Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Ano, to jsem napsal a za tím stojím. Stezka je boj se zlem v nás a zlo je nemilosrdné. Očekávat, že nám dá v boji s ním milost, je naprosto pošetilé. Jakoukoliv shovívavost ke zlu také draze zaplatíme. Odmění se nám samo sebou – zlem. Právě proto je mystik či jogín vždy symbolizován jako bojovník, viz například svatý Jiří ve zbroji, zabíjející draka – ego. Bojovníci, vojáci atd. ve snech a vizích jsou vždy mystici a jogíni, pokud se nejedná o bojovníky nepřátelské. To jsou síly zla v nás, které se postupu dobra brání.

Kdo na stezce boj se zlem zlehčuje, buď stezku ani nenastoupil, a proto neví, o čem mluví nebo, což je horší, je tak zlem ovládán, že je jako zlo nevidí. Poslední případ je velmi a velmi častý.

Jestliže Ramana Maháriši říká: „Kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru“, nemluví o ničem jiném, než o boji zla v našem nitru s dobrem, ve kterém buď vítězí dobro – átmavičára, pohyb k Bohu nebo zlo – další zaplétání se do zla nevědomosti, nesvobody a utrpení. Bez úsilí, bez boje se sklony, které nás poutají do ega a jeho světa ( = lokavičára), átmavičára není možná. Nějaké příměří natož milost ze strany zla neexistuje. Buď bojujeme, usilujeme, děláme átmavičáru nebo nikoliv a pak děláme lokavičáru. Jsou jen tyto dvě možnosti. Třetí možnost neexistuje.

Kdo přeruší úsilí, přestane bojovat, již dělá lokavičáru, ocitá se v moci ega a světa. To platí doslova pro každý okamžik dne. Kdo usiluje, bojuje, medituje 2 hodiny denně v klidu, dělá 2 hodiny denně átmavičáru. Pokud zbývajících 22 hodin veškerou svou pozornost věnuje egu a světu, dělá zbytek dne lokavičáru. Taková je pravda. Řešením není nutně odchod ze světa, ale provádění átmavičáry po celý den při plnění našich povinností ve světě.

Samozřejmě, že milost, lépe pomoc na stezce, existuje. Nedostává ji rozhodně ten, kdo nebojuje, neusiluje ani ji neudílí zlo. Z jeho strany je boj naprosto nemilosrdný: kdo z koho. Pomoc dostává jen ten, kdo bojuje: „Tlučte a bude vám otevřeno, proste a bude vám dáno“.

Bůh je přítomen v každém z nás. Pro vládu zla nad námi a protože o něho nedbáme, nepůsobí. Když bojujeme, odstraňujeme překážky jeho působení. Čím víc těchto překážek odstraníme, tím víc působí, a to je právě pomoc, milost. Nic tajemného ani libovolného. Milost boží není nějaká amnestie, jakou udělují zevní vládci. Je zákonitým jevem na stezce.

To samé platí o milosti mistra, využije ji pouze ten, kdo bojuje a je připraven. Názornými příklady jsou Swami Ramdas a Púndža. Oba obdrželi plnou milost Ramana Mahárišiho po mnoha a mnoha letech boje se zlem v sobě. Pečení holubi létají do pusy jen v pohádkách. Na cestě určitě nikoliv. Kdo nebojuje, má své zlo a jeho nemilost a nikoliv milost. To, co nás odrazuje od boje se zlem a pěstuje představy, že dostaneme pro nic za nic milost, je jen zlo v nás a nic jiného. Zlo je naše a my sami se mu musíme postavit a je rozpustit. Zlé myšlenky, city a představy i zevní skutky, ke kterým nás vedou, jsou jen a jen naše a my sami je musíme změnit. Myslet a cítit za nás nikdo nemůže. Je jen na nás, komu nebo čemu svou mysl propůjčíme, zda zlu či dobru. Stejně tak důsledky tohoto rozhodnutí, chceme-li karma, jsou opět výhradně jen naše. Tak to prostě je a doufat, že nás zla, které sami vytváříme a pak mu podléháme, zbaví někdo jiný bez našeho přičinění, je naprosto pošetilé.