Stopy Já
Jiří Vacek
Ramana Maháriši nás učí, že každý známe své Já. Také hovoří o stopách Já v nás, které, když je sledujeme, nás dovedou k plnému poznání vědomí Já, kterým jsme, stejně jako pes podle pachových stop nakonec nalezne svého pána.
Oba výroky spolu souvisí. Známe své Já, když si je uvědomujeme v jeho stopách neboli působení v nás.
Prvou takovou základní stopou je vědomí Já jsem. Každý ví nejen rozumem, ale přímou zkušeností, kterou žije: „Já existuji a jsem to Já, kdo ví, že existuje a nikdo jiný nebo nic jiného“.
Právě toto je základní stopa, projev vědomí Já jsem v nás, kterou, když „stopujeme“, neboli se na ni soustředíme, přináší uvědomění vědomí Já jsem.
Své pravé Já můžeme hledat dotazováním a sledováním jeho stopy v nás pomocí otázky: „Kdo jsem?“ Odpověď, vyřešení nás přivádí k vědomí Já jsem tím, že na ně obracíme pozornost vědomí, které si tuto otázku uvědomuje. Já jsem, Já jsem ten, který jsem. Jsem vědomím, kterým si uvědomuji, že jsem.
Kdo se ptá: „Kdo jsem?“, ten ví, uvědomuje si, že existuje. Přiznává se ke své existenci, ale současně vyznává, že neví, kdo je.
Otázka: „Kdo jsem“, je důkazem naší existence i nevědomosti o její podstatě: „Jsem, ale nevím, kdo jsem nebo odkud jsem“. Stopou je vědomí vlastní existence.
V otázce: „Kdo jsem?“, pátráme po své podstatě; kdo, či co jsme. Když se ptáme: „Odkud jsem, odkud mé Já pochází?“, ptáme se, co je zdrojem našeho vědomí Já jsem.
Tímto zdrojem je absolutní vědomí Já jsem, které v nás svým působením budí vědomí Já jsem a spojuje nás s jeho absolutním, plným bytím. Tento způsob dotazování, je-li provázen plným pochopením, nám pomáhá v uvědomění Otce, brahman, který je nestvořené a proto neomezené, sebe si vědomé Jsoucno.
To, co si v nás uvědomuje svět, naše tělo, mysl i naši vlastní existenci, je vědomí Já jsem.
Tímto vědomím se:
1) Prožíváme my sami, své BYTÍ.
2) Uvědomujeme si svět a jeho dění.
3) Spočíváme v něm i ve spánku beze snů.
4) Je přechodovým stavem naší vědomé existence před probuzením, který předchází uvědomování našeho těla a světa.
Ať si jsme vědomi čehokoliv, vždy se tak děje uvědomováním skrze jediné vědomí Já jsem. Jedno jediné vědomí si uvědomuje vše stvořené i samo sebe. Nejsou dvě vědomí, ale jen jedno jediné vědomí, jehož obsahy se mění.
Tak vědomí světa je vědomí, které si uvědomuje svět jako svůj obsah.
Vědomí těla je uvědomovací činností vědomí, jehož obsahem je tělo.
Vědomí mysli je uvědomováním si výtvorů mysli jediným vědomím.
Obsahy vědomí se mění od „ničeho“ až k vědomí stvoření, ale vědomí, které si toto vše uvědomuje včetně své existence, je stále totéž – jedno jediné a neproměnné. Obsahy vědomí, to, čemu věnuje pozornost se mění, vědomí nikoliv. Proto se někdy přirovnává k zrcadlu, které zrcadlí vše, co se před ním nachází.
Vědomí světa, ničeho, těla a mysli nejsou rozdílná vědomí, ale jedno jediné vědomí, ve kterém se mění uvědomované předměty v souladu s tím, kam je namířena pozornost vědomí.
Proto když si například uvědomujeme tělo dotazem: „Kdo či co si uvědomuje tělo?“, můžeme si uvědomit samo vědomí, které si tělo uvědomuje. Ve zkušenosti vědomí těla je přítomno i samo vědomí, které si tělo uvědomuje. Vědomí, které si tělo uvědomuje, je zde právě teď přítomné. Není je proto třeba hledat, ale uvědomit si jeho přítomnost tím, že mu věnujeme svou – jeho pozornost. Děje se to tak, že se ptáme, soustřeďujeme se na to, co si v nás tělo uvědomuje. Jsme to my, ryzí vědomí. Stopou je uvědomování si těla vědomím, což platí o všech stvořených předmětech a bytostech. Uvědomujeme si, co si je v nás uvědomuje.
Já, vědomí Já jsem si uvědomuje právě teď tělo samo sebou, jsme proto vědomím, které si je uvědomuje. To je velký rozdíl oproti ryzímu dotazování: „Kdo jsem?“, ve kterém se nemáme čeho chytit, protože se neptáme po ničem stvořeném, co má tvar. Jednou ze stop, kterou máme sledovat až k ryzímu vědomí Já jsem, je právě vědomí, které si uvědomuje tělo a obecně vše stvořené.
Tento způsob uvědomění vědomí Já je možné provádět stále, protože pokud bdíme, stále si něco uvědomujeme a proto také vždy toto vědomí, které si vše uvědomuje, je stále přítomné a víc – i činné svým uvědomováním. Vše, co je nutné, je zaměřit svou pozornost na vědomí, kterým si právě teď něco uvědomujeme a na prvém místě sami sebe jako beztvaré, Sebe si vědomé bytí.