Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Stezka je boj, který se odehrává v nás. Bojištěm je naše vědomí, ve kterém se střetávají naše dobré, zlé i duchovní sklony. Ty se snaží prosadit a zvítězit tím, že na sebe přivrátí pozornost našeho vědomí , a tak získají jeho oživující moc. Když se tak stane, mohou se rozvinout a uskutečnit svůj obsah, úměrně síle vědomí a mysli, kterou jsme do nich my sami vložili.

Vyhrává ta myšlenka či touha, kterou přijmeme za svou a věnujeme ji pozornost, což se často děje nevědomě a až do úplného ztotožnění s ní. Takové myšlenky nás i plně ovládají, protože jsme se s nimi, my vědomí, ztotožnili a určují náš příští osud. Ne nějaký osobní Bůh, ale právě tato zákonitost, její působení, rozhoduje o naší budoucnosti.

Není naprosto jedno, čemu věnujeme pozornost i jaké jsou naše myšlenky, city a představy. Ani není jedno, jakým způsobem jim pozornost vědomí věnujeme, zda vědomě či nevědomě, zda s odstupem pozorujícího vědomí nebo v plném pohlcení vědomí v uvědomovaném.

Prvým a základním předpokladem vysvobození vědomí z moci všeho, co je pozorovatelné, je rozlišení pozorujícího vědomí od všeho, co je pozorovatelné a uvědomění se v samotném pozorujícím vědomí. Dosažený stupeň lze vyjádřit: Pozoruji, vím, jsem si vědom, že pozoruji, ale nejsem ničím, co pozoruji. Jsem sebe si vědomé, vše pozorující a od všeho pozorovaného různé vědomí.

Pozorování všeho – těla, mysli i světa z postoje sebe si vědomého, od všeho pozorovatelného různého vědomí, je základ osvobození z moci těla, mysli i světa. Bez něho je účinné řízení mysli z celého našeho života včetně našeho osudu nemožné. Pozorovatel, jehož pozornost je pevně zakotvena v sobě samém, ve vědomí vlastní existence, která je oddělena od všeho uvědomovaného, je základ svobody.

Jeho postoj, sebe si uvědomující pozorující vědomí stahuje oživující moc vědomí zpět do něho samého a ten „ožívá“, což je například ono vzkříšení Krista. Vědomí nevědomě pohlcené pozorovaným tělem, myslí a světem se z tohoto nevědomého pohlcení, z této nevědomé nesvobody vyprošťuje mocí své pozornosti, kterou doposud nevědomě propůjčovalo tomu, co pozorovalo. Stahuje svou pozornost z nich. Přestává si je uvědomovat jako sebe a začíná se uvědomovat jako pozorující vědomí od nich různé. Tím rozpouští nevědomé ztotožnění s nimi. Obrací svou pozornost na sama sebe, na vědomí, které je jejím zdrojem a v této pozornosti se poznává, jaké je: ryzí, absolutní vědomí Já jsem.

Druhým, stejně důležitým postupem, je využití poznatků, které jsme získali studiem nauky k rozlišování druhů myšlenek, citů a představ. Tomu se říká vivéka, rozlišování.

Zdůrazněme, že předpokladem zdárného rozlišování je:

a) dobrá znalost nauky

b) postoj sebe si vědomého, od všeho různého pozorovatele

Bez těchto dvou základních předpokladů nelze dobře rozlišovat.

Výtvory mysli, které nás napadají, jsou mnohé a můžeme je dělit do následujících skupin:

a) nutné – zbytečné

b) dobré – zlé

c) vedoucí k poznání - udržující v nevědomosti

d) spásné – nespásné

Každá myšlenka může patřit současně i do více skupin. Zbytečné myšlenky jsou i nespásné a stejně tak všechny zlé. Naproti tomu, ne každá dobrá myšlenka je i samočinně spásná, ve smyslu osvobozující ze zrodů.

Samozřejmě přednostně přijímáme myšlenky, které vedou k poznání a ke spáse,  i když  i část své pozornosti musíme věnovat rozumnému udržení své existence ve světě.

Nalézt správnou rovnováhu mezi sklony, které směřují k poznání a spáse a těmi, které jsou nutné z pohledu naší existence ve světě není snadné. Hlavní zásada zní: sklony vedoucí ke spáse a poznání musí převážit nad těmi, které směřují zevně. Pokud tomu tak není, pokrok na cestě není možný, protože posilujeme přesně to, co duchovnímu životu brání. Kdo chce spásu, musí obětovat mnohé ze světa i ze svého zevního pokroku.

Je zřejmé, že to, co je nutné z pohledu člověka, který žije ve světě, v józe se nazývá hospodář, je jiné, než co je nutné pro mnicha či sanjasina. V obou případech je třeba dát velký pozor, aby naše připoutanost k egu a ke světu nepovažovala za nutné i to,co jím není a aby sklony podporující ego a připoutanost ke světu nepřevážily se zdůvodněním: „To je přece nezbytné“. Nelze sloužit dvěma pánům ani sedět na dvou židlích současně, platí plně. Kdo se o něco takového pokouší – což je časté – neuspěje v prvém ani v druhém.

I ve vztahu ke sklonům, které vedou ke spáse a poznání platí plně, co bylo řečeno o pozornosti vědomí a rozlišování. Vyložené postupy uplatňujeme i na ně. Ani v nich nesmíme nechat pozornost vědomí nevědomě pohltit a nechat se jimi znesvobodnit. I je musíme dobře rozlišovat například na prostředky pomocné či přímé.

Požadavek trvalého udržení sebe si vědomého, od všeho pozorovatelného různého vědomí platí vždy a vůči všemu, jakož i rozlišování.

Kdo chce být pánem své pozornosti i mysli , a tedy i svého osudu, nemá na vybranou jinou cestu než právě tu, která byla popsána.

Pokud jsme na ní úspěšní a spočíváme ve vědomí sama sebe a neztotožňujeme se s ničím, co můžeme pozorovat, což platí samozřejmě i o všech výtvorech naší mysli a současně i trvale rozlišujeme, pak, i když  žijeme jako hospodáři ve světě, žijeme duchovně. Takový život se stává celý stezkou k Bohu, který sídlí v nás jako ryzí, všeho prosté vědomí Já jsem.

Vždy platí, že rozhodují naše postoje vnitřní a nikoliv zevní. Rozhoduje stav vědomí a mysli neboli uvědomování se ve vědomí a kázeň mysli, která bez správného rozlišování, vivéky a neztotožňování se s myšlením není možná.

Tato pravda nás na druhé straně nesmí svádět k závěru, že si zevně můžeme dovolit cokoliv, pokud spočíváme ve stavu poznání. Nemůžeme nebo chceme-li můžeme, ale příslušné následky nás neminou. Již vznik takové myšlenky prozrazuje nedostatečnou čistotu mysli a chybné rozlišování. Ať sáhne na rozpálená kamna mistr či člověk nevědomý, oba si popálí ruku se všemi následky, a to i těmi nejhoršími jako je velká bolest, a dokonce její ztráta. Pokud se i mistr dopustí chybného a nesprávného rozhodnutí, nese zevně a často i vnitřně plné následky.

Tato hmotná země je oblast od Boha odpadlá a vždy bude. Je vězením ducha i ega, které odpadli od Boha. Ježíšovo: „Mé království není z tohoto světa“, platí plně a bez výjimek. Kdo, přemožen nevědomostí, začne tento svět měnit zevně v ráj, dopouští se zla na sobě i na druhých. V druhých budí klamnou naději ve šťastný život bez Boha ve hmotě. Tím je zavádí od skutečného řešení příčin svého utrpení a ještě víc je znesvobodňuje. Na těchto myšlenkách není vůbec nic vznešeného a nejsou ani vedeny dobrými úmysly, ale jen zlem nevědomosti. Obdobné platí i pro snahy o skupinovou spásu všech za cenu spásy vlastní. Spása je plným návratem do Boha a kdo se jí vzdává, nechce Boha, ale sebe. Miluje svou existenci bez Boha víc než Boha a skrývá tuto svou nedostatečnost za nepravou přetvářku vlastní ušlechtilosti. To platí plně i o všech, kteří se znovu a znovu vtělují v tomto světě. Prostě se jim v něm líbí, jsou proto k němu připoutáni, a proto se zde i stále znovu rodí. Učí druhé cestu, kterou sami nechtějí dokončit.