Tři klenoty (26. 4. 2014)
Nejlepší výzbrojí na úspěšnou a přímou stezku jsou tři klenoty.
Prvým klenotem je nauka.
Nejpřednějším cílem správné nauky je podat návod „jak na to“, který by mohli provádět všichni hledající bez rozdílů svého postavení ve světě. Nauka má být jasná, srozumitelná, bez zatajování čehokoli a přístupná všem. Má bezpečně vést žáka od začátku stezky až do dosažení vysvobození.
Důkladná znalost nauky je základním předpokladem úspěšné praxe.
Taková nauka musí vycházet ze znalosti působení duchovní zákonitosti a být s ní v souladu.
Druhým klenotem je duchovní společenství.
Pro každé společenství upřímných hledajících vždy platí:
„Kdekoliv se shromáždí v mém jménu alespoň dva nebo tři, tam Já jsem uprostřed nich“.
Dva lidé, kteří se setkávají, aby společně kráčeli cestou k Bohu, jsou již víc než dva lidé. Jsou duchovním společenstvím, moderně duchovním týmem, sanghou a získávají pomoc boží pro svou snahu. To platí i tehdy, když na setkáních není přítomen mistr v těle. Navíc, odtělení mistři často taková setkání navštěvují a pomáhají zúčastněným meditovat.
Proto je dobré se často setkávat a společně meditovat. Podstatná je upřímná touha po Bohu a snaha po jeho dosažení. Případné názorové rozdíly, pokud nenarušují společné soustředění na Boha, nejsou na překážku.
Dlouhodobé společné meditace prohlubují duchovní úroveň společenství, meditace má stále větší sílu a její pravidelní účastníci stále více dostávají a získávají. Skutečně dobré meditační společenství počíná vytvářet i duchovní světlo, což je jedna z nejvyšších dostředivých sil, která vše vrací Bohu.
Takové společenství by měl mít každý účastník v úctě a chovat se tak, aby jeho blahodárný vliv zvyšoval.
Dobré duchovní společenství se zákonitě stává předmětem útoků sil zla. Pokud jeho někteří členové dostatečně nehlídají svou mysl, tak se stávají snadno pomocníky těchto zlých sil. Pod jejich vlivem se začínají chovat ke společenství nesprávně a místo lásky k Bohu a ke členům společenství šíří nelásku, nepřátelství a tím vážně narušují duchovní pomoc, kterou společenství poskytuje.
Hledisko, jak tyto projevy zla odhalit a rozpoznat, je jednoduché. Vše, co narušuje přátelské vztahy a společné meditace, je zlé a pochází od sil zla.
K jednotě společenství mají na prvém místě nejvíce přispívat ti, kteří je vedou tím, že jdou příkladem v plnění přikázání lásky k Bohu a k bližním. Kde se tak neděje, jdou vždy věci nesprávným směrem. To, co hovoří v takových případech jasně, jsou skutky a jejich výsledky, nikoliv slova.
Třetí klenot: mistr
Mistr v těle je osobnost, která se poznala ve vědomí Já jsem a umí v něm spočívat.
Tím, jak spočívá ve vědomí Já jsem, tak šíří i jeho duchovní moc, která pomáhá druhým si také Já jsem uvědomit.
Cestu je možné a také nutné nastoupit i bez pomoci mistra, ale k dosažení poznání Já jsem každý, kdo toto poznání nemá, nevyhnutelně pomoc mistra potřebuje. Jinak neuspěje.
Proto získání pomoci mistra pro uvědomění sebe by mělo být pro hledající zásadní záležitostí, protože bez jeho pomoci je nezískáme. Při tom vždy platí, že mistr se ujímá těch, kteří usilují ze všech svých sil a poznání je jejich nejpřednějším cílem a také se správně k němu chovají.
Druhou podmínkou jsou upřímné a přátelské city a chování k mistrovi s vědomím, co jeho pomoc znamená. Musí se chovat k mistrovi s úctou, jaká mu za jeho pomoc náleží a nepropadat zlému přesvědčení, na které upozorňuje Swami Ramdas: „Přílišná blízkost mistra budí neúctu“. Známé rčení: „Doma není nikdo prorokem“, nás učí totéž.
Pod vlivem tohoto omylu si mnozí hledající myslí, že osoba mistra, se kterou se často setkávají, není nic výjimečného, ale je jen jedním z nich. Proto si jí neváží, a proto nemohou od ní dostat pomoc, bez které se na stezce neobejdou.
Ve své duchovní slepotě vidí jen hmotné tělo a nikoliv zářící vědomí Já jsem. Jsou duchovními slepci a nemají jedinou naději na pomoc, dokud nepochopí svůj omyl. Čím víc si zakládají na své chytrosti a samostatnosti, tím jsou na tom hůře. Oni přece vědí vše lépe než všichni ostatní. Jejich duchovní slepota a pýcha je drží pevně ve své moci.
Mistr není osobnost, ale odhalené vědomí Já jsem, které z osoby mistra vyzařuje a jehož je nositelem. I když osoba není mistr, je jeho nositelem a kam jde ona, jde i vědomí Já jsem, což platí doslova. Tak, jak líčí bible, mistři chodí skutečně s Bohem. Kam jde mistrovo tělo, tam jde s ním i vědomí Já jsem se svou mocí a září. Oni s ním nejen chodí, ale – a to hlavně – i působí a toto působení, pomoc i zaměřují.
Vyzařování božství Já jsem je nerozlučně spojeno s mistrovou osobou a mistr je může cíleně zaměřovat i zesilovat. Proto nelze jeho pomoc získat bez přátelského vztahu k jeho osobě a bez úcty, kterou si zaslouží pro to, čeho dosáhl a co může poskytnout.
Mistr za svou pomoc druhým velmi platí svým časem, silami, zdravím a utrpením. Ti, kteří jeho pomoc přijímají, se proto mají k němu chovat tak, aby mu jeho úkol co nejvíc usnadňovali a nikoliv mařili.
Žák nemůže jen od mistra brát a sám nic nevracet. I když je mistrova pomoc neocenitelná a nikdo si ji nemůže zasloužit, přece se musí žákův vztah k mistrovi řídit vzájemností v přátelství. Žák má oplácet ze všech sil, co získal. Když tak nečiní, bere nehodně a tím se o pomoc mistra záhy připraví. Duchovní zákony – nikoliv mistr – jej takto potrestají. I pro vztah k mistrovi platí zákon příčiny a následku; sklízíme, co jsme si zasloužili.
Tam, kde se toto nezná a nedodržuje, se děje vždy něco nedobrého a příčinou toho jsou síly odstředivé, které nám účinně brání přibližovat se k Bohu. Jejich působení, ke škodě všech, se někdy nevyhnou i mistři. Vždy platí: pravý mistr nás sjednocuje na stezce k Bohu a nikoliv rozděluje z hlediska obliby nebo neobliby své osoby nebo jiných, pochybných hledisek.