Svoboda a vědomí
Jiří Vacek
Nesvoboda je vždy na prvém místě nesvobodou vědomí. Čemu svou pozornost propůjčíme, to si uvědomujeme, žijeme a nakonec i jsme. Vědomí, které se nechá čímkoliv v nevědomosti pohltit nebo ztotožnit, je znesvobodněno právě tím, čím se nechá pohltit nebo s čím je ztotožněno. Tak se stáváme nesvobodnými bytostmi, kterým vládne vše stvořené, ať je to svět nebo naše tělo či mysl se všemi svými duševními výtvory.
Svobodná bytost je jedině ta, která udrží svobodu vědomí neboli jeho pozornost, která není ničím předmětným pohlcena nebo s tím ztotožněna. Svobodné vědomí je jen takové vědomí, které spočívá vědomě a s plnou silou v sobě samém a nenechá se pohltit ani světem ani ztotožnit se svým tělem a myslí.
Proto zásadní a nevynechatelnou podmínkou vysvobození neboli spásy je vysvobození vědomí z nevědomého pohlcení světem a z totožnosti s tělem a s myslí, což zahrnuje všechny její výtvory. Bez toho svoboda neexistuje.
Prvým a zásadním krokem k vysvobození je proto rozlišení vědomí, kterým jsme, které si uvědomuje vše stvořené od toho, co si uvědomuje a pozoruje, to jest od světa, našeho těla a mysli, kterými nejsme.
To je rozlišení toho, co je sebe si vědomé od toho, co si uvědomuje vše předmětné, rozlišení Já od ne-já. Na tomto rozlišení spočívá naše svoboda. Nesvoboda spočívá v nerozlišování vědomí Já jsem od toho, co je nevědomé. Nesvoboda začíná tam, kde je naše vědomí vedené pozorností k pozorovanému v něm nevědomě pohlceno nebo dokonce s ním ztotožněno. Ryzí Já jsem toto Já jsem je svoboda. Já jsem to či ono je nesvoboda.
Rozlišení vědomí, kterým jsme, od pozorovaných předmětů, kterými nejsme, je i základním předpokladem poznání sebe. Pokud jsem Já, vědomí Já jsem v nevědomosti o sobě pohlcen ve světě nebo ztotožněn s tělem a s myslí, kterými nejsem, nemohu ani poznat své vědomí, Sebe, Já jsem, právě proto, že své vědomí propůjčuji tomu, co nejsem a nechávám se tím v nevědomosti o sobě ovládat.
Rozlišení sebe si vědomého vědomí od nevědomých, ale pouze pozorovaných předmětů tak nás, vědomí Já jsem nejen osvobozuje, ale současně přináší poznání Sebe.
Rozlišení vědomí od nevědomého tak přináší současně jak poznání sebe tak i vysvobození. Proto pouhé uvědomování vědomí Sebe bez jasného rozlišení tohoto vědomí od všeho stvořeného k vysvobození nestačí.
Je nezbytné udržovat jak vědomí svého vědomí tak současně jeho rozlišení od nevědomých, pozorovaných předmětů.
Proto átmavičára, hledání našeho pravého Já pomocí soustředění na sebe si vědomého pozorovatele je mnohem účinnější meditací než hledání Já pomocí otázky: „Kdo jsem, co je mé Já?“ I když pomocí této metody uspějeme a Já poznáme, s pouhým soustředěním na samotné vědomí Já jsem v běžném životě nevystačíme, protože bez jeho rozlišení od ne-já, což je celý stvořený svět včetně našeho těla a mysli, zůstáváme nesvobodní.
Poznání našeho pravého Já v jeho osobním aspektu zdaleka s sebou samovolně nepřináší rozlišení od ne-já a proto ego, totožnost s tělem a s myslí, což je největší nesvoboda, trvá dál. Proto je nevyhnutelné totožnost s tělem a s myslí cílevědomě rozpouštět. Zejména intelektuálové jsou velmi náchylní k ztotožňování se se svými myšlenkami a zapomínají, že ztotožnění byť i s jedinou myšlenkou je ego.
Nakonec i při dosažení poznání Já musíme začít s praxí sebe si vědomého pozorovatele, který pozoruje svět, své tělo a mysl a je od nich plně rozlišen a odtotožněn. Jedině v tomto pozorovateli přijímáme správně do svého života i projevený svět včetně našeho těla a mysli.
Jedině praxe uvědomování si sebe si vědomého pozorovatele rozlišeného od všeho pozorovatelného umožňuje duchovní přístup k veškerému stvoření bez ztráty vědomí našeho pravého, božského Já.
Skrze praxi sebe si vědomého pozorovatele rozšiřujeme prostor vědomí Já jsem, které je uvědomováno na jeho podkladě a jako základ existence veškerého stvoření.
Právě z výše uvedených příčin samotné uvědomování vědomí Já jsem bez rozlišování se od ne-já není pokračováním stezky ani ve své absolutní podobě, jíž je kévala nirvikalpa samádhi, trans se ztrátou vědomí světa. Stezka ke svobodě vede výhradně spočíváním v sebe si vědomém od všeho stvořeného rozlišeném vědomí a nikoliv jakkoliv silným stažením se ze světa do ryzího vědomí Já jsem.
Uvedené platí již proto, že pouze při uvědomování stvoření se můžeme zaměřit na rozpouštění odstředivých sil, což jsou tvořivé síly naší mysli, které nás svou mocí poutají do životů v nebožských světech.
Jen sebe si vědomé vědomí, rozlišené od všech výtvorů mysli, může s těmito odstředivými silami vědomě pracovat a rozpouštět je a tak i rozpouštět síly, které nás zařazují do zrodů v nebožském světě.
Praxe sebe si vědomého od všeho pozorovatelného rozlišeného vědomí přináší jak poznání tak současně vysvobození. Pokud ji současně provádíme s láskou k Bohu, k našim bližním i k nám samým v plné pokoře a odevzdanosti, nic, vůbec nic této stezce nechybí a bez pochyb spějeme ke konečnému vysvobození.