Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Prvotní stav stvoření

Božský stav stvořených bytostí. Žijí v trvalé blaženosti v duchovních tělech zřejmě ze světelné energie. Jejich potřeby, podmínky existence jsou naplňovány bez úsilí. Nemusí „pracovat“ neboli žijí v ráji Starého zákona. Uvědomují si své pravé Já, vědomí Já jsem i jeho jednotu s Já jsem božím.

Mají svobodu rozhodování, ale jsou pod zákonem příčiny a následku, a proto jsou za svá rozhodnutí zodpovědní a nesou jejich následky. Proto mohou i od Boha odpadnout.

Stavy po pádu od Boha

Vyznačují se ztrátou spojení s Bohem, s jeho absolutním vědomím Já jsem i zapomenutím svého pravého Já, vědomí Já jsem. Výsledkem je ztráta samovolného a bezusilovného zabezpečení naší existence a nutnost pracovat pro udržení života hmotného těla v nebožském světě, do kterého jsme poklesli.

Výsledkem je život v nevědomosti o vlastním božství, ztotožnění s tělem a s myslí neboli vytvoření ega, které Starý zákon nazývá padlým Adamem.

Život v egu v nebožském světě

Přitakání ke zlu

Nejhlubší stav pádu, ve kterém dochází k přitakání ke zlu. Vlastní existence je zabezpečována na úkor druhých, a to i nejhrubším násilím. Ega v tomto stavu jsou plně ovládána zlem smrtelných hříchů, z nichž nejhorší je nenávist a opak lásky ve všech svých projevech. Zlé a odstředivé síly účinně tak zastiňují rozum, že není schopen prohlédnout pravdu a věří, že zlem je možné zabezpečit své dobro.

Výsledkem je stále větší nevědomost o vlastním božství, nesvoboda a utrpení. Pokud se takoví lidé pod tíhou utrpení, které si sami způsobili neobrátí k dobru, rodí se ve světech pekelných, ve kterých si odžívají zlo, které způsobili.

Přitakání k dobru

Zlo a utrpení, které na člověka, který se nachází pod vládou zla stále víc a víc dopadá, způsobí, že se začne ptát po příčině svého utrpení, až si uvědomí, že zlo vždy přináší jen opět zlo a utrpení, a že od zla nelze očekávat nikdy nic dobrého. Začne se proto vědomě zla odříkat a přiklánět se k dobru ve svém myšlení, cítění i jednání.

To vyvolá velký odpor sil zla a odstředivých, které se snaží jej udržet ve své moci, a proto jim, pro svou počáteční slabost v dobru, často opět podléhá.

Pokud se nevzdá, nakonec se z moci zla, víry, že pomocí zla je možné šťastně žít, vysvobodí. Často se pak věnuje nezištné pomoci druhým, ve které hledá naplnění svého života. Tak splácí své karmické dluhy. Jeho špatná karma, která se uskutečňuje se zpožděním, stále na něho dopadá, a proto trpí, ač je již dobrý. To je vysvětlení, proč trpí i lidé, kteří jsou v současnosti dobří. Stále ještě sklízejí následky zla, kterého se ve svých minulých životech dopustili.

Takoví lidé se rodí opět v našem světě. Pokud mají opravdu velké zásluhy, rodí se, jak říkají buddhisté, ve šťastné zemi, kde sklízí výsledky své dobré karmy. Žijí šťastnou a blaženou existenci, ale jak se uvádí, po vyčerpání své dobré karmy se rodí zpět v našem světě, protože nedosáhli poznání svého božského Já, které je základním předpokladem života v božském světě. Proto Ježíš říká správně: „Já jsem, vědomí Já jsem je-li uvědomováno, jsou dveře do nebeského království“. Bez něho, bez poznání Já jsem jsou dveře do nebe zamčené.

Nástup stezky k Bohu

Přitakání k dobru zeslabuje v nás působící síly zla a odstředivé, a proto náš rozum je schopen rozpoznávat v určité míře pravdu o našem životě a o Bohu. Proto takoví lidé nastupují cestu zpět k Bohu.

Pokání a očista

Pokání je změna našeho způsobu myšlení i stupnice životních hodnot. Dosahuje se studiem nauky, kterou pak uplatňujeme na naši mysl a charakter s cílem zbavit se všech sklonů zlých a od Boha nás vzdalujících. Současně je nutné ovládnout naši mysl, získat schopnost jejího soustředění a udržet v klidu a prázdnou od všech jejích výtvorů. Proto se soustřeďujeme, provádíme meditaci, kontemplaci nejlépe přímo na Boha v některém z jeho principů.

V křesťanském církevním roku této části stezky odpovídá advent, v evangeliích Jan Křtitel.

Cílem je čistá, klidná a řízená mysl.

Dosažení světla

Správnou praxí zejména očisty a vedením síly nad hlavu dosahujeme vytvoření duchovního světla, které je nejvyšší dostředivou silou, která nás vrací zpět k Bohu.

Světlo je energie a jako každou energii je nutné jej posilovat a správně využívat. Správným postupem světlo roste a postupně klesá a vytváří světelné tělo, což je tělo, ve kterém žijeme v božském světě.

O světle mluví evangelia v líčení svatby v Káni Galilejské a také v podobenstvích o pannách. Projevy Ducha svatého jsou často provázeny tímto světlem.

Poznání Krista v nás, vědomí Já jsem

Hledání Já jsem

Když nastoupíme stezku hledání vědomí Já jsem neboli provádíme átmavičáru, dosahujeme postupně stavů vědomí Já jsem.

Nalezení Já jsem

Nalézáme Já jako vědomí Já jsem a získáváme schopnost se v něm uvědomovat.  To je v evangeliích líčeno jako zrod Ježíše. V hinduismu se mluví o poznání átman, našeho pravého Já. Buddhisté opět objevují svou buddhovskou podstatu.

Mystická smrt

Vytrvalým spočíváním ve vědomí Já jsem Kristus v nás sílí a nepravé já, padlý Adam, ego se rozpouští neboli nastává mystická smrt. V evangeliích tomu odpovídá Ježíšův růst a nakonec smrt na kříži, což je smrt ega. Sejmutí z kříže odpovídá zrušení totožnosti s tělem, vysvobození z ega.

Výstup k Otci, uvědomění brahman, Buddhova nezrozeného

Na tomto úseku stezky pracujeme na dosažení jednoty našeho vnitřního Já s Otcem, na uvědomění absolutního božského Já jsem a spojení s ním.

Děje se tak působením Ducha svatého, což je spolupůsobení inherentního Já, Krista v nás, s vědomím absolutním, s Otcem. Ty se na podkladě své soupodstatnosti spojují a sjednocují. Konečným výsledkem je spása, vysvobození, návrat do nebeského království.

Tím překračujeme naši osobnost a začínáme žít v transcendentním vědomí Já jsem, které naši osobnost obsahuje, proniká i překračuje.

To je konečná část stezky, která končí dosažením podmínek spásy, vysvobození z nebožských zrodů.

Stav po odložení hmotného těla

Po odložení hmotného těla odcházíme do božského světa nebo přímo do neprojeveného božství, se kterým splýváme. Názory, jak tomu přesně je, se různí a jde spíše o lidské představy než o skutečnost.

Tím je plně dokončen návrat k Bohu, kterého jsme kdysi opustili. Proč se tak stalo, ještě nikdo uspokojivě nevysvětlil. Ježíš v jednom ze svých výroků uvádí, že ti, co Boha opustili a opět se k němu vrátili, jsou cennější než ti, co u něho zůstávají bez odpadnutí. Zdůvodnění neuvádí.