Světci a mudrci
Jiří Vacek
Světec není totéž, co mudrc i když se běžně mezi nimi nerozlišuje.
Světec je hledající, který dosáhl svou praxí vytvoření duchovního světla alespoň nad hlavou. To je ta svatozář, se kterou jsou světci zobrazováni. Citliví duchovní hledající někdy toto světlo vidí svým vnitřním zrakem.
Světlo je nejvyšší duchovní dostředivá síla, která skutečně unáší hledajícího zpět k Bohu. Jeho moc a význam se projeví nejvíc v době odchodu z těla, kdy jeho velikost rozhoduje o naší příští existenci.
Světlo, je-li správně posilováno, roste a šíří se z oblasti nad hlavou dolů do těla a tak vytváří světelné tělo neboli odění světlem. Jak vypadá, je v Praze na Karlově náměstí zobrazeno v kostele svatého Ignáce na střeše. V přilehlých domech kolem kostela sídlili mniši. Toto vyobrazení odění světlem a další jemu podobná dokazují, že křesťané znali vnitřní cestu k Bohu a praktikovali ji.
Dosažení světla je vysokým duchovním dosažením, ale není poznáním vědomí Já jsem, které dosahují mudrci na stezce poznání Sebe.
Nositelé světla je zpravidla získávají svou zbožností a láskou. Proto často lpí na své úrovni dvojnosti, kterou dosáhli a odmítají poznat jednotu Já jsem.
Podle pravidla „každý může dát jen to, co sám má“, světci mohou těm, kteří se obracejí k nim o podporu, pomoci dosáhnout světlo, které sami mají, ale k poznání Já jsem jim přímo pomoci nemohou. To mohou pouze ti, kteří je sami dosáhli. Nejsou proto přesně vzato ani mudrci ani mistry v poznání Já jsem.
To však neznamená, že nemohou vést druhé k dosažení toho, co sami dosáhli, což v jejich případě je duchovní světlo. I oni si zasluhují naší velké úcty. To platí i tehdy, pokud odmítají dokončit objevení Já jsem, Krista, átman v sobě.
Světci zpravidla kráčejí převážně stezkou lásky k Bohu, mudrci stezkou poznání. Na konci duchovního vývoje se musí spojit láska, poznání i síla v jednotě Já jsem. Pokud tomu tak není, Bůh, kterého jsme dosáhli, není celý a proto ani božský.