Učitel a žáci
Jiří Vacek
Co je dovoleno Jovovi (bohočlověku) není dovoleno volovi, neboli zevnímu člověku, žákovi stezky.
Tak zní jedna dobrá antická moudrost.
Snad by bylo lépe tuto moudrost obrátit a tak ji přiblížit lepšímu pochopení:
Co je dovoleno pouze učiteli na základní škole, to není dovoleno žákovi základní školy.
Chápejme dobře: co je zlé a nedobré není dovoleno nikomu ani mistrovi. Právě naopak, zde jsou požadavky ještě přísnější. Každé porušení pravidel je vážné klopýtnutí, které může přejít až v pád, pokud se včas nevzpamatujeme. Jelikož žáci většinou nejsou schopni ještě správně chápat, neměli by si dovolovat nic, aby si svou nevědomostí nezpůsobili na stezce vážnou újmu a nepadli.
Co si může dovolit učitel na základní škole, to si zdaleka nemůže dovolit její žák jen proto, že to mistr také dělá.
Jestliže učitel jedná se žáky přátelsky, rozhodně to neznamená nějakou rovnost ve vztahu učitel-žák. Jestliže učitel v průběhu vyučování mluví i žertuje, zdaleka si žák proto nemůže tropit žerty z učitele, ale dokonce ani mluvit. Mnozí žáci tuto jednoduchou pravdu nechápou a pak je učitel zákonitě opouští. Zevně se nemusí nic dít. Žák se může dál s mistrem setkávat, ale vnitřně se mistr vůči takovému žáku uzavírá, což je totéž, jako kdyby žák mistra ztratil.
Mistr je vnitřně ke správným žákům otevřen, což znamená, že je bere do vědomí a duchovně posiluje, což podstatně přispívá k jejich úspěchu na stezce. Nesprávní žáci tuto pomoc svou namyšleností, ve které se považují za rovné mistrovi, ztrácí. Jsou ještě tak zmatení, že ani nechápou, o co se svou namyšlenou nevědomostí připravili.
Proto je tak důležitá pokora a upřímná láska, aby si žák ve své namyšlené hlouposti neuškodil. Ztráta mistra je vždy duchovní katastrofa a další promarněný život v bídě a utrpení nebožského světa, protože platí naprosto tvrdě:
Bez mistra není ani poznání ani spása z nebožského světa možná.
Pokud získáme mistra, je to kromě vlastního poznání to nejcennější, co můžeme v současném vtělení získat. Proto bychom náš vztah k mistrovi měli střežit ještě víc než vlastní oko v hlavě. Jeho ztrátu je možné nahradit, ale mistr je nenahraditelný.
Vězme také, že mistr je jen jeden, a nikoliv dva či více. Ztráta jednoho mistra je proto ztrátou všech. Věřit, že když nás jeden mistr odmítne, tak druhý nás přijme, je pošetilé.
Věci Ducha nejsou vidět. Zejména je nevidí materialisticky založení lidé. To samozřejmě neznamená, že neexistují. Oni však existují a nejen existují, ale působí a dokonce rozhodují.
Proto si nemysleme, že vše víme a známe a že máme pravdu. Pravdu nelze mít ani vlastnit, ale je možné a víc nutné žít s ní v souladu.
To, co žák od mistra dostává, si nelze zasloužit. Jeho pomoc je nenahraditelná a nedocenitelná. Proto má žák mistra podporovat a starat se o něho ze všech svých sil a možností. I kdyby však mistrovi pomáhal, jak nejvíc může, nemůže tento svůj dluh mistrovi splatit.
Veškeré úvahy o tom, že jsme mistrovi jeho pomoc vrátili, jsou zcela nemístné. Pokud se však o mistrovo zevní zabezpečení nestaráme, bereme nehodně a rovněž se takto o jeho pomoc připravujeme.
Připojit se k mistrovi a čerpat jeho pomoc vytváří náš závazek vůči němu, který jsme povinni splácet ze všech svých sil.
Představa, že mistra pomoc žákům nic nestojí, je opět jen další z mnoha materialistických bludů. Kdo mu podléhá, je ve vleku velké a nebezpečné nevědomosti, která mu uškodí. Vytváří materialistický názor na mistra i jeho obrovskou obětavost, kterou na sebe vedením žáků bere.