člověk nerozděluj!“