Vědomí a pozorovatel
Jiří Vacek
V praxi átmavičáry se nám nabízí dvě možnosti:
1) Věnovat plně a výhradně pozornost vědomí Já jsem a spočívání v něm.
2) Být pozorovatelem světa včetně naší osoby, který je rozlišený od všeho, co pozoruje.
Oboje je jistě dobré, ale jednotlivě každý zvlášť jsou oba stavy pozornosti vědomí nedostatečné. Pozornost věnovaná výhradně vědomí Já jsem je výlučným soustředěním na neprojev. Pozorovatel stvoření opět upřednostňuje stvoření před jeho neprojeveným základem.
Převážné až plné soustředění na samotné vědomí omezuje možnost věnovat se činnostem ve světě nebo je dokonce znemožňuje. Převaha pozornosti vědomí zaměřená na svět, nás vzdaluje našemu božskému základu, jímž je vědomí Já jsem.
I když v klidu se můžeme plně nořit do Sebe ve vědomí Já jsem a ztrácet vědomí světa, pokud žijeme ve světě, trvale takto nemůžeme existovat. Musíme se proto učit spojovat oba stavy v jediný. Jinak dělíme, co je nedělitelné: vědomí a jeho stvoření.
Nestačí proto si pouze někdy uvědomovat vědomí Já jsem ani jindy být vědomým pozorovatelem všeho stvořeného včetně jeho nepřítomnosti. Nutné je být si sebe, své vědomí si uvědomující vědomí Já jsem a současně ve vztahu ke stvoření být jeho nezúčastněným a od všeho pozorovatelného rozlišeným pozorovatelem.
Jako je tomu velmi často, platí i zde pravidlo střední cesty a vyhýbání se krajnostem. Jednou je pozornost vědomí plně nebo převážně obrácená na samotné vědomí Já jsem. V tomto stavu přestáváme být pozorovateli světa.
Druhou krajností je pozorovatel, vědomí, které převážně nebo dokonce výlučně věnuje pozornost světu, jehož součástí je i jeho osobnost, tělo a mysl.
Naším cílem je stav, ve kterém spočíváme ztotožněni s vědomím Já jsem a současně jsme pozorovatelem světa, který je jasně rozlišen od všeho stvořeného, pozorovatelného.
Zdůrazněme, že neexistují dvě vědomí, jedno, které si uvědomuje Sebe a druhé svět včetně své osoby. Jsme jediným vědomím, jehož pozornost je trvale zaměřena na sama Sebe, na vědomí a současně věnuje i část své pozornosti, pokud je to potřebné, světu.
Právě toto, spočívání ve sjednocení s vědomím Já jsem a pozorování světa ve stavu rozlišeného vědomí od něho, je podle Ramany Mahárišiho náš přirozený stav a přirozené samádhi.
Samotné úplné ponoření do Já se ztrátou vědomí světa ani samotné spočívání v pozorovateli světa, byť i v rozlišení od něho jím není.
Proto míříme na stav, ve kterém se plně uvědomujeme v základu své bytosti – ve vědomí Já jsem a současně věnujeme potřebnou pozornost světu, ale v jasném rozlišení nás, vědomí od všeho stvořeného.