Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Mnozí hledající k obrovské škodě své i druhých zapomínají úplně na vivéku neboli, jak to nazývají křesťané, na rozlišování duchů. To je nedílnou součástí stezky k Bohu a kdo se v něm necvičí a neprovádí je, zůstává v moci zla a nevědomosti.

Neustálé rozlišování dobré – zlé, nutné – zbytečné, spásné – nespásné je pro zdar stezky základní. Závisí na něm naše očista i sama praxe, její úspěch.

Toto rozlišování se plně vztahuje i na duchovní pravdy a příkazy. Ty obecně sice platí vždy, ale jejich uplatňování za daných okolností se nutně musí dít v jejich duchu a nikoliv podle jejich znění – litery.

Je nesmírnou zásluhou apoštola Pavla, že tuto tak důležitou a zásadní pravdu učí naprosto jasně: „Litera zabíjí (pravdu), Duch oživuje.“

Žádnou duchovní pravdu a příkaz nesmíme chápat a provádět bez ducha, bez rozlišení, doslova a podle litery, ale vždy v jejím duchu a s uvážením daných okolností. Plnění duchovních pravd nám má prospívat, osvobozovat a nikoliv škodit a znesvobodňovat nás. Poznejte pravdu a ta vás osvobodí! Naše pravda je pravdou živého ducha a nikoliv mrtvé litery.

Mluvit pravdu je jistě správné, ale jen tehdy, když prospívá všem a opět: na prvém místě duchovně. Mluvit pravdu gestapákům a estébákům a jim podobným není vůbec ctnost, ale velké provinění, zlo a dokonce zločinem. Mluvit pravdu samo o sobě není proto ani dobré ani zlé, ale vše záleží na okolnostech. Přesto si mnozí myslí, že mluvit vždy pravdu bez rozlišování je správné a záslužné samo o sobě. Není.

Když čtu, jak se někdo „trápí,“ že lže zločincům, má proto výčitky svědomí, tak se nestačím divit takové nevědomosti. Vypovídá o tom, že zlo, které je v každém nevědomém člověku přítomné, by raději pravdou pomáhalo zlu. Lidé, kteří učí, že musíme říkat pravdu vždy, jsou nepochybně v moci zla.

„Nezabiješ!“ je obecně určitě správné. Kdo nebrání svou zem proti útočníkovi nebo nezabije zločince, který vraždí nevinného, je sám zločincem i podle světského práva. Nezabíjet je někdy velkým a zlým zločinem.

Snášenlivost je obdobně velká a potřebná ctnost, ale nikoliv snášenlivost k nepravdě, nevědomosti nebo dokonce ke zlu. Každý má právo na svobodu přesvědčení a vyjadřovat je. To samozřejmě zahrnuje i právo nesouhlasu a jeho svobodného vyjádření s tím, s čím nesouhlasím. Popírat toto právo pod nejrůznějšími záminkami - velmi oblíbená je „neúcta“ – není snášenlivost, ale její pravý opak.

Zlo, zlé názory, vědomě či nevědomě pracují s Goebelsovým: „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.“ Nestává, lež je vždy lží. Co je zlé: je brána jako pravda. Pokud se takové lži opět 100x nevyvracejí, „stávají se pravdou.“ Jednou takovou duchovní lží je neustále opakované tvrzení o jedinečnosti a výjimečnosti křesťanství, které vrcholí tvrzením: „Mimo církev (rozuměj katolickou) není spásy.“ To je velká a nebezpečná lež, která pak ústí ve vraždění pohanů a kacířů. Přesné pojmenování pro takové názory je náboženský katolický rasismus.

V naší době se projevuje zpupnou pýchou papež: „Jóga je blud a škodí duši.“ Tím se hlava katolíků prozradila, co je zač: nesnášenlivým a nepřátelským zlem, které se maskuje jako zástupce Boha – Krista na zemi.

Toto prohlášení je naprosto skandální: týká se několika set milionů hinduistů, které tak papež rázem řadí mezi bludaře a hlasatele bludů. Bigotní katolíci se dodnes nezměnili. Oni jsou ti vyvolení, jen oni mají pravdu a ostatní žijí v bludech.

Protože se to sluší a „nosí“ papež občas vlídně promluví s nějakým rabínem, navštíví se (snad se nemýlím) i mešita, políbí se zem a rázem tu je obraz církve snášenlivé a přátelské ke všem. Pravda o církvi je však jinde: „Jóga je blud a škodí duši. Já, papež, mám pravdu a vy jste povinni se jí řídit.“ Nic nového pod sluncem.

Proč se papež raději nezamýšlí nad celosvětovým masovým rozšířením pedofilie v církvi?

Proč se papež o józe tak zásadně vyjádřil? Mnoho katolíků, kteří upřímně touží po Bohu, včetně některých katolických autorů shledalo, že jógické postupy jim pomáhají v jejich křesťanském vnitřním životě. Jsou totiž všestranné a působí nezávisle na náboženské víře.

Představitelé katolické církve vždy byli podezíraví až nepřátelští k vnitřnímu osobnímu vývoji členů církve a to i těch, kteří se přísně drželi katolické dogmatiky.

Příklady ze života křesťanských světců to jasně ukazují. I tak pravověrný katolík, jako byl Otec Pio, byl dlouhá léta odstraněn z očí veřejnosti a ve skutečnosti vězněn jako podezřelý živel.

Autoritativní výrok papeže má jediný účel: zabránit šíření jógických vlivů v církvi ač ve světle duchovních pravd Ježíš a jeho následovníci byli jogíny v tom smyslu, že používali jógické metody, které jsou společné všem pravým vnitřním náboženstvím.

Tuto pravdu jsem jasně dokázal v knize „Pravé, mystické křesťanství" a v sedmi dílech „O bibli a jejím učení.“

Jóga není křesťanství nejen nepřátelská, ale ani cizí, ale využití jejich znalostí umožňuje lepší provádění Ježíšova učení.

Pro dnešní špičky církve přesně platí Ježíšovo: „Běda vám, farizejové! Vzali jste klíče od království nebeského, sami nevstupujete a jiným bráníte.“

V poslední době jsme navázali spojení s nakladatelstvím Madal Bal. Odebírali jsme knihy Šri Chinmoye a pochvalně jsme o nich psali na našem webu.

Snad téměř před rokem mě nakladatelství požádalo o předmluvu k nové knize jejich mistra. Knihu mně zaslali ještě v angličtině. Tak jsem ji prohlédl a předmluvu napsal.

Předmluva se líbila až na zmínku, ve které jsem srovnával buddhismus a hinduismus s církevním křesťanstvím a islámem. Uvedl jsem po pravdě jako přednost obou indických náboženství velkou snášenlivost oproti nesnášenlivosti křesťanské, zejména katolické a islámu.

To se nakladatelství nelíbilo a požádalo mě, abych tuto část předmluvy vypustil, že „by s ní jejich mistr nesouhlasil.“ Jak dál uvádím, byl to předpoklad chybný. Odpověděl jsem, že pod předmluvou jsem podepsán já a nikoliv jejich mistr a změnu jsem odmítl.

Asi rok se nic nedělo, nakladatelství mlčelo, že kniha vyšla jsem se dozvěděl od známých. Teprve ne déle než za měsíc po vydání knihy přišel z nakladatelství dopis.

Vážený pane Vacku,

s velkým poděkováním si Vám dovolujeme poslat výtisk Komentářů k Védám, Upanišadám a Bhagavadgítě, k nimž jste tak laskavě napsal předmluvu.

Udělala nám velkou radost – stěží bychom hledali vnímavější a zasvěcenější průvodní slovo, a jsme velmi vděční za Váš čas, který jste si k jeho napsání našel.

Hovořili jsme spolu o pasáži, která se dotýká historického a současného vlivu křesťanství a islámu. Protože se domníváme, že kterákoli část knihy bude čtenářem vnímána jako její nedílná součást, a jsme přesvědčeni, že je naší odpovědností snažit se o co nejvěrnější zachycení autorovy hluboké lásky a úcty k oběma náboženstvím, s lítostí jsme se nakonec rozhodli předmluvu do českého vydání nezařadit.

Věříme, že nám to odpustíte.

Ještě jednou za celé nakladatelství děkujeme a přejeme Vám i hledajícím, pro které jste na jejich cestě oporou, mnoho světla, míru a naplnění.

Pataka Špaček, 27. 12. 2010

Madal Bal

Dopis je věrným dokladem toho, kam vede nerozlišování a bezduché plnění duchovních pravd.

Hlava katolické církve veřejně prohlásí: „Jóga je blud a škodí duši,“ prohlásí tím i učení Šri Chinmoye, jejich mistra, za šiřitele bludu. Oni místo obrany jeho učení a jógy vůbec považují vyjádření o náboženské nesnášenlivosti církevního křesťanství za nesprávné a dokonce za vyjádření neúcty k Ježíšovu učení. Úctu ke křesťanství neprokazujeme mlčením k jeho zločinům, kterých se dopustilo násilným šířením své víry ani slepotou k celosvětovému rozšíření pedofilie uvnitř katolické církve a k jejímu dlouholetému zastírání a neochotě viníky potrestat.

Církevní křesťanství není přece totéž, co Ježíšovo učení. Ježíš sám nebyl nesnášenlivý, jak je zřejmé z jeho postojů k – podle židů – „nečistým kacířům samaritánským.“ Jednoho dává dokonce za vzor. Byl i snášenlivý k těm, „kteří nechodili s ním“:  „Kdo není proti nám, je s námi.“

K čemu byl opravdu nesnášenlivý, byli farizejové, kterým velmi tvrdě zlořečil. Byl si velmi vědom zla, které učili a tvrdě je odsuzuje. Nepěstoval nepravou, nerozlišující snášenlivost, která podporuje ve svých následcích zlo. Ruší snad ty části evangelií jejich ducha a poselství lásky?

Po přečtení dopisu jsem otevřel knihu. A hle nač jsem náhodou a napoprvé narazil na straně 127: na kritiku křesťanství od Šri Chinmoye. Mluví o „podivné vrtošivosti křesťanských nástupců s jakou ignorovali Ježíšova slova.“ Takže Šri Chinmoy, když kritizuje křesťanství, dělá něco jiného než já? Vyjadřuje tím k němu neúctu?

Nám oběma jde o pravdu a nikoliv o zcela neduchovní snášenlivost ke zlu nesnášenlivosti. Je smutné, že ti, co si myslí, že jsou jeho žáky, jej vůbec nechápou.

Cílem učitelů lidstva není snášenlivost ke zlu, ale jak sám Šri Chinmoy ve své knize na straně 69 říká: „Proti čemu máme bojovat? Proti otroctví, nevědomosti a smrti.“ Dále dodává, že tak máme činit bez váhání a bez ústupků. Proč se tím jeho žáci neřídí?

Nesnášenlivost představitelů křesťanství k józe je naprosto zřejmá. Papež je ve věcech víry pro katolíky neomylnou autoritou. Prostě „jóga je blud“ a konec.

Žáci Šri Chinmoye se mají řídit podle jeho učení a proti této nevědomosti bojovat a nikoliv se s ní smiřovat a tak pomáhat šíření nevědomosti o bludu jógy. Odmítnutím pravdy v předmluvě uvedení projevili nejen velkou nevědomost jako snášenlivost ke zlu, ale dokonce přímo nesnášenlivost k pravdě. Kdo z jakýchkoliv důvodů zapírá pravdu je spojencem lži.

Proč o tom píši? Protože takoví hlasatelé duchovních pravd, které uplatňují mechanicky, „bez rozlišování duchů“ podle litery a v rozporu s jejich duchem, šíří nebezpečnou nevědomost, která odmítá vidět zlo jako zlo a buď se tváří, že neexistuje nebo se s ním dokonce smiřuje ve jménu nesprávně chápané lásky.

Pod vlivem této nevědomosti se nám pak předkládají k věření nepravé duchovní ideály. Ježíš, například, který zcela jednoznačně potíral farizejské zlo, se nám líčí jako hlasatel neodporování zla, ač ve skutečnosti jeho posláním byl pravý opak: bojovat celým svým životem proti zlu a nevědomosti a právě proto byl silami zla zavražděn.

Duchovní pravdy, vykládané neduchovně, které zastírají zlo a jeho moc, jsou velmi nebezpečné. To jsou – a jejich šiřitelé – oni bibličtí vlci v beránčím rouše. Tváří se jako nejvyšší láska a ušlechtilost, ale ve skutečnosti slouží zlu: zastírají jeho existenci i moc nebo nás dokonce vybízejí, abychom zlo a jejich nositele nekriticky milovali ve víře, že se změní k lepšímu. Nejen se nezmění, ale uškodí těm, kteří také pošetilosti uvěří. Proto je tak důležité nazývat věci pravými jmény: zlo jako zlo. Zamlčovat pravdu o zlu znamená lhát.

Nakonec přikládám onu předmluvu.

Předmluva k českému vydání

Tím, co je pro židy Starý zákon, pro křesťany Nový zákon a pro muslimy Korán, jsou pro hinduisty védy a upanišady včetně Bhagavad gíty. Kdo chce doopravdy vědět, co hinduismus je, musí se seznámit s těmito díly. A právě toto seznámení nám Šri Chinmoy nabízí ve svém díle „Tři větve stromu Indie“.

Posuzovat hinduismus podle jeho zevních projevů nutně vede ke stejně zkresleným názorům, jako kdybychom křesťanství posuzovali například podle projevů zbožnosti křesťanů na velkých poutích.

Abychom získali správný názor o hinduismu, je nezbytné zbavit se některých nesprávných názorů a nevědomosti o něm. Hinduismus není jednotný náboženský směr, ale souborem více či méně odlišných filosofických náboženských směrů, které jsou jak monoteistické tak dualistické. Některé směry zahrnují prvky obojího pohledu. Obdobu nalezneme i v rozdílných křesťanských směrech, jako je katolictví, protestantské vyznání, pravoslaví nebo dokonce východní koptská církev a další. Ztotožňovat křesťanství s některou z těchto církví, by bylo stejně chybné, jako ztotožňovat hinduismus s některým z jeho více směrů.

Celkový objektivní pohled na to co se souhrnně nazývá hinduismus, nalezneme v díle bývalého indického presidenta S. Rádhakrišnana „Indická filosofie“. Dílo vyšlo česky v roce 1961 ve velmi malém nákladu.

Velkou zábranou správného pohledu na hinduismus je přístup k němu z postoje „my křesťané jsme jediní vyvolení od Boha a vše ostatní je podřadné a ke spáse nevede“. Je-li Bůh láska, jak říká apoštol Jan, pak se rozhodně nechová jako absolutní vládce, který podle svého rozmaru jedny vyvoluje a druhé zatracuje a to na věky.

Pravda je, že Bůh miluje všechny stejně a všichni jsme jeho děti, a proto všem dává možnost, aby k němu přišli. Děje se tak ve všech dobách před Ježíšem i po něm a ve všech částech světa. Spása, její možnost, je otevřena všem a to vždy a všude a to nejen křesťanům, ale i všem ostatním. Právě toto je jeden ze základů víry hinduistů. Proto je jim cizí náboženská nesnášenlivost. Tu do Indie vnesly až muslimové a také křesťané. Na rozdíl od křesťanství, indická společnost oboje náboženství přijala s tolerancí a hinduismus je nevylučuje, ač oboje se v mnohém proti lidu Indie provinily.

Velkou nepravdou je, že hinduismus vyznává mnohobožství. Právě naopak, je monoteistický a ještě víc: učí, že neexistuje nic jiného než sám Bůh, nejvyšší Skutečnost. Vrcholem hinduismu je právě advaita, učení o jediné Skutečnosti bez druhé. Obvinění z pantheismu typu vše je Bůh, každý pařez je Bůh, je zásadní vulgarizace advaity. Vše je jedno ve smyslu, že je jeho částí a projevem a nikoliv tak, že by jednotlivci či věci byli doslova Bohem.

Bozi hinduistů nejsou Bohem absolutním, ale bytosti Bohu blízké. Jsou obdobou křesťanských andělů a jejich kultu včetně kultu mariánského a světců. Ve skutečnosti jde jen o různé projevy, ale podstata je tatáž. Jako křesťané stavějí chrámy zasvěcené andělům, panně Marii či světcům, obdobně činní i hinduisté. Zejména kult Marie je kultem bohyně, který často dokonce zastiňuje uctívání samého Boha nebo Ježíše. I bible, Starý i Nový zákon, uznává takové bohy. Co jiného je výrok, který potvrzuje i Ježíš: „Pravím vám, bohové jste a toto slovo (pravda) nemůže být zrušeno.“ Nejvyšší projevy hinduismu směřují právě k odhalení a znovuoživení tohoto našeho božství.

Hinduismus věří ve znovuzrozování, ve které věřili i mnozí prví křesťané a lze je nalézt i ve výrocích samotného Ježíše, například: „Neodejdeš odsud, dokud nezaplatíš do posledního haléře“ v sobě zahrnuje předpoklad nových vtělení. Zákon karmické odplaty a znovu vtělování je jediným přijatelným zdůvodněním, proč si lidé ani při narození nejsou rovni, ale jsou zdraví a nemocní, strádají hlady či žijí v hojnosti nebo jsou krutě mučeni a zabíjeni. Představa, že toto z nějakého důvodu rozhoduje spravedlivý Bůh, který je láska, je neobhajitelná.

Šri Chinmoy nám přibližuje ducha základních písem hinduismu plně v souladu s varováním apoštola Pavla: „Litera zabíjí, duch osvobozuje.“ Takto máme ve správném duchu chápat všechna náboženství a jejich učení: na prvém místě vnitřně a nikoliv zevně, doslova.

Proto máme vždy hledat jejich Ducha a nedbat zevních, podružných rozdílů. Boží pravda je jen jedna a je jí Bůh sám. Chápání této pravdy, její výklady, jsou nutně poplatné osobě, která je podává, a jejím schopnostem tyto pravdy co nejpřesněji a nejjasněji vyjádřit. K tomu jsou nejpovolanější ti, kteří s touto pravdou mají svou přímou zkušenost, což jsou mudrci, proroci a světci všech dob a všech náboženství.

Nejvyšší Pravda, Bůh, je osobní, přímou a bezprostřední zkušeností této pravdy. Není jejím pouhým pochopením myslí, ale existuje nad myslí, mimo čas i prostor. Nenechme se mýlit tím, že je jejím popisem a nikoliv ona sama, popis pravdy je zabarven dobrou, prostředím, možností svobodného vyjádření ve společnosti a podobně. Ježíš ve své době a v prostředí, ve kterém žil, nemohl vyjadřovat svobodně. Proto mluví v jinotajích. Svým učedníkům celou pravdu zatajuje s tím, že by ji „nesnesli“. Proto také jej mnoho učedníků opustilo nebo byli pro její hlásání zabiti a on sám byl právě pro ni ukřižován.

Proto si ceňme jejího vyjádření těmi, kteří jednak mají její vlastní zkušenost a také ji mohou svobodně učit. Jedním z nich je právě Šri Chinmoy a jeho kniha. Čtěme ji proto spíše srdcem než rozumem a hlavně bez předsudků. Jeho prostřednictvím nás k sobě zve právě ona v nás, o které platí: „Pravím vám, Bohové jste!“

Jiří Vacek