Skutečnost absolutní a podmíněná
Jiří Vacek
Jsem v nějaké dílně, nepěkné, jak dílny bývají. Mistr mně přiděluje práci. Mám něco vyrobit ze dřeva. Snažím se usilovně úkol splnit, ale nedaří se mně najít vhodné prkno. Jen pár suchých, křivých větví. Snažím se splnit úkol, ale nejsem toho schopen. Nemohu ani řádně myslet. Jsem jako v mrákotách. Nemožnost jeho splnění ve mně vyvolává mučivou trýzeň. Snažím se ze všech sil, ale marně. Jsem v jakémsi poloomámeném stavu, ve kterém se marně snažím zorientovat. Vše provází navíc i strach, že neuspěju. Na vědomí Já si ani nevzpomenu, natož abych se v něm uvědomil.
Když se probudím, doslova jsem zavalen přesvědčením, že to byl jen sen, a že svět, do kterého jsem se probudil, je stejným snem, stejně neskutečný, jako ten ve snu.
Ale pozor! Toto pochopení a víc přímá pravda, vznikla až po probuzení ze sna. Ne dříve. Dokud jsem snil, jedinou skutečností, která existovala a nejen existovala, ale měla mě ve své moci, byl sen. Žil jsem plně snem, byl jsem naprosto ztotožněn se svou snovou postavou. To nejsilnější z toho snu byla právě ona mučivá trýzeň, nutnost něco udělat ve spojení s naprostou neschopností to dokázat a strach z následků nesplnění. To byla jediná skutečnost, kterou jsem v té době prožíval, znal a v jejíž moci jsem plně byl. Nebylo proti ní obrany. Nic jiného jsem neznal, o ničem jiném jsem ani nevěděl. Byl jsem naprosto pohlcen tím, v čem jsem se nacházel. To bylo mou jedinou skutečností.
Co z toho snového světa po probuzení zbylo? Nic. Dílna je pryč, mistr je pryč, nutnost něco splnit je pryč. Zůstávám jen já a doznívající pocity strachu. Jaká úleva. Stačilo se probudit a vše bylo rázem vyřešeno. To co bylo ve snu nemožné – vymanit se z jeho moci, dosáhlo se prostým probuzením se ze sna. Je náš život bdělého stavu stejným snem jako život ve snu nebo se liší? Je jediným řešením našich těžkostí se světem probuzením se z něho, jako se budíme ze sna? Je všechno snažení o řešení těžkostí bdělého stavu v jeho rámci a jeho prostředky stejně neúčinné a marné jako ve snu? Jsou druzí snového stavu stejní jako druzí stavu bdělého a mizí nenávratně po probuzení? To vše jsou důležité a závažné otázky.
Co je jisté je relativita a podmíněnost obou stavů. Když usneme, rázem je všechen bdělý svět včetně jeho druhých pryč, zapomeneme a alespoň pro nás již neexistuje. Kdo či co existuje, jsme my sami, Já, kteří najednou žijí zcela jiný snový svět, snové druhé, snové těžkosti.
Navíc, když se vnoříme do spánku beze snů, zmizí všechny světy, všichni druzí a zůstáváme jen my sami.
Všimněme si dobře, jak jsme proti střídání těchto různých životů bezmocní. Tyto životy jsou opravdu různé: buď žijeme svět bdění nebo snění nebo vůbec žádný. To, co je spojuje, je pouze naše já, které ač jediné, se nachází v různých stavech vědomí, přijímá různá těla bdění či snová nebo dokonce existuje bez těla.
Nemáme naprosto žádnou svobodu vědomě a ze své vůle tyto stavy si vybírat nebo měnit. Ne my, ale síla, která nás přesahuje a je na nás nezávislá, a kterou neovládáme, nás, naše já, naše vědomí, umisťuje svým působením do světa bdělého, snového či do stavu, ve kterém svět není projeven, přítomen. Proč se tak děje, jaký to vše má smysl, nevíme. Uvědomme si dobře tuto pravdu a pochopme, jak jsme touto silou, která nás přesahuje, ovládáni, jak jsme plně v její moci a navíc si její existence a moci nejsme běžně ani vědomi. V tomto světle jsou veškeré úvahy o svobodě naší vůle a rozhodování směšné. Ne my, ale tato síla rozhoduje, jak a v jakém světě žijeme. Když si usmyslí, udělá z nás ubohého údržbáře, který se marně a v obluzeném stavu vědomí snaží něco vyrobit a trýznivě trpí, když se mu nedaří. Pak jej probudí do světa bdění a v jiném světě a s jinými osobami se opakuje totéž. Svět bdění je opět přijímán za stejnou a výhradní realitu, za jakou byl přijímán svět snový, když jsme se v něm nacházeli.
Co je v těchto stavech v prožívaných světech a ve spánku bez těla a světa skutečné? Nic, co se mění, co mají různé, ale to, co je jim společné, což jsme my, naše já, přesně řečeno vědomí, kterým je prožíváme. Jedno jediné já, vědomí, žije svět bdění, snění i život bez těla a světa. Co právě prožívá, a proto je pro ně i současnou a jedinou skutečností, určuje právě ona síla, která nás přesahuje a ovládá, a to i vzdor naším přáním a vůli. V tomto smyslu jsme zcela bezmocní a nesvobodní. Je velkou nevědomostí tuto pravdu nevidět.
Jaké poučení mně sen do bdělého stavu přinesl? Několikeré.
Důkladně jsem si uvědomil ve smyslu nejen pochopil, ale i zažil, tvrzení o neskutečnosti světa jak snového tak bdění. Sen, ač tak skutečný byl rázem pryč i s druhými, když jsem jej opustil. S naším bdělým světem je tomu právě tak, ale pozor! Ač tvrzení o neskutečnosti světů je správné, platí plně až po probuzení se z nich. Dříve ne. Dokud je sníme či bdíme, tak jsou pro nás, v našem současném stavu jedinou skutečností, kterou žijeme, a která, což je podstatné, nás plně ovládá. Její moc je skutečná a nikoliv zdánlivá a nemůžeme ji neuznávat či nedbat. I když je skutečností dočasnou, podmíněnou a relativní, jako taková existuje. Není Skutečností absolutní, ale je mocí oné na nás nezávislé síle, která nás přenáší ze světa bdění do světa snění i existence bez světa a těla.
V důkladném pochopení této pravdy spočívá i řešení neutěšeného života v obou světech. Nevede zlepšováním naší bdělé ani snové existence, ale v probuzení se z obou návratem do Skutečnosti absolutní, do Boha. To nás učí všichni praví mistři. Buddha nás vede ze samsára do nirvány. Ježíš ze světa do království nebeského: „Mé království není z tohoto světa“.
Přesvědčení o neskutečnosti našich světů z hlediska absolutní Skutečnosti má právě tento smysl. Brání nám hledat řešení naší nesvobody a utrpení zlepšováním našich neskutečných světů. Bohužel tomuto klamu, nutnosti zlepšovat svět podléhají i skuteční mistři. Taková je moc neskutečných světů, že klame a ovládá v určité míře mnoho světců a dokonce i osvícených. Je velmi nebezpečné ji podceňovat a přestat bdít v pozorovateli a rozlišovat. V tom okamžiku se nás zmocní a pohltí. Tím se i mistři nutně zaplétají do neskutečných světů a pravá Skutečnost jim uniká. Nejen, vedeni falešným a nevědomým soucitem s druhými, se sami znesvobodňují, ale svádí z přímé stezky k pravému vysvobození druhé.
Ježíš říká jasně: „Ať mrtví – druzí z našich světů – pohřbívají své mrtvé, ty pojď a následuj mne“. Kam zmizel druhý z mého snu – onen mistr, když jsem se probudil? Kam mizí druzí, když sníme, kam mizí druzí ze snů, když se probouzíme? Proto Maháriši říká, abychom nejprve zachránili sebe, to jest uvědomili si absolutní, neměnnou Skutečnost vědomí Já jsem, a pak se teprve podívali, zda nějací druzí vůbec zůstali, které bychom měli zachraňovat.
V praxi máme udržovat přesvědčení o neskutečnosti našich světů, ale současně se chovat v souladu s jejich zákonitostí, to jest uznávat v jednání jejich podmíněnou existenci a moc. Na druhé straně nesmíme současně vnitřně upadat do jejich područí a považovat je za jedinou Skutečnost. Máme se s nimi zabývat, radí Maháriši, jak nejméně je možné a vždy v postoji pozorovatele, který se s nimi neztotožňuje. V opačném případě svou nesvobodu a zapletení do těchto světů jen zvyšujeme.
Občas pochybuji o hodnotě dosaženého poznání Já. To, když se v něm uvědomuji a současně s tělem a často i s myslí trpím. Ptám se sám sebe, jakou cenu má poznání, když nepřináší okamžitou úlevu v tomto směru? Vylíčený sen a jemu podobné nám na tuto otázku odpovídají. Kdybych ve zmíněném snu si byl vědom Já nebo alespoň mohl uplatnit znalost nauky, mohl bych svou snovou situaci jinak řešit. Pochopením ve světle nauky by ztratila svou absolutní naléhavost. Podržení vědomí Já by navíc umožnilo nalézt v něm útočiště, onu hlubinu bezpečnosti, o které mluví J. A. Komenský. Zřejmě tuto pravdu znal.
Vzhledem k tomu, že naprosto jistě jednou své tělo odložíme a s ním nám zmizí i jeho svět, jeví se z tohoto pohledu znalost nauky a poznání Já jako velmi cenná. Pokud je po odložení těla udržíme a nenecháme se unést tvořivými silami naší vlastní mysli, které nás unášejí do zrodů v nových světech, můžeme být jimi zachráněni a vrátit se zpět do pravé Skutečnosti, do brahman, nirvány, království nebeského. K tomu se zřejmě vážou i slova pana Šimandla, který mně jednou řekl: „Tobě se podaří realizovat, ale co jsi získal, poznáš až po smrti“. Dokud žijeme v hmotném těle a v jeho světě, nemůžeme očekávat blažený, božský život. Zjištění nikoliv příliš radostné, ale velmi pravdivé. Jeho pravdivost si snadno ověříme na životech světců, mudrců , a dokonce i spasitelů.
Podobných snů, jaký popisuji, jsem měl v poslední době více. Vždy v nich trpím, jak jsem popsal. Nevěděl jsem, jak si je vyložit. Možná, že mně měly přimět k hlubšímu a pevnějšímu pochopení právě toho, o čem píši.
Jedna zkušenost je zvláště silná. Je jím stav obluzeného vědomí údržbáře, kterým jsem ve snu byl, neschopného jasně myslet i orientovat se ve svém stavu. V protikladu ke stavu, ve kterém spočívám jako ryzí vědomí Já jsem, vyniká obrovský rozdíl mezi nevědomým egem a sebe si vědomým Já. Rozdíl jako noc a den, světlo a tma. I vědomí Já může poněkud zevšednět a jeho cena poklesnout zvláště tehdy, když na nás svět silně svým utrpením skrze tělo doléhá. To, co poznání Já chybí, je – nevím, jak se přesně vyjádřit - poznání oné síly, která nezávisle na nás určuje náš život ve světech i bez nich. I mudrci a spasitelé o ní mluví málo a nelze nevidět, že i ona jim vládne. Zakoušejí stav bdění, snění i bez světu a alespoň projevená část jejich bytosti je této síle podrobena a jejich zevní osudy jsou často velmi neradostné. Alespoň v tomto smyslu jsou této síle podrobeni stejně jako všichni ostatní. To neznamená, že jsou stejní. Nejsou. Hlavní rozdíl je ve stavu poznání jejich vědomí. I oni, pokud si nedají pozor a přestanou správně rozlišovat, upadají ve větší či menší míře do moci neskutečného světa, zaplétají se do něho a trpí. Pokud včas svůj omyl nerozpoznají, podlehnou této nevědomosti se všemi důsledky.