Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Tibetský buddhismus, jak nám jej jeho představitelé líčí, je podivuhodnou směsicí nejvyšších pravd, ale i velmi zavádějících tvrzení. Rozhodně není tak, jak je vyučován, ryzí přímou stezkou k poznání a následnému vysvobození, ale obsahuje i mnoho zavádějících nebo méně podstatných tvrzení.

Za velmi nebezpečné považuji učení o soucítění s druhými, pro které máme obětovat vlastní duchovní prospěch a zachraňovat je všemi způsoby bez ohledu na vlastní prospěch a dokonce za cenu vlastní újmy.

Snaha o nesobeckost, která dává přednost druhým před sebou, je předem určena k nezdaru, pokud ponechává příčinu veškerého sobectví nedotknutou. A tou příčinou je právě ego, původně božské vědomí jedince odpadlé od Boha a ztotožnění s tělem a s myslí. Pokud trvá ego, veškerá nesobeckost a další ctnosti, jsou jen kompromisy se zlem, jímž ego je, které toto jeho zlo ponechávají nedotčené. Něco jako opravdu dobré, nesobecké ego neexistuje a z principu ani existovat nemůže, protože právě ego je vždy zlem, a proto i podstatně zlé. Taková je pravda. Proto všechny cesty, které přímo neútočí na samo ego a vyčerpávají se jeho zušlechťováním, nevedou a nemohou ani vést k nejvyšším duchovním cílům, protože samo zlo, jímž ego je, nerozpouštějí, ale pouze se snaží vylepšovat jeho projevy.

Tam, kde se nejde přímo na kořen zla, nerozpouští se samo ego, vždy existuje skutečné nebezpečí, že se ego jako zlo i nakonec prosadí a odvede nás ze stezky. Případy, kdy se tak stalo, nejsou ani mezi tibetskými buddhisty řídké. Píše o nich i sám lama Ole Nydahl.

Pravý buddhista se do nekonečna nevtěluje v samsáře pod záminkou soucitu s trpícími, ale odchází do nirvány.

Ubližovat sobě, působit si zbytečné utrpení, byť i v úrovni těla pod záminkou pomoci druhým, je stejná nevědomost jako ubližovat našim bližním.

Není jediný důvod, proč bychom sebe měli milovat méně než druhé nebo mít s nimi větší soucit než se sebou samým.

Sama myšlenka vedená představou, že záchrana druhých má přednost před záchranou naší, nemá opodstatnění a není již vůbec vznešená.

Ten, kdo ji přijme, přenáší zodpovědnost za sebe, za svou spásu na druhé. Bere na sebe za ně zodpovědnost, která mu nenáleží a kterou není ani schopen správně nést. Každý na prvém místě je zodpovědný za sebe, za svou spásu a za tu bude od něho vyžadován počet. Této zodpovědnosti za sebe se nemůže nikdo zbavit, tím méně ji přesunout někam jinam. Ego, stav vědomí odloučeného od Boha, je skutečné zlo a jen jeho a on sám je musí rozpustit. Pokud tak neučiní, žije ve zlu a zlem, které předstírá, že zachraňuje druhé, aby zachránilo sebe.

Naše utrpení i bolest je jen naše a druzí nám v něm mohou pomoci jen velmi málo. Obdobně platí i o utrpení druhých: je jen jejich a naše pomoc jim může pomoci jen ve velmi omezené míře.

Představa, ve které svým soucitem k druhým je zachraňujeme obětí vlastního blaha a za cenu vlastního utrpení, je jen nevědomostí. Každý je strůjcem vlastního štěstí i neštěstí. To je zákon, který nelze obejít ani změkčit.

Nevědomý soucit je často jen pláštíkem naší neochoty vzdát se podstaty našeho zla, jímž je ego. Zachraňování druhých bytostí, které žijí v egu, způsobem, který jejich ega nechává nedotčena, není opravdovou pomocí, tím méně záchranou a nikam nevede. Navíc v jeho pozadí je falešná naděje, že záchrana druhých nám přinese záchranu naší. Nepřinese. To může přinést pouze rozpuštění ega. Dokud ego trvá, vše činí jen ego, které z principu nic opravdu trvale dobrého učinit nemůže.

Největší dobro světu, druhým i sobě ego přinese, když samo zmizí. Tomu se brání ze všech sil a raději zachraňuje druhé, vedeno nevědomým a nepravým soucitem a navíc domýšlivostí, která předpokládá, že ví, co je pro druhé opravdu dobré a že může skutečně pomoci.

Popsaným způsobem myšlení a chování ego jen dokazuje, že ve skutečnosti neví, co pravé dobro je ani, že světu vládne naprostá spravedlnost, která každému dává přesně to, co jeho jest. Vyznává tím po pravdě svou nevíru v základní duchovní principy i v Boha samotného.

Ti, kdož podléhají výše uvedenému klamu a zachraňují druhé, místo aby rozpustili své ego, se zákonitě rodí znovu a znovu v tomto světě, jak ukazují například stále se opakující nová vtělení tibetských lámů včetně těch nejvyšších. Jejich cílem není nirvána, ale samsára zachraňováním. Proto také mají to, co si přejí. Tvrzení, že když se někdo plně věnuje svému duchovnímu dosažení a na dění světa se podílí jak nejméně je možné, je sobectvím, je děsivé.

Ve své podstatě, ač se tváří vznešeně, není ničím jiným než výmyslem sil nepřátelských Bohu. Je vyjádřením naprostého nepochopení podstaty pravého duchovního života a dokonce i nevíry v samotného Boha a nutnosti návratu do něho. Je největší překážkou, jaká existuje. Ego, které je již svou existencí naprostým sobectvím, se tváří nesobecky a zachraňuje druhé! Domyslíme-li si, pro co je zachraňuje, zjistíme, že nikoliv pro Boha, ale pro ego samé. Zachraňuje jeho existenci a pomáhá udržovat jeho život stranou Boha.

Učitelé, kteří nás učí takovému zachraňování bytostí s egem ve prospěch jejich života bez Boha na úkor našeho vlastního přiblížení Bohu, nejsou vůbec vznešení, ale nevědomí. Nevedou nás k Bohu ani ze samsáry do nirvány, ale zaplétají nás do nekonečného života v egu. Příklad jejich řetězu nových, opakovaných zrodů v tomto nebožském světě naprosto jasně vypovídá o tom, co nás čeká, když se jimi necháme svést: nové zrody, ve kterých jim budeme sloužit a obdivovat je jako své učitele, dokud neprohlédneme klam, do kterého nás zapletli. Takoví učitelé potřebují ke svému životu víc nás než my je. Čím by bez nás byli?

Jediná skutečná pomoc světu a jeho záchrana je možná výhradně jeho navrácením Bohu, vědomí Já jsem. To je proveditelné pouze po rozpuštění ega a poznání Sebe ve vědomí Já jsem, které nemá omezení, vše proniká a vše v sobě obsahuje. Vše ostatní jen nás zavádí od skutečného prospěchu všech.