Trojjediné přikázání lásky
Jiří Vacek
V Matoušově evangeliu, 22. kapitola, se dočteme, jak znalci zákona se Ježíše tázali po nejvyšším přikázání.
Ježíš odpověděl: „Miluj svého Boha celým svým srdcem a celou svou myslí. To je největší a prvé přikázání. Druhé je s ním stejné: Miluj svého bližního jako sama sebe. V těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a proroci.“
Přikázání nalezneme v celé bibli. Ve Starém zákoně je uvádí Mojžíš, v Novém evangelia. O jeho dodržování Ježíš říká, že vede ke spáse.
Nepochybně se proto jedná o text a přikázání nejvyšší důležitosti. Již proto, že v sobě jeho dodržování zahrnuje celý Starý zákon i učení proroků.
Nejprve co je láska. Láska není cit, ale Bůh, jak praví apoštol Jan. Apoštol Pavel opět říká, že bez lásky není nic. Jinými slovy, kdo na stezce nepěstuje lásku, ničeho nedosáhl.
Z toho vyplývá, že kdo žije podle přikázání lásky, žije v Bohu a Bohem, což je cíl naší stezky.
Tato láska je vnitřní, duchovní a naprosto soběstačná. Její velikost nespočívá v činech, ale v ní samé.
Není pošetilá, ale moudrá. Nerozplývá se v nepravém soucitu, který vidí v každém trpícím oběť nespravedlnosti.
Nepomáhá také z nepravé lásky zlým lidem nebo hlupákům uskutečňovat jejich cíle, které škodí všem.
Pravá láska má hodnotu v tom, čím je: Bohem. Proto také přináší jeho dary, což je štěstí a blaženost.
Z jejího působení není nikdo vyjmut; proto ani naši nepřátelé a zlí lidé. Míří na vše i na ně bez rozdílů. Pro nenávist ani pro tu oprávněnou, v ní není místo.
To, co miluje na prvém místě je Bůh v nejvyšším pojetí, které učí mudrci jako například Mojžíš, Ježíš nebo v dnešní době Ramana Maháriši. Neodmítá však i jiné pojetí Boha, ale vždy nesouhlasí s učením o vyvolenosti jedněch a zatracení druhých.
Taková láska k Bohu je jak stezkou, tak i jejím cílem. V ní je celý život podřízen Bohu – lásce. Jelikož je duchovní, působí božsky všude a ve všem, kam je zaměřena i bez zevních činností. Ona sama je silou, která nepotřebuje zevní činnosti, aby působila, protože je sama nejvyšší činností, jaká existuje.
Stejně jako milujeme Boha, milujeme v této lásce i své bližní a právě pro tuto lásku k nim jim neubližujeme, ale prospíváme.
Druhé přikázání lásky k bližním není vlastně jedno, ale dvě:
1) Máme milovat druhé.
2) Současně máme milovat sebe, ale nikoliv méně či více než bližní.
Není pravda, že se nemáme milovat nebo dokonce nenávidět, že jsme opustili Boha. Máme se naopak snažit toto své pochybení účinně napravit a to se děje právě pravou láskou.
Jelikož je jen jedna láska, je i jen jedno přikázání lásky, které zahrnuje vše, co existuje včetně zvířat a věcí, protože Bůh je přítomen jako vědomí Já jsem všude a ve všem.
Právě pro tuto přítomnost Já jsem ve všem máme stále vše milovat vnitřní, trvalou láskou.
Pokud opravdu žijeme láskou, její dary se v nás začínají ihned uskutečňovat. Nejvyšší z nich je štěstí a blaženost, kterou láska s sebou samovolně nese.
Na druhé straně tam, kde na naší stezce není láska, se účinky našeho úsilí projevují jen málo a těžce, pokud vůbec.