Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Ramana Maháriši učí stezku poznání sebe pomocí átmavičáry neboli obracení pozornosti na naše pravé Já. K dosažení tohoto cíle je třeba vytrvalé, celodenní úsilí v provádění átmavičáry, které může trvat roky, než je úspěch dosažen. To je nepochybně jeho neměnné stanovisko; je obsaženo ve všech jeho spisech i ve zprávě  F. Humphreysiho, jak bylo uvedeno. Jeho stezka je džňána jóga. Hnací silou této stezky je moc pozornosti vědomí, kterou hledající cílevědomě obrací na ně samé.

L. Púndža rovněž usiloval, a to denně 25 let. Kráčel stezkou lásky k Bohu, bhakti jógou. Její hnací silou je láska k Bohu, která, byť i nevědomě, obrací rovněž pozornost na Boha, a proto nás k němu přivádí. Podstatný rozdíl mezi oběma stezkami je, že žák stezky poznání pracuje s pozorností vědomě a je správně poučen o jejím cíli. Bhakta se chápe moci pozornosti vědomí pomocí své lásky k Bohu, nevědomě a svůj cíl, Boha, chápe předmětně.

Hlavní nevýhody stezky lásky jsou dvě:

a) zpředmětnění Boha v osobu

b) závislost na blaženosti lásky

Bhakta se nechce stát „medem“, ale chce lízat med. Chce Boha ve tvaru a nikoliv takového, jaký je – beztvaré vědomí Já jsem.

To jsou dvě překážky, které musí bhakta překonat, pokud nechce na stezce zůstat stát. Překonat je, bývá pro bhakty velmi obtížné.

Prvou obtíží je vůbec vzdání se dvou výše uvedených nesprávných postojů a přijmutí správného názoru. Pro jejich velkou lásku k Bohu se jim proto dostává pomoci v osobě mistra, džňánina, který si uvědomil Boha, pravé Já, ryzí vědomí Já jsem. Ten je buď učí átmavičáru, způsob, jak si uvědomit Boha jako Já; to byl případ Rámakrišny, kterého takto vedl Totapuri. Pod jeho vedením, a proto i jako jeho žák, si Rámakrišna uvědomil beztvarý aspekt Boha, vědomí Já jsem. Někdy mistr předá zralému bhaktovi poznání Já přímo, což je případ L. Púndži, ale i Swamiho Ramdase z Kéraly a některých dalších, kteří si uvědomili Já působením Mahárišiho.

Takové předání poznání není nějakým aktem libovůle mistra, ale zákonitým završením mnohaleté sádhany, kterou zasvěcenec prováděl. Právě usilovná a dlouhé roky prováděná sádhana vytváří zcela nezbytné a nevynechatelné předpoklady poznání. Bez tohoto předchozího úsilí dosažení není možné. V těchto případech je sádhana příčinou a předání poznání mistrem následkem. Bez příčiny není následku, bez úsilí, sádhany není poznání.

Výše uvedené pravdy platí plně i na L. Púndžu.  Jeho případ je příkladem nedostatku správného názoru a jeho pochopení, který Púndžovi na stezce bránil v pokroku. Ani za 25 let usilovné bhaktické sádhany, když byl milostí přitažen do blízkosti Mahárišiho, nebyl schopen ani ochoten rozpoznat, že je mistrem, natož jeho skutečnou duchovní velikost. Představme si: 25 let sádhany jej neuschopnilo rozpoznat v Mahárišim mistra. To na Jitřní zemi každý bezpečně ví, i když  vůbec žádnou sádhanu nedělá, kdo mistr je, kdo jím není, co mistr smí a co nesmí. Nemají při tom o sobě, o své neomylnosti nejmenší pochyby. Snad jim omyly L. Púndži, kterých se dopouštěl po 25-ti letech praxe, něco napoví.

L. Púndža nejen mistrovství Mahárišiho nerozpoznal, ale jak sám přiznává, cítil k němu „nechuť“. Nikoliv lásku, ale odpor. City bhaktů a uctívatelů  nejsou zdaleka vždy svaté, ale často velmi nesvaté, jak se je možné přesvědčit i na Jitřní zemi. Obdoba s Jitřní zemí a s Avatarem naprostá. Navíc byl pevně přesvědčen, že je duchovně výš než Maháriši. On, Púndža, má vize Krišny a Maháriši nikoliv. Usoudil dokonce, že Maháriši nedělá ani nějakou duchovní praxi. Neopakuje jméno boží, je lenochem, který jen nečinně sedí. Jak je snadné i po 25 letech usilovné praxe nejen nepoznat mistra, ale pocítit k němu odpor a odsoudit jej  jako lenocha, by nás mělo velmi důrazně varovat před našimi vlastními soudy. Pamatujme si toto skutečně dobře. Jinak nás naše ego, které zřejmě v té době Púndžu ovládalo, oklame stejně nás jako jeho.

Na jeho nevědomosti vůbec nic nezměnil ani zážitek pravdy, který měl, jak píše, jako dítě. Bez potřebného poučení jej nerozpoznal a nemohl ani využít, protože nevěděl jak, a proto o něj opět přišel. V duchovní oblasti má skutečnou cenu jen to, co je trvalé a co umíme. Pomíjivé zážitky mají cenu nanejvýš relativní, dokud trvají. Když zmizí, zmizí i jejich hodnota. Odvozovat od nich nějakou svou duchovní výši je zcela nesprávné. Tvrzení rozjařených čerstvých realizátorů typu: „Měl jsem TO vždy“, je jen sebeklam a nic víc. Neměli „TO“, protože si TO neuvědomovali, a proto TO ani nežili. V době své nevědomosti TO nebyli, ale ztotožňovali se plně s egem, které je pravým opakem TOHO.

L. Púndža nikdy neprováděl átmavičáru, i když  jej k tomu Maháriši přímo vybízel. Přesto získal jeho milost a obdržel od něho poznání Já. Příčina? Dlouhá sádhana a touha po Bohu. Můžeme důvodně soudit, že kdyby byl správně poučen, mohl si cestu podstatně zkrátit.

Nakonec L. Púndža začal i vést žáky. Je překvapující, že ač sám tolik usiloval, neučil úsilí, ale neúsilí. Neučil tichem a mlčením, jako Ramana Maháriši, ani toto učení nezdůrazňoval. Nevedl žáky roky trvající átmavičáře jako Ramana Maháriši ani k bhaktické praxi, jakou prošel on sám. Znevažoval nebo alespoň nezdůrazňoval úsilí, ale přesvědčoval slovy každého, že je již TO. Jelikož většina ze žáků nebyla předchozí dlouhou praxí dostatečně očištěna a připravena, nemohli mít zcela zákonitě úspěch. Překážky, které brání v poznání, jsou skutečné a mocně působící síly, které nám svou mocí zabraňují poznat naši pravou podstatu, a tak nás zákonitě drží v nevědomosti. Právě proto Ramana Maháriši často popisuje stezku jako odstraňování překážek poznání Sebe. Tyto síly, jejich moc a velikost naprosto nemizí pouhým přijetím přesvědčení, že jsme TO. Nemá na ně nejmenší vliv. Sugerovat nepřipraveným a neočištěným: „TY jsi TO“, úsilí není třeba, má zákonitě často zcela opačný účinek. Ego toto poučení vezme doslova a vztáhne je na sebe. Je přesvědčeno, že je TO, ač je nežije, ale žije jeho pravý opak: své ztotožnění s tělem a s myslí. Právě to se některým žákům L. Púndži stalo. Po kratším pobytu u něho a bez jakékoliv sádhany skutečně uvěřili, že jejich ego je TO. Viz svědectví jednoho z předních Púndžových žáků, které jsem zveřejnil v některém z předchozích dílů „Jak jsem hledal Boha“.

Jelikož si taková ega myslí, že jsou TO a jsou přesvědčeni, že není oč usilovat, jsou pro stezku tak dlouho ztraceni, dokud je tvrdá realita moci ega a jeho světa nepřesvědčí o pravém opaku.

L. Púndža, jak sám přiznává, měl vždy odpor k přijetí pravd o advaitě. Zdá se, že ji nestudoval ani po své realizaci, a proto jeho mysl nezískala ani potřebné znalosti, které by mu umožnily zorientovat se ve svém stavu a také vést na jejich základě účinně žáky k prozření ze své nevědomosti. I Ramana Maháriši připouští užitečnost studia nauky po realizaci. Říká, že dokud nečetl po dosažení pojednání o advaitě, nevěděl, že si uvědomil brahman. Říkal: „Myslel jsem, že mám nějakou horečku. Jelikož to bylo příjemné, tak jsem se rozhodl, ať to zůstane“.

Přímá a zejména trvalá zkušenost brahman je skutečným cílem stezky. Současně je nezbytné, uvést svou mysl  do souladu s touto Skutečností, plně ji pochopit, domyslet, docenit, pochopit její zákonitosti  a podobně. Jedním slovem je nezbytné i rozvíjet bodhi. Pokud tak realizátor nečiní, ale spokojuje se s pouhým žitím Skutečnosti, zůstává buď v rozumové nevědomosti o nauce a duchovní zákonitosti nebo dokonce chová dál nesprávné názory. Bodhi nepřichází jako dar, ale je třeba ji získávat a rozvíjet právě s pomocí Já. Takoví mistři, kteří podceňují stav své mysli, se nutně často i mýlí.

L. Púndža vedl žáky jinak než Ramana Maháriši. O tom není sporu, jak bylo ukázáno například v podání F. Humphreyse. Maháriši učil úsilí a zejména roky trvající a celodenní átmavičáru. Doporučoval i čtení duchovní literatury, od kterého L. Púndža spíše odrazoval. Dokonce schvaloval i skutečné zahazování knih po realizaci. Maháriši dělal pravý opak: učil úctě k nim a doporučoval jejich denní čtení.