Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Naše hmotné tělo je nejhrubší a nejpokleslejší částí naší bytosti. Navíc je dočasné a smrtí zaniká navždy. Proto ztotožnění vědomí Já jsem, kterým jsme, s tělem, je nejhorší nevědomostí, nesvobodou i proviněním proti božímu Duchu Já jsem, jaké existuje. Zaměňuje nás, věčného a nesmrtelného Ducha za dočasné a smrtelné tělo.

Pokud nepochopíme tuto základní pravdu a totožnost s tělem nerozpustíme, skutečný pokrok na stezce k uvědomění si našeho pravého Ducha, vědomí Já jsem, není možný. Dokud existuje tělesné ego, je nepřekročitelnou překážkou duchovního poznání. Totožnost vědomí s tělem je skutečným opakem duchovní existence; přímo brání jejímu poznání. Jsem-li přesvědčen, že jsem hmotným tělem, nemohu být nehmotným Duchem a cesta k Bohu je mně tak pevně uzavřena.

Tělesné ego se projevuje dvěma základními způsoby:

1) V rovině těla.

2) V rovině mysli.

Totožnost s tělem tvoří vědomí Já jsem, které nesprávně zaměňujeme za tělo a které dává tělu sebe si vědomý život. Děje se tak na základě ztráty poznání „Já jsem sebe si vědomé vědomí Já jsem“.

Totožnost s tělem je utvrzována skutečností, že tělo, jeho stavy a činnosti si uvědomujeme a prožíváme svým vědomím vlivem vazby vědomí na tělo jako naše vlastní. Tento stav naší nevědomosti, který spočívá v neznalosti vědomí Já jsem, se promítá i do naší mysli a způsobu, jakým myslíme. Když myslíme o sobě, myslíme z postoje „já jsem tělo“, což je obrovská a tragická nevědomost, která nám přináší velkou nesvobodu a utrpení a uzavírá nám cestu k vysvobození.

Rozumějme dobře: myšlenka „jsem tělo“ není ego. Je jen vyjádřením skutečnosti, že ve své nevědomosti zaměňujeme našeho Ducha, vědomí Já jsem, za tělo. Nejsme hmotným tělem, protože to při smrti navždy zaniká. Pokud bychom byli tělem, žádný život po odložení těla by neexistoval. I spánek beze snů, ve kterém existujeme bez těla, dokazuje, že jím nejsme. Jinak bychom bez něho nemohli existovat.

Prvou podmínkou k tomu, abychom mohli ego rozpustit, je přestat myslet způsobem, který vychází z přesvědčení „já jsem tělo“. To je nezbytná podmínka k rozpuštění ega, ale sama o sobě je nedostatečná.

Ego není myšlenka „jsem tělem“. Myšlenka „jsem tělem“ je pouze názorem, který vzniká ztotožňováním vědomí Já jsem, kterým jsme, s tělem, kterým nejsme. Pravé rozpuštění ega je skutečné poznání, ve kterém pozorujeme tělo a uvědomujeme si, že tělo nejsme my, ale pozorovaný předmět a my jsme vědomí, které si tělo uvědomuje samo Sebou.

Abychom opravdu rozpouštěli ego, je nutné dosáhnout tohoto přímého stavu vědomí, ve kterém nejsme ztotožněni s tělem, ale jasně si uvědomujeme rozdíl mezi pozorovaným tělem a vědomím, kterým si tělo uvědomujeme.

Časově omezená přímo uvědomovaná zkušenost „nejsem tělo, ale vědomí, které je pozoruje“, k trvalému rozpuštění tělesného ega nevede. Je nutné toto rozlišení nevědomého těla od sebe si vědomého vědomí udržet trvale. Netotožnost s tělem se musí stát naším trvalým stavem. To znamená rozpustit sám zvyk, sklon, nevědomost, která ego vytváří.

Proto kdykoliv zjistíme, že se opět zaměňujeme za tělo, musíme vědomí z nevědomého pohlcení tělem vyprostit, jak bylo uvedeno.

Tělesné ego se nejen s tělem ztotožňuje, ale toto ztotožnění nás současně i omezuje na prostor těla. I tuto část ega – omezenost vědomí na tělo – musíme rozpustit. Děje se tak rozšířením vědomí Já jsem mimo tělo.

Ztotožnění s tělem vytváří i další nevědomost, což je přesvědčení „jsem činný, jsem činitelem, jsem jednajícím“. Činné je tělo, nikoliv my, vědomí. Postoj „jsem činitelem“, je projevem ega, názorem mysli, který vychází z nepravé totožnosti s tělem a je nutné jej rovněž rozpustit.

Přijetím přesvědčení jako základny myšlení, že jsme tělem, je hlavní příčinou duchovní katastrofy, nesvobody a nekončícího utrpení. Přesvědčení „jsem tělem“, je nejtěžší materialismus, jaký existuje. Když mu propadáme, náš světový názor se vytváří s ním v souladu. Smyslem a cílem našeho života se pak stává uspokojování těla a jeho požadavků v nebožském a stejně nestálém světě, jako je nestálé tělo.

Pak se nestaráme o Sebe, o své pravé Já, ale o tělo. Místo svého božského Ducha vědomí Já jsem spojujeme svůj život a své blaho s nestálým a dočasným tělem, jehož uspokojení hledáme v nebožském a pomíjivém světě.

Pod vlivem této zlé nevědomosti nakonec často saháme i po zlých prostředcích k zabezpečení naší tělesné existence a podle zákona příčiny a následku se toto zlo vrací zpět k nám a proto trpíme.

Z této nesvobody a trvalého utrpení nás může zachránit jedině změna způsobu našeho myšlení, která zahrnuje základní změnu v chápání našeho života. Přestáváme nejen myslet pod vlivem materialismu „jsem tělo“, ale stavíme na prvé místo našeho života a úsilí duchovní cíle, poznání své podstaty, vědomí Já jsem a rozvinutí tohoto vědomí směrem k Bohu, k absolutnímu Já jsem.

Myslet z postoje „nejsem tělo“, je nutné neustále a důsledně. Nikoliv já jdu, ale tělo jde, nejsem nemocen, ale tělo je nemocné, neumíráme, ale odcházíme z těla a žijeme dál. Nepracuji, ale tělo pracuje.

Takový způsob myšlení je správný vždy i když ego přímo ještě nerozpouští. Skutečné rozpouštění tělesného ega nastává pouze tam, kde je přímé uvědomění a poznání: nejsem tělo, ale vědomí, které si je uvědomuje a dává mu život.

Rozpuštění tělesného ega má i svou cenu pro běžný život. Pokud se udržujeme ve vědomí „nejsem tělem, ale je oživujícím vědomím“, odstup vědomí od těla je do určité míry odděluje od těla, vytváří stav, ve kterém jsme od něho rozlišeni. Právě tato netotožnost s tělem umožňuje lépe snášet jeho bolesti, nemoci a další záporné zkušenosti. Netrpíme my, ale tělo a proto jeho utrpení lépe snášíme a rozlišení od něho umožňuje i lépe tyto tělesné záležitosti řešit.