Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Vědomí je svým bytím a jeho bytím je vědomí sebe. Nejsou dva, ale jedno.

Duchovní učitelé často pracují s pojmy „skutečný“ a „neskutečný“. Proto je potřebné vědět, co znamenají.

Skutečné je jen to, co existuje samo o sobě a nezávisle na čemkoliv jiném. To je pouze absolutno, které nazývám nejvyšší Skutečností. Jeho základem je nestvořené, neprojevené vědomí Já jsem. Je sebe si vědomou existencí, která ke svému uvědomění nepotřebuje nic jiného mimo sebe. Je jednotou bytí a vědomí Sebe.

Neskutečné je pojem pro to, co nemá absolutní existenci, ale je ve svém bytí závislé na něčem, co samo není a je od něho odlišné.

Pokud něco označíme za neskutečné, vůbec to neznamená, že to neexistuje. Neskutečné existuje, ale podmíněně. Jeho existence je dána vědomím, které si je uvědomuje nebo nikoliv.

Takže máme dva druhy skutečnosti:

1. Skutečnost ničím nepodmíněnou, absolutní, Boha.

2. Skutečnost podmíněnou, což je svět, jeho bytosti a projevená část naší bytosti, zejména hmotné tělo a naše mysl.

Cesta vede uvědoměním absolutní, nepodmíněné Skutečnosti, k Bohu a zbavováním se závislosti na skutečnosti podmíněné.

Toho, co je neskutečné a navíc nás plně svou mocí ovládá, se nezbavíme tím, že je označíme za „neskutečné“.

Ať považujeme svět za skutečný nebo neskutečný, jeho moc nad námi je skutečná a proto je také skutečností, ale podmíněnou.

Podstata vysvobození z nebožského světa nespočívá v našem přesvědčení o jeho skutečnosti nebo neskutečnosti, ale v odstranění moci, kterou nad námi má a které podléháme.

Nepodléhejme proto omylu, že když svět nebo naše tělo prohlásíme za neskutečné, tak nás přestanou ovládat. Uvědomme si, že neskutečné je pouze označením něčeho, co není absolutní, neexistuje samo o sobě, ale je ve své existenci závislé na tom, co je skutečné. Neznamená to, že podmíněné neexistuje nebo nemá dokonce moc.

Svět včetně našeho těla jsou neskutečné, nejsou objektivní stále existující na ničem nezávislou realitou, ale jsou skutečností podmíněnou; existují pouze tehdy, jsou-li uvědomovány vědomím. Co není pozorujícím vědomím uvědomováno, to neexistuje a také nepůsobí.

Vše předmětné existuje pouze mocí vědomí, které si je uvědomuje. To, co si uvědomujeme i existuje, ale výhradně v závislosti na vědomí, které si to v sobě uvědomuje.

I když existuje pouze jedno jediné vědomí, jeho středy, kterým říkáme individuální pozorovatel, existují ve všech sebe si vědomých bytostech. Proto jeden předmět nebo bytost může být současně uvědomována i neuvědomována různými pozorovateli.

Omyl solipsismu spočívá v záměně jednoho z množství pozorovatelů za jediné a absolutní vědomí.

Z uvedeného vyplývá představa jakéhosi prasvěta, prvotního stvoření, které vytváří moc stvořitele. Na tomto prasvětě se podílejí jednotlivá centra vědomí, pozorovatelů, kteří se nacházejí v každé vědomé bytosti. Ty se na tomto prasvětě podílejí tak, že si uvědomují z něho tu jeho část, které věnují pozornost a která je ve vztahu k jejich bytosti. To je zejména naše hmotné tělo.

K lepšímu pochopení si můžeme pomoci představou velkého kina. V něm je film promítán na filmové plátno. Každý divák – pozorovatel – si z promítaného filmu uvědomuje jen to, čemu věnuje svou pozornost a úměrně svým schopnostem vnímání.

Proto barvoslepí vidí barevný film bez barev, jen černobíle. Kdo v kině spí, nevidí samozřejmě nic, protože pozornost vědomí, jejíž přivrácení je základní podmínkou uvědomování, není obrácena k filmu.

Klíčem k moci nad světem, jehož částí je i naše projevená osobnost, je vědomí, přesně řečeno jeho stav a převládající namíření naší pozornosti. Podmíněná skutečnost, svět i naše tělo a mysl ve své existenci závisí na nepodmíněném vědomí Sebe, jeho stavu a pozornosti.

Pokud si nejsme vědomi sami Sebe, tak si vědomí neuvědomujeme a proto se neprojevuje i když jím nevědomě jsme stále. Z tohoto pohledu se nám jako skutečnost jeví jako by neexistovalo i když jím jsme.

Nejen že si toto vědomí neuvědomujeme, ale dokonce je propůjčujeme svému tělu a mysli, až se s nimi – s naším tělem a myslí – ztotožňujeme. Tak vytváříme svou nepravou podmíněnou existenci, ego, nepravé já.

Podstata naší nevědomosti, ale i nesvoboda a z ní povstávající utrpení, je právě ztotožnění se s podmíněnou existencí našeho těla a mysli.

Rozpuštění této nevědomosti vyžaduje:

1. Rozlišení se od všeho, co je pozorovatelné a proto neskutečné.

2. Uvědomění „Já jsem Sebe si vědomé vědomí Já jsem“.

Toto uvědomění toho, co nejsme a naopak co jsme, se neděje pouze v mysli, rozumovým pochopením. Právě naopak, jeho rozhodný krok spočívá právě ve vědomí a ve správně řízené pozornosti vědomí. Tu odtahujeme od všeho pozorovatelného, neskutečného a podmíněného a vedeme ji k tomu, co si vše uvědomuje a hlavně sebe a je proto nepodmíněnou, Sebe si vědomou existencí, vědomím Já jsem.

Vědomí není jen schopnost uvědomovací, schopnost být si vědom, ale má i svou oživující a posilující moc. Ta proudí tam, čemu jeho pozornost věnujeme. To působením moci vědomí ožívá a je posilováno ve svém vědomém bytí.

Naopak od čeho pozornost vědomí odvracíme, tomu odnímáme i jeho moc. To pak slábne a přestává být uvědomováno. Takto se přestáváme uvědomovat jako tělo a mysl a uvědomujeme se jako ryzí vědomí Já jsem.

Když takto vytrvale a správně pracujeme s pozorností vědomí a tím i s jeho mocí, ztrácí nad námi moc všechny druhy podmíněné existence a začíná nám vládnout existence absolutní, vědomí Já jsem.

Cesta ve své podstatě je vždy prací s mocí vědomí a probíhá ve vědomí Já jsem.