Služba mistrovi
Jiří Vacek
Služba, pomoc mistrovi je platnou součástí guru jógy i našeho vztahu k mistrovi.
Mistr nám podstatně pomáhá na naší stezce k Bohu, což jej stojí čas i sílu a je pro něho velkou zátěží. Je proto naprostou samozřejmostí, když žáci mu oplácejí podle svých možností a schopností. Není na tom vůbec nic pro ně záslužného. Bylo by naopak velmi nesprávné, kdyby tak nečinili. Neměli by současně ani propadat mylnému přesvědčení, že oni slouží mistrovi. Pravda je zcela opačná: mistr slouží jim a pomoc, kterou dostávají, nelze ničím vynahradit, tím méně zaplatit.
Pomocí mistrovi, pokud je opravdu nesobecká a není provázena pocity, jak mistrovi pomáháme a že mu vynahrazujeme to, co pro nás dělá, se hledající očišťuje, a tak prospívá sobě a nikoliv mistrovi.
Pokud si myslíme něco jiného, že například tím mistrovi splácíme, co pro nás dělá nebo že nám je dokonce proto mistr zavázán, jedná se pouze o výměnný obchod ega, které si jen tak domýšlivě přisvojuje prospěch, který mu vůbec nepatří. Takový hledající často si dokonce usmyslí, že mistr je zavázán jemu a nikoliv on mistrovi. Když není dostatečně a hlasitě chválen, cítí se ukřivděn a na mistra zanevře: není mistrem, znevažuje je – ego – a je zle. Ze žáka vlastně nežáka se stává nepřítel. Velké ego, je-li uraženo, neodpouští. Těch, kteří takto končí, není málo.
Jiným trikem ega je „hrát si na žáka svého mistra“. Takové ego si samo vybere mistra a prohlásí se za jeho žáka. Samo neusiluje, ale pouze se vyžívá mnoha způsoby ve svém „žákovství“. Stále říká: „Můj – náš mistr sem, můj – náš mistr tam“ s patřičnou pýchou na své žákovství. Z tohoto postoje i přezíravě shlíží na ty, kdo takovými „pravými“ žáky nejsou. Prostě zachází s mistrem jako se svým majetkem, místo aby se doopravdy mistrovi odevzdalo a ono se stalo jeho majetkem. Opět stačí ze strany mistra málo – mírná výtka, „zneuznání“ a je zle. Milovaný mistr je rázem velmi nemilovaný.
Právě proto je pokora hledajícího jednou z nejpotřebnějších vlastností. Není vůbec nějakou ctností, za kterou bychom si zasluhovali chvály, ale holou nezbytností, která nás chrání před pýchou, která nepředchází pád, jak se někdy říká, ale již stavem pádu je, když se nás zmocní. Je plným právem počítána mezi smrtelné hříchy, protože v tom, kdo jí propadne, zadusí veškerý duchovní život.
Jak takoví hledající, trpící smrtelnou pýchou, dopadají, může každý čtenář nalézt v pamětech „Jak jsem hledal Boha“, i na našem webu. Líčím je nikoliv pro své potěšení, ale abych ukázal, co taková pýcha dokáže s nadějí, že její příklady pomohou druhým se této chyby vyvarovat. Je na pováženou, když někdo tento záměr nevidí a hledá za jejich zveřejněním něco úplně jiného. Měl by se zeptat sám sebe, proč, jaké síly způsobují, že vidí tak špatně. Není za tím právě jeho pýcha?