Vědomí Já jsem je láska
Jiří Vacek
Jan Evangelista nás učí: Bůh je láska. Proto platí, že láska je Bůh, i když není jen láska.
Cesta k Bohu je vždy jen cesta lásky a láskou k Bohu, který je sám Láska.
Milujeme Boha celou svou bytostí, ze všech svých sil a to stále. V této lásce milujeme své bližní i sami sebe, protože láska je nedělitelná a nic a nikoho nezamítá.
Kdo nemiluje Boha, druhé a sebe nemá lásku, a proto není ani na cestě k Bohu, který je Láska. Jak je možné hledat Boha Lásku, když sami nemilujeme?
Proto apoštol Pavel má plnou pravdu: „Kdo nemá lásku, nemá nic“. Kdo navíc nemá rád, závidí a povyšuje se nad druhé, nejen nic nemá, ale je v moci sil Bohu, Lásce nepřátelských.
Je proto dobré dobře znát, co apoštol Pavel v 1. Listu ke Korintským o projevech lásky říká, abychom se podle nich učili žít v lásce.
Vždy platí: kdo žije v lásce a s ní v souladu, jak nejlépe umí, ten se také blíží Bohu – Lásce.
I Ježíš nás poučuje: „Já jsem, vědomí Já jsem je láska“. Když hledáme Já jsem, hledáme proto lásku, což bez lásky k němu není možné. Naše láska k Bohu Já jsem, který je Láska, se projevuje tím, že jej hledáme s láskou a pro lásku samu a to neustále ze všech sil naší bytosti.
Cestu lásky a cestu vědomí Já jsem není proto možné oddělovat a chápat je odděleně, nebo dokonce za neslučitelné. Není snad řečeno jasně, že Boha máme milovat celou svou bytostí a ze všech sil, a proto i svou láskou? Kdo Boha nehledá, ani jej proto nemiluje, protože láska vždy touží po spojení s tím, co miluje.
Člověk bez lásky nemá skutečně nic, a proto i trpí, protože se zříká Boha Lásky a jejích darů. Trpí nedostatkem lásky, protože odmítá milovat nebo miluje nemoudře to, co lásku samo nemá, a proto ji ani nemůže dát.
Lásku může dát, milovat jen to, co je samo láskou, což je Bůh lásky Já jsem.
Apoštol Pavel: 1. Korintským
13, 1-13. Velepíseň na lásku.
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl přitom lásku, jsem jako zvučící kov a řinčící plech. Kdybych měl dar promlouvat z vnuknutí, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všechno, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal v almužnách všechno, co mám, a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl přitom lásku, nic mi to neprospěje.
Láska je shovívavá, dobrosrdečná, láska nezávidí, láska se nevychloubá, nepyšní, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad nikým nezoufá, všechno vydrží.
Láska nikdy nepřestává. Dar promlouvání z vnuknutí pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Vždyť kusé je všechno naše poznání, nedostatečné je naše promlouvání z vnuknutí. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je neúplné.
Zatím zůstává víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.
Potud apoštol Pavel o lásce.
Pavel svůj chvalozpěv na lásku píše naprosto oprávněně, protože láska je Bůh. Považovat ji jen za pouhý cit, je nesprávné. Kdo nemá lásku, nemá ani v sobě Boha, a kdo nemá Boha, nemá nic, protože bez Boha nic neplatí a nemá cenu.
To, o čem Pavel píše, jsou projevy lásky, které z ní vyplývají samovolně, pokud v nás opravdu láska působí.
Nejvyšším z projevů lásky je láska sama, láska k Bohu, k bližním i k sobě.
Láska jako Bůh je nedělitelná, a proto ji nelze omezovat, ať již na Boha, nebo na bližní, ani na sebe. Tam, kde chybí, chybí Bůh, a kde není Bůh, není ani dobro, ale zlo.
Nestačí jen nechovat zlé, nepřátelské city. Již i sama nepřítomnost lásky je vážným nedostatkem, nedostatkem přítomnosti Boha v nás.
Kdo odmítá lásku z jakéhokoliv důvodu, vždy v ní i s ní odmítá Boha.
Při stvoření člověka Bůh do něho vložil sám Sebe. Ne, že by člověk byl Bohem, ale je částí Boha, ale v této části je Bůh přítomen celý.
Láska je v člověku přítomna jako schopnost milovat. Vědomí Já jsem se v něm projevuje jako schopnost být si vědom sám Sebe, své existence i světa, ve kterém žije. Jako stvořitelská moc člověk tvoří svým myšlením, cítěním a představováním. Má i potřebnou rozlišující inteligenci, moudrý rozum, který mu, pokud jej správně využívá, umožňuje vše toto používat k prospěchu svému i všech. Záleží jen na něm, jak tyto schopnosti používá. Podle toho i sklízí a žije.
Ježíš nás učí: „Já jsem je láska“. Kdo nemá lásku, nemá proto ani Já jsem v jeho plnosti, protože mu chybí láska. Apoštol Pavel, aby tuto pravdu zdůraznil, dokonce říká, že kdo nemá lásku, nemá nic.
Pravda je, že bez lásky se Já jsem nemůže plně projevit. Jak by mohlo bez lásky milovat? Ale ani láska bez Já jsem není dokonalá. Nemá v čem spočívat, čeho se zachytit, v čem žít.
Bůh proto není jen Já jsem, je i láska. Nejsou dva, ale jedno jediné: Já jsem láska.
Bůh je jednota lásky a vědomí Já jsem. Nerozdělujme proto Boha a nechme zářit v sobě i ve světě jedno jediné:
Já jsem láska.
Janův výrok: „Bůh je láska“, můžeme proto oprávněně rozšířit:
Bůh je sebe si vědomá láska Já jsem.
Láska není nevědomá, ale sebe si vědomá. Nejvyšší láska je sebe si vědomé vědomí Já jsem láska.
Já jsem je láska, láska je sebe si vědomé Já jsem.
Nejvyšší pravda, nejúčinnější mantra: „Já jsem láska, láska je vědomí Já jsem“.
Nejsou dvě, ale jediný Bůh.
Kdo nemá lásku, ale jen vědomí Já jsem, má jen půl Boha. Jelikož Boha nelze dělit, nemá z tohoto pohledu nic a také nic není.
Z toho vyplývá zásadní podnět pro naši praxi. Nestačí spočívat ve vědomí Já jsem, protože bez lásky je to nedostatečné. Musíme žít ve vědomí Já jsem v lásce a v souladu s ní myslet, cítit a jednat. Jinak nic nemáme.