Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Já promlouvá

I stalo se ke mně slovo boží v neděli 17.6.2017 o jedné hodině noční a zaznamenal jsem je věrně, jak přicházelo.

Šel jsem večer spát silně ospalý. Usnul jsem asi v deset hodin bez prášku na spaní a spal s přestávkami asi do jedné hodiny. Pak mně vzbudilo silné a blažené vědomí Já jsem. Současně začaly samovolně přicházet duchovní intuice, které jsem v leže v posteli zachycoval. Nic jsem nevymýšlel, ale pouze zachycoval, co přicházelo.

Jednu chvíli jsem dostal hlad, tak jsem snědl ovocný jogurt a pokračoval v zapisování dál. Vstával jsem i na toaletu a také chvílemi masíroval nohy, které stále bolí. Chvílemi jsem odpočíval a snad i pospával, ale ve vědomí Já jsem.

Takto jsem prožíval vědomí Já jsem a lásku a zapisoval intuice, jak se samovolně objevovaly asi do čtyř hodin ráno.

Pak jsem chvíli spal a trochu psal opět asi v 5 hodin ráno.

Já jsem láska je slabší, ale drží dál. Soustředění na ně jeho prožitek zesiluje. Začíná bolet v nohách i žaludek. Chvílemi i usínám, ale vědomí Já jsem láska trvá a vytváří svou jemnou blaženost plnou lásky.

Zde je, co jsem zapsal. Napsal – lépe zapsal jsem kapitolu o volné lásce. Tu jsem využil jinde, proto ji zde neuvádím. Zdaleka není jen nezodpovědným sexuálním životem, jak se někdy vykládá.

Dále uvádím, co jsem zapsal pro poučení všech.

Ráno vstávám v sedm hodin. Následuje mytí, oblékání, cvičení s činkami, nachystám léky na celý den, vařím čaj a připravuji snídani. Po ní se pak zpravidla věnuji psaní a formální meditaci.

Tělo, nejvíc nohy, bolí. Držím při tom všem vědomí Já jsem. Spočívat v něm samotném je snazší než zůstávat v jeho blaženosti lásky.

Co jsem zapsal, byly odpovědi na některé nejasnosti v nauce, ale hlavně vzácné rady pro další úsilí na stezce.

O lásce boží

Ti, kteří kráčí stezkou k Bohu, nás učí, že Bůh je láska a také, že máme milovat své bližní, včetně svých nepřátel a činit jim dokonce dobro.

Jestliže my máme milovat své nepřátele a činit jim dobro, což je vůle boží, neplatí tím víc, že Bůh nás všechny bez činění rozdílů miluje, protože je láska sama a činí nám neustále dobro a to i tehdy, když jej ať skutečně nebo jen v našich očích nepřijímáme?

Jak ve smyslu těchto pravd může někdo tvrdit, že je od Boha vyvolený a jiní, kteří věří v Boha jinak, jsou od něho zatraceni?

Jak může Bůh, který je láska, uvrhnout někoho do věčného zatracení? Může opravdu milující rodič takto zavrhnout nějaké své dítě?

Nejsou právě takové názory zavrženíhodné a nepřátelské vůči lásce boží, která je Bohem samým? Neodhánějí lidé, kteří takto učí, druhé od Boha, když jej takto nepravdivě líčí, protože nejsou sami plni lásky, ale zla? Jsou takoví lidé opravdu přátelé boží nebo právě na ně platí Ježíšovo: „Běda vám, kteří jste vzali klíče od nebeského království, sami do něj však nevstupujete, ale místo toho bráníte druhým, aby do něho vstoupili!“

Nebyl to snad Bůh sám, který nám dal svobodu víry a přesvědčení, kterou se nám takoví lidé svým učením snaží brát?

Kdo dal těmto „vyvoleným“ právo přivlastnit si Boha, který je stvořitelem a proto i Otcem všech lidí, jen pro sebe a v jeho jméně činit druhým zlo, ač sami vyslanci boží učí pravý opak, abychom je milovali a činili jim dobro?

Neučí nás Bůh jasně: „Nesuď, abys nebyl sám souzen“ – za nelásku ke svým bližním? Jak si může někdo přivlastňovat Boha, který je milujícím Otcem i matkou všech, výhradně pro sebe? Není právě tato pýcha zločinem proti Duchu svatému, který nás z Boha vylučuje?

Neplatí právě zde, že takový hřích nemůže být odpuštěn, ale musí být napraven tím, že se jej, své pýchy zbavíme a pokorně uznáme, jak jsme jím hřešili proti Bohu, svým bližním a také proti sobě?

Čím víc se my sami od Boha vyvolujeme, tím víc se Bohu, který je láskou, vzdalujeme, protože popíráme Pravdu, že je láskou, která čeká i na své marnotratné syny a dcery, až se rozhodnou k návratu zpět k němu a vychází jim dokonce vstříc?

Necení si snad Bůh víc těch, kteří se mu vzdálili a vrací se k němu zpět, než těch, kteří jej nikdy neopustili, jak učí Ježíš a mnozí další?

Podstata nejvyšší stezky lásky

Bůh je absolutní, bezpodmínečná láska, která jediná je absolutním dobrem. Kdo chce tuto lásku získat, musí se jí a tím i Bohu připodobnit. Jak? Tak, že miluje bezpodmínečně a stále jako sám Bůh.

Podstata stezky lásky nespočívá proto prvotně v lásce k Bohu a libování si v jeho darech lásky, ale v tom, že se sami stáváme láskou. Kdo chce lásku, musí se naučit stále milovat, vyzařovat a sám dávat lásku. Nelze jen lásku brát a těšit se z jejich darů. Je třeba se v ní naučit trvale žít, být a dávat ji.

Čím víc takto vnitřně milujeme, tím víc plníme boží vůli, kterou láska je.

Jakou jinou vůli může láska mít, než je ona sama a vzájemné milování, spočívání ve stavu lásky?

Odměnou takové lásky je sama láska, její božská blaženost, ánanda vědomí Já jsem.

Má-li vědomí Já jsem přinášet blaženost, ánandu, musí být samo ve stavu lásky.

Tato moudrost je skryta ve výroku „Já jsem láska“. Učí nás, že my sami jsme nepřetržitě milujícími. Být sami láskou je mnohem víc než být pouze milováni. Kdo chce být pouze milován, tomu chybí láska. Pravou lásku však může získat pouze tehdy, když sám začne milovat tak, že se sám stane láskou.

Pro dosažení blaženosti vědomí Já jsem, ánandy proto nestačí pouze být vědomě Já jsem, ale žít toto vědomí v lásce, s láskou, až se naplní Já jsem láskou.

Lásku není třeba hledat, ale žít, protože již my sami jí jsme. „Já jsem láska“, je pravda i stezka a způsob božského života. Je třeba být stejně láskou, jako jsme vědomí Já jsem.

Nejvyšší pravda je: Já jsem láska.

Čím víc my sami milujeme, tím víc i lásky máme a víc: stáváme se sami láskou.

Moudrá láska, která miluje vše bez připoutanosti k čemukoliv, je synonymem štěstí, blaženosti a nejvyšším dobrem. Sat-čit-ánanda je totéž jako Já jsem láska, sebe si vědomá existence lásky, která je Bohem i naším pravým životem.

O satanovi

Kdo stvořil satana? Stvořitelem všeho je jediný Bůh. Nejsou dva stvořitelé. Pokud by existoval satan, jeho stvořitel by byl sám Bůh. On sám by vytvářel svůj protipól, svého odpůrce a nepřítele lásky, kterou je On sám.

Takový satan neexistuje ani existovat nemůže. Co však existuje, jsou lidé, kteří odpadli od Boha, který je láskou a proto je ovládá zlo, protože sami odpadli od Boha, který je jediné dobro, jaké existuje.

Proto se nemáme bát satana, ale máme se bát o nás samé, abychom se neodloučili od Boha, který je láskou.

Víra v satana jako principu zla, odpůrce a opak Boha, je proto ve skutečnosti zlem, které popírá existenci jediného Boha i samu podstatu boží – lásku. Láska nevytváří satana. Nemáme se proto bát ani satana, který neexistuje, ani Boha, který je sama láska. Máme se bát sami sebe, svých sklonů k nelásce, které existují, mají svou moc a jsou zlé, protože nás vzdalují Bohu.

Ještě lepší než se bát našich zlých sklonů je věřit a důvěřovat Bohu, který je láskou a obracet se neustále k němu a k jeho lásce k nám.

- - -

Jen ten, kdo chce být celou svou bytostí spasen, může být spasen.

Každý strom může nést a také nese jen své ovoce: nenávist neštěstí, dobro štěstí, láska lásku, milosrdenství pomoc a nikdy jinak.

Zevní Slunce je příkladem božské lásky. Svítí na vše a na všechny a nečiní rozdílů. Všem dává zcela samovolně své dary: světlo, teplo, prostě vše co je k životu potřebné.