Spása z víry
Jiří Vacek
Součástí křesťanské věrouky je víra ve spasitelskou moc víry. Taková víra musí být pevná a trvalá. Pouhé rozumové přesvědčení nestačí.
Co vlastně je víra? Je přesvědčením, o něčem, co je rozumem nedokazatelné, jako je víra v existenci boží nebo, že se určitá událost stane, aniž bychom pro to měli přesné rozumové důvody. Jakákoliv víra je proto výtvorem mysli a proto i o ní platí vše, co platí společně pro všechny výtvory mysli. Je podrobena vždy platné zákonitosti, která určuje účinky našeho myšlení na náš osud ve světě i na stezce.
Jinak řečeno víra je výtvorem tvořivé moci mysli, která má svou velikost i zaměření neboli náplň, která směřuje ke svému uskutečnění. I sama víra v Boha, je-li dostatečně silná, směřuje k obnově našeho spojení s Bohem v souladu se svou velikostí a zákonem příčiny a následku. Víra v Boha čisté mysli je intuitivním tušením existence boží. Je proto mnohem víc než pouhé neopodstatněné přesvědčení. Je zábleskem boží pravdy, který umožňuje mysl dostatečně prostá zla, které v myslích neočištěných od zlých sklonů zakrývá základní pravdu:
Bůh existuje.
Víra v Boha i v možnost spásy boží pomocí jsou proto mocné dostředivé síly mysli, které zákonitě se i uskutečňují, jsou-li čisté, upřímné a dostatečně velké, aby přemohly působení sil opačných, to jest odstředivých. Kdo věří v Boha a že bude jím spasen, vytváří proud dostředivé spasitelské síly, která mu spásu skutečně zákonitě přinese, je-li tento proud tvořivé moci mysli dostatečně silný a také nepřetržitý.
Tím jsme se dostali k zásadním podmínkám spásy z víry. Jejich trvalé dodržování je nezbytné, má-li jí být dosaženo. Jsou to:
1) Víra v existenci boží.
2) Víra ve spasitelskou moc boží.
Aby bylo dosaženo plného účinku, je nezbytné:
1) Síla mysli, která se projevuje vírou, musí být dostatečně velká a hlavně působit nepřetržitě.
2) Spásná moc víry musí převážit nad mocí sil v naší mysli, které jsou zlé a odstředivé neboli vzdalují nás Bohu.
Kdo chce být spasen touto mocí víry, musí neustále a doslova nepřetržitě vytvářet svou myslí myšlenkový proud osvobozující síly a současně nejen nevytvářet nové myšlenky, které jsou spáse nepřátelské, ale musí v sobě pečlivě objevovat a hlavně rozpouštět síly zla, které v něm existují. A těch je vždy hodně. Právě jejich přítomnost, působení a moc, kterou nad námi mají, je příčinou, proč je stezka tak namáhavá a proč naše úsilí přináší jen malé výsledky.
Zdůrazněme, že spása z víry je možná výhradně úplným obrácením se k Bohu a vírou v jeho spasitelskou moc. Pouhé přijetí přesvědčení, že jsme spaseni, protože patříme do skupiny, která si nárokuje vyvolenost od Boha a z toho odvozuje přesvědčení „mimo nás není spásy“, k dosažení spásy naprosto nestačí. Zejména nikoliv tehdy, jsou-li tato přesvědčení o vlastní vyvolenosti a jedině možné spáse provázena pýchou nad naší vyvoleností a nepřátelstvím k těm, kteří patří jinam. Taková pýcha a neláska jsou nejen nesprávné, ale přímo jsou smrtelné hříchy a nic víc. Brání velmi účinně skutečnému návratu k Bohu. Pokud se jich plně nezbavíme, spaseni nikdy nebudeme.
Možnosti spásy jsou různé. Od zrodů ve světě bez zla až ke skutečně božskému stvoření nebo dokonce plné ponoření se do neprojevu neboli do nirvány. Spása z víry, tak jak byla popsána, není spásou nejvyšší, protože nemíří přímo na dosažení poznání naší božské podstaty, kterou je vědomí Já jsem. I tak je rozhodně cenná. Mluví pro ni i poměrně snadné úsilí, které vyžaduje:
1) Myslet trvale s láskou na Boha.
2) Věřit, že nás svou mocí spasí.
K dosažení spásy tímto způsobem rozhodně nestačí pouhé přijetí tohoto přesvědčení. Aby působilo, musíme vyvinout ve své mysli neustálý proud síly, která směřuje k Bohu a chápe se jeho spasitelské moci.
Někteří mistři uvádějí i možnost pokračování stezky k Bohu v těchto světech pod přímým vedením odtělených mistrů a tak i dosažení poznání Boha, vědomí Já jsem v nás, které je soupodstatné s neomezeným božstvím, které nás přesahuje. V těchto případech stezka k Bohu spásou, která je dosažením života ve světě bez zla, není koncem stezky, ale dává možnost po ní pokračovat k bezprostřednímu poznání Boha v nás i v jeho transcendenci.