Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Lidové přísloví: „Sejde z očí, sejde z mysli“, je pravdivé. Co si stále neuvědomujeme vědomím a nikoliv pouze myslí, přesně řečeno, to neposilujeme, a proto i slábne. Přísloví, moc vědomí má i druhou stranu: co máme stále na očích, obecně co si stále připomínáme, to mocí vědomí posilujeme, oživujeme a na to nezapomínáme.

Moc vědomí proto vždy chápejme v jejím dvojím působení. K čemu je pozornost vědomí přivrácena, to oživuje a posiluje, ale vždy současně platí i pravidlo, že od čeho pozornost vědomí odtahujeme, to oslabujeme. Bereme tomu „život“.

Uvedená zákonitost ve svém dvojím působení platí pro všechny naše činnosti, pro celý náš život, a proto i pro studium nauky.

Ve světle oživující moci vědomí studium nauky přestává být pouhou záležitostí, ve které získáváme poznatky o cestě, ale vlivem oživující moci vědomí se stává i přímou duchovní praxí. Poslední platí plně tam, kde čtené obrací pozornost přímo na náš cíl, jímž je Bůh, vědomí Já jsem. Pouhé čtení o čakrách, zázračných silách a podobně samozřejmě tuto úlohu neplní, protože předmětem pozornosti není sám cíl, ale něco jiného.

I tak je jakékoliv duchovní čtení dobré již tím, že se nezabývá – pokud je duchovní – egem a světem, ale odvrací od jejich záležitostí. Slovy Mahárišiho: čteme-li duchovní pravdy, neděláme alespoň lokavičáru, neposilujeme silou vědomí svou připoutanost k egu a ke světu.

Pokud čteme spisy jako je Ribhugíta, které obracejí naší pozornost přímo k cíli, neuplatňuje se pouze rozpouštějící moc odvracení pozornosti, ale i jeho moc oživující. Obracením pozornosti vědomí i mysli na čtené, které popisuje naší pravou božskou podstatu, přispívá k jejímu skutečnému oživování a uskutečnění. Proto Maháriši plným právem, i když  s určitou nadsázkou, říká: „Číst Ribhugítu je jako být v samádhi“. O její 26. kapitole říká, že je přímo samádhi.

O moci správné literatury, když ji čteme každý den znovu a znovu, vypovídá i příběh ruského důstojníka z knihy „Poutník vypráví o své cestě k Bohu“. Z moci alkoholu, kterému propadl tak, že klesl až na samé dno své existence, jej zachránilo přečtení jednoho celého evangelia a denně. Taková je moc slov pravdy, pokud je na sebe necháme působit.

Jak hloupí a pošetilí jsou ti, co říkají: „Již nic nečtu.V knihách nic nového nenacházím, v knihách Boha či Já nenaleznu“. Obojí je ve světle oživující moci vědomí i jeho moci život odnímající, naprosto nesmyslné, i když  relativně pravdivé.

Po získání základních poznatků o cestě není dalším cílem studia hledání nějakých „novinek“, ale opakování známých pravd a utvrzování se v nich a hlavně obracení pozornosti vědomí správným směrem. Kdo čte správné duchovní spisy, nedělá lokavičáru a již to je velmi dobré. Neposiluje tím ego a jeho svět, ale zeslabuje jejich moc nad sebou. Když pozoruji tyto namyšlené jogíny, tak zjišťuji, že místo čtení duchovních pravd se plně věnují lokavičáře. Kdo cítí odpor k duchovnímu čtení, je v moci sil nepřátelských poznání, i když  si své počínání zdůvodňuje jako plně správné. To jsou právě ti vlci v rouše beránčím, kteří nám tak škodí.

V knihách jistě Boha nenalezneme, ale návod, jak jej nalézt ano a bez něho se neobejdeme. Čtení knih soustředění na Boha ani átmavičáru nenahrazuje, ale mocně je podporuje tím, že na ně obrací pozornost. Již tím ji odvrací od světa, což je dobré. Je proto nevynechatelnou součástí denní praxe a výbornou náplní času a jeho správným využitím těch chvil, které netrávíme přímo meditací.

Stává se, že z nejrůznějších důvodů není denní meditace možná. Pak jsou správné knihy naší jedinou záchranou, které nás – pozornost našeho vědomí – brání před plným uchvácením světem a egem. Proto se jich držme, važme si jich a alespoň denně je čtěme. Nic tím neztrácíme, ale pouze získáváme. Moc přivracené a odvracené pozornosti vědomí působí nepřetržitě 24 hodin denně.

Pro ty, kteří nejsou na stezce, to jest dosud plně nepraktikují, může být denní, pravidelné duchovní čtení způsobem, jak je na stezku přivést.

Ze stejných důvodů, proč je dobré denní duchovní čtení, je dobré si náš duchovní cíl připomínat vhodnou výzdobou místnosti, ve které pobýváme. Obrazy spasitelů, světců, mudrců, různé duchovní symboly, naši pozornost vedou správným směrem a produchovňují prostředí, kde žijeme. Naproti tomu světská výzdoba – fotografie sportovců, herců nebo dokonce aktů nás od našeho cíle odvrací. Nejde v principu o mravnost či nemravnost, ale o účel. Ne vše, co je hezké, co se nám líbí, je dobré i pro stezku. Jakákoliv lokavičára je vždy ztrátou a silou, která působí proti naplnění naší praxe. Zákon o oživující i rozpouštějící moci pozornosti vědomí působí vždy a hlavně bez ohledu na naše představy.

Vždy děláme buď átmavičáru nebo lokavičáru. Jiná možnost neexistuje. Pochopme tuto pravdu dobře a řiďme se podle ní.