Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Chceme-li správně porozumět jakékoliv nauce, musíme ji brát jako celek a navíc nikoliv doslova, ale ve správném duchu, což platí o bibli i Ježíšovu učení.

Na otázku po nejvyšším přikázání, které zaručuje spásu, Ježíš jednoznačně odpovídá, že jím je přikázání lásky k Bohu. Toho máme milovat vždy, neustále a celou svou bytostí. Tato láska, jak ji Ježíš chápe, zdaleka není pouhým citem, ale zahrnuje člověka celého tělesně, duševně i duchovně, v klidu i v činnosti.

Přikázání lásky k bližním je až druhé, je prvému pouze podobné a nikoliv s ním shodné. Navíc není pouze přikázáním lásky k druhým, jak se všeobecně, ale nesprávně chápe a uvádí, ale požaduje na nás stejnou lásku k sobě jako ke druhým. Druzí v tomto smyslu nemají přednost před námi, ale ani před Bohem. Vždy platí, že Bůh má přednost jak před námi tak před druhými.

Příhody z Ježíšova života tuto pravdu o naprosté přednosti lásky k Bohu před druhými i námi tento názor plně potvrzují. Ježíš nás učí toto. Nemáme se starat o mrtvé; mrtví, což jsou ti, kteří jsou duchovně mrtví, mají pohřbívat své mrtvé, ale my máme následovat Ježíše. V čem? V lásce k Bohu, která se projevuje tím, že usilujeme stále a celou svou bytostí o poznání Boha a nikoliv upřednostňováním starostí o druhé  na úkor naší cesty k Bohu.

Pokud Ježíš říká ve sporu Marie s Martou, že „Marie zvolila lepší stránku než Marta“, protože se držela Ježíše a nestarala se o chudé jako Marta, potvrzuje znovu přednost lásky k Bohu před lidmi.

I případ Kananejské ženy tuto pravdu zrcadlí. Přednost mají „ztracené ovce domu izraelského“ před štěňaty. Ti, kteří kráčí cestou k Bohu, neboli jej milují, mají přednost před zevními lidmi – štěňaty.

Přesto se znovu a znovu objevují názory, že láska k bližním má přednost před láskou k Bohu, neboli v rozporu s tím, co říká Ježíš, že Marty jsou lepší než Marie. Nejsou.

Odkud pramení tato nevědomost ač Ježíš učí pravý opak? Příčin je několik.

Prvou a základní je nepochopení Ježíšova poslání. On nepřišel pro všechny, nepřišel pro mrtvé, farizeje, štěňata, svině a další, ale pro „ztracené ovce domu izraelského“. Řečeno přímo: Ježíš je mistr nebo chceme-li vtělení boží, jehož posláním je přivést k Bohu ty, kteří od Boha odpadli a chtějí se k němu vrátit. Jinak: Ježíš je mistr mystiky či jógy, který vede duchovně hledající k Bohu.

Všimněme si, že se rozhodně neřídí heslem, že „druzí“ mají přednost před Bohem, jim neprojevuje lásku bez jakéhokoliv rozlišení, ale tvrdě je odbývá: „mrtví“ ať pochovávají své mrtvé, odmítá krmit „štěňata“ a vysloveně zlořečí farizejům: „Plemeno zmijí“. To rozhodně není láska k bližním, jak se běžně chápe. Také slepě do nekonečna neodpouštěl. Pro ty, kteří pohoršovali jeho maličké, měl jen obrovské utrpení.

Bible, zejména evangelia, je kniha pro mystiky či praktikující buddhismus neboli pro ty, kteří milují Boha na prvém místě a pro nikoho jiného. Má svůj slovník, který je třeba znát. Pokud jej neznáme, nemůžeme ani dobře chápat, o čem je řeč.

Pro Ježíše zdaleka všichni lidé nejsou jen bližní, které jsme povinni milovat, tím méně víc než Boha. Ježíš zhruba lidi dělí na ty, kteří skutečně praktikují jógu či mystiku jako cestu k Bohu, jak on chápe lásku k Bohu. Ta není zdaleka pouze citem, jak se nesprávně chápe, ale úsilím celé naší bytosti o opětné navrácení se k Bohu, o přímé a skutečné niterné spojení s ním. Jeho marnotratný syn je totéž co ztracená ovce domu izraelského neboli jogín či mystik. Jsou ovšem i ztracené ovce či marnotratní synové, kteří se nejen k Bohu vrátit nechtějí, ale propadli tak zlu, že druhým v tomto návratu dokonce násilím brání. Říká jim farizejové. Jindy jsou pro něj svině, kterým nemáme prozrazovat nauku, abychom nevzbudili jejich nenávist a nezačali nás pronásledovat.

Další skupinou lidí jsou pro něho ti, kteří o Boha prostě nestojí, což jsou lidé světa. Ty střídavě nazývá „mrtvé“ - duchem, štěňata. Všeobecně je označuje za bližní. Jsou to zevní neduchovní lidé.

O žácích mystiky, jógy, praktikujících buddhismus mluví obvykle jako o bratrech. Zde je poplatný převládajícímu, ale nesprávnému židovskému názoru, že ženy nemají stezku k Bohu praktikovat. Správně bychom měli do této skupiny zahrnovat i ženy.

Pokud Ježíš stanovuje přikázání pro bratry, mluví o členech duchovního společenství, kteří hledají Boha. Pro ně platí například požadavek nastavení druhé tváře na políček a nikoliv pro „svině“ či lupiče. V jejich případě bychom při uplatňování tohoto pravidla skoro jistě skončili v nemocnici nebo dokonce hůře. Také nemáme do nekonečna odpouštět těmto lidem, ale bratrům. Maličcí nejsou děti, ale začínající žáci stezky. Kdo je odrazuje od stezky k Bohu, dopouští se těžkého duchovního zločinu a čeká jej proto stejně těžký trest. Máme-li být jako tito maličcí, abychom vstoupili do království nebeského, nemáme zdětinštět, ale nastoupit stezku k Bohu jako oni.

Spravedliví jsou opět jen mystici, kteří jsou duchovně vyspělejší, protože pokročili dále na stezce, ale i oni nejsou zdaleka dokonalí, ale denně hřeší. Jejich hříchy zpravidla jsou něčím jiným než co si pod tímto slovem představujeme. Pokud jogín právě nebdí v Bohu, tak přestává být před Bohem spravedlivý, ale hřeší.

Svatost opět nespočívá v zevní etické dokonalosti. Svatý je ten, kdo má doslova vnitřní duchovní světlo.

V blahoslavenstvích jsou tvůrcové pokoje opět ti, kteří jsou tiší, tj. zastavují činnost své mysli a soustřeďují se na Boha ve svém nitru. Jinak řečeno: meditují či kontemplují na Boha.

Jak je z ukázek nepochybné, Ježíš neviděl všechny lidi stejně, ale velmi zřetelně mezi nimi rozlišoval. Pro něho zdaleka všichni nebyli bližní, které máme milovat a již vůbec ne víc než nás samé nebo Boha. Ve svých výrocích nám dává rady, jak se chovat k různým lidem a v různých situacích. Jinak k farizejům, jinak k bratřím a pochopitelně i sestrám, jinak k běžným bližním či sviním. Nenastavuje vždy svým nepřátelům druhou, ale ani prvou tvář a ujde z jejich středu, když jej chtějí kamenovat. Rada: „Buďte lstiví jako hadi a prostí jako holubice“,  je v tomto světle jasná. Lstiví jsme pro pronásledovatele, aby nás neuštvali, prostí pro bratry a sestry. Neházet perly sviním se nese přesně v tomto duchu.

Jednou jsem v televizi sledoval pořad o komunisty pronásledovaných členech církve. Stěžovali si v něm na některé spoluvěřící, kteří brali přikázání lásky k bližním podle litery a vnášeli je i do vztahu k estébákům, kteří je pronásledovali. Výsledkem  bylo, že jim ledacos v zápalu lásky k bližním prozradili, co neměli. Výsledkem byly větší tresty a neštěstí pro všechny. Falešnost takové lásky jasně poznáme podle jejích výsledků.

Jeden český mystik říkal v koncentráku esesákům: „Proč mne bijete, vždyť vás mám rád“. Nebyl proto bit o nic méně.

Prozradit v lásce gestapákovi či estébákovi na druhé to, co povede k jejich utrpení, nejen není pravá láska k bližním ani k pravdě, ale velké provinění. Takoví lidé nejsou v moci božské lásky, ale zla.

Lenin, Stalin a komunisté obecně velmi oceňovali tak zvané „užitečné hlupáky“, kteří ve jménu lásky k bližním s nimi spolupracovali. Ve skutečnosti jsou spojenci zla a zlo je jejich odplatou. Jak se Lenin chlubí, oni, komunisté je věší na provaze, který jim dodají. Historie nás učí, že tento postup plně a v celém rozsahu uskutečňovali. Miliony lidí na celém světě se z této běžné praxe komunistů nepoučily.

K napsání této statě mě přiměla knížečka „Vidět v druhém Krista“ A. Grün a F. Ruppert. Text vcelku dobrý a podnětný pro naše chování k druhým a každému ji doporučuji k přečtení, ale kritickému. Poslední zdůrazňuji. Myslím, že neprávem povyšuje „Marty“ nad „Marie“ a lásku k bližním nad lásku k Bohu. Také nerozlišuje v rozporu s Ježíšem farizeje, běžné bližní a bratry a sestry.

Autoři vidí naše bližní v nekritickém růžovém světle a pomíjí pravdu, že jsou mezi nimi i gestapáci, estébáci, „svině“, vrazi, lupiči i obyčejní šizunkové. Pravá láska rozhodně nevyžaduje, abychom se v jejím jméně stávali jejich oběťmi.

Je také pravda, že někdy nám mohou svými slovy odpovědět na naše dotazy i lidé zevní nebo i dítě, což však vůbec neznamená, že bychom je měli přijmout za své učitele.

Je nevyvážené příliš a bezdůvodně vyzdvihovat druhé, aniž bychom je rozlišovali.

Vidět v druhých Krista neznamená je stavět na roveň Kristovi, ale nazírat jejich kristovskou podstatu. Druhé přikázání je prvému pouze podobné, nikoliv s ním stejné.

Ježíšovo učení tvoří celek, nelze proto vytrhávat ze souvislostí jednotlivé citáty.

Vidět v druhých Krista znamená vidět v nich Krista, ne je stavět na roveň nebo je za něho zaměňovat.

Pokud Ježíš říká, že co jsme učinili nejmenšímu z jeho maličkých, to jsme učinili jemu, má na mysli duchovní pomoc začínajícím hledajícím a nikoliv obecně případ všech lidí. Tím, že jsme jim duchovně na stezce pomohli, pomohli jsme Kristovu duchu v nich, aby byl vzkříšen. To je pravý, duchovní význam výroku. Jeho smysl není obecný, neplatí pro všechny lidi, ale pro ty, kteří jsou na stezce. Odvozovat z něho, že pomáhat všem lidem je jako pomáhat Kristovi, je zcela nesmyslné.

Kristus je Bůh a Bůh je duch a jak nás poučuje bible, Boha nikdo neviděl. Vidět proto Boha v bližních, vzato doslova, není možné. Můžeme si jej v lepším případě pouze v bližních představovat. V horším případě jej ztotožňujeme s těly bližních, což je velká nevědomost.

Vidět, to jest uvědomovat si boží přítomnost mimo nás v druhých vyžaduje, abychom se naučili Krista nejprve si uvědomovat a poznávat v sobě, jako základ své bytosti, jako obraz, který do nás sám Bůh vložil, jako ono „Pravím vám, bohové jste“.

Uvědomění si Krista, Boha v nás vyžaduje nástup duchovní stezky a její úspěch, uvědomění si Krista v nás. Pak teprve můžeme se učit znát Boha v druhých. Je zřejmé, že pokud chceme nazírat Boha v druhých, cesta k tomu vede přes nás, naším nitrem, naší duchovní praxí neboli plněním prvého a nejpřednějšího přikázání lásky k Bohu a nikoliv přes druhé, jak nám autoři zmíněné knihy tvrdí. Milovat druhé není totéž, co milovat Boha a také nemá stejné výsledky.

Druzí nejsou totéž co Kristus a naše zevní snaha jej v nich vidět z nich Krista neučiní. Také nás vůbec nechrání před zevní újmou z přesvědčení, že „Kristus“ v druhých nedovolí, aby nám ublížili.

Horší než zevní je újma z takového omylu vnitřní. Vyměníme-li citové představy za skutečný vnitřní život, za duchovní praxi, která jedině vede k pravému a skutečnému vidění, tj. uvědomování si Krista v nás jako Ducha, vědomí Já jsem, nemůžeme Krista ani Boha nalézt.

Toto vše bychom měli mít dobře na paměti, když knížečku čteme. Její praxe není přímou stezkou k Bohu ani ji nenahrazuje. Její náměty, jak se máme chovat k druhým, mohou být pro nás užitečné. Neměli bychom však zapomenout, že jsou většinou vzaty z života řeholníků a poustevníků, zatím co my žijeme uvnitř společnosti. Otec rodiny, který navíc živí děti, si nemůže dovolit nechat se do nekonečna okrádat, jako jeden příklad řeholníka uvádí. Skončil by i s dětmi na ulici.

Křesťané v té době, ze které rady pocházejí, již neuznávali ani neznali zákon karmické odezvy, jehož hledisko podstatně mění pohled na naše osudy. Neurčuje je Bůh podle své libovůle, ale jsou výsledky, následky našeho konání a myšlení. V tomto světle nechat se bez odporu okrádat druhými znamená nechat je, aby si vytvářeli zlý osud. To není ani moudré ani pravou láskou k bližním. Neodporovat zlu znamená je podporovat. Dělá z nás jeho spojence, a proto i viníky.

Vytvářet přesvědčení, byť i neúmyslně, že bránit se zlu, je něco duchovně nepatřičného, je velmi nešťastné. Na druhé straně obrana nemůže být pomstou ani nepřiměřená a hlavně vnitřně na zlo nesmíme reagovat zlými city a myšlenkami.

Vzato podle litery příkaz „neodporujte zlému“ by znamenalo rozpustit policii, zrušit soudy a věznice. Co by následovalo, je zřejmé. Ani apoštol Petr se tímto příkazem neřídil a manželům, kteří se snažili oklamat společnou pokladnu, zlořečil a oni padli mrtví na zem. I prví křesťané podrželi určitou policii a soudnictví.

Někteří učitelé neodporování zlému neučí. Jogínům se pro tyto případy dává rada, kterou obdržel had. S ním lidé, když se dal na dobrotu, špatně zacházeli. Bylo mu řečeno, ať syčí, ale nekouše.

Indický mistr Muktananda na dotaz, jak by se zachoval, kdyby dostal políček, odpověděl: „Vrátil bych mu tři a ještě jej zbil, aby si příště nic takového nedovolil“, volně citováno. Poslední je významná skutečnost. Zlo, ať státy či jedinci, si dovolují vždy pouze tolik, kolik jim druzí dovolí, ať svou slabostí či shovívavostí. Proto jsou nejčastěji oběťmi zla ti slabí a snášenliví. Je proto velmi důležité dát zlu jasně znát, že nebude trpěno. Hlásat předem, že si facku necháme líbit, je velmi nemoudré. Pak se nesmíme divit, že ji opravdu dostaneme. Muktananda říkal, že protože dává jasně znát, že si nenechá nic líbit, „facky“ nedostává.

Také, co je platné, když si necháme zlo zevně líbit a vnitřně cítíme hněv, nenávist, pocity ublížení a jim podobné? Vnitřní stav mysli je vždy důležitější než zevní chování.

Ježíšovo neodporování zlu a nastavování tváře bylo zřejmě myšleno pro vztahy uvnitř duchovní skupiny, kde se předpokládá vyšší etická úroveň členů. Předpokládá se, že provinilec, když se nesetká s rázným odporem, se zastydí a změní své chování. Z vlastní zkušenosti vím, že takový předpoklad často není splněn.

Problém zla a vztahů mezi lidmi není naprosto jednoduchý a nemá spolehlivá a účinná řešení. Jak říká jeden moudrý člověk: “Je obtížné rozhodnout, zda zevní odpor proti zlu má naději na úspěch, a proto mu odporovat a snažit se je změnit, bojovat nebo se poddat nezměnitelnému a jaký způsob v posledním případě zvolit.“ Jak takový boj dopadne tam, kde jdou holé ruce proti tankům, je zřejmé. Bojovat jen proto, abychom zemřeli, nemá smysl. Smyslem života není mučednictví ani plané hrdinství, ale dosažení poznání. Toho se držme.