Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Naše mysl je součástí mysli božské, a proto se i podílí na její tvořivé moci v tom smyslu, že plně rozhoduje o našem životě. Určuje náš osud i cíl, ke kterému směřujeme. Mocí mysli je energie a ta je plně podrobena zákonitosti, která energie řídí.

Zejména platí: energie je nezničitelná a vždy směřuje k uskutečnění toho, nač je nasměrována, a to s takovou sílou, jakou obsahuje.

Mysl plná zla tak podle zákona akce a reakce přináší svému nositeli opět zlo. Mysl plná přání ega, posiluje ego. Mysl plná touhy po Bohu přináší Boha. Výjimky, milost ve smyslu vyjmutí z platnosti tohoto zákona neexistuje. Takže každý má přesně to, k čemu svou mysl používá. Zlý člověk zlo, na své ego soustředěný člověk se v něm utvrzuje. Kdo touží dostatečně silně a dlouho po Bohu, má Boha. To je zákon, ze kterého neexistují výjimky. Zde neplatí milost, ale pouze tvořivé síly mysli, jejich zaměření a velikost. Vždy směřujeme tam, kam směřují naše myšlenky, city, touhy a představy úměrně síle s jakou je vytváříme a době, po kterou je vytváříme.

Jak může někdo, kdo stále myslí ve zlu, očekávat dobro nebo dokonce milost boží? Jak může někdo, kdo svou myslí stále slouží egu, totožnosti s tělem a jeho zájmům ve světě očekávat Boha, jeho milost? Kdo takto slouží egu, dělá, jak říká Ramana Maháriši, lokavičáru, směřuje do světa, a proto nemůže získat milost.

Jen ten, kdo myslí na Boha, na vědomí Já jsem a touží po něm, dělá átmavičáru a dostává milost, poznání Boha v Já jsem.

Jak prostá, jednoduchá a naprosto jasná zákonitost a přece se jí často ani velcí duchové neřídí ke své obrovské škodě. Neovládají svou mysl, která tak uchvacuje a unáší moc pozornosti jejich vědomí do nebožského světa a ega, a tak je znesvobodňuje. Někdy dokonce propadají i zlu nenávisti, pocitům nadřazenosti a dalším. Výsledkem je ještě větší utrpení, nesvoboda a nevědomost.

Kromě samotného ega zlá a do ega a jeho světa směřující mysl je největším zlem a neštěstím, jaké existuje. Nikoliv Bůh nebo nevyzpytatelný osud je příčinou našich neštěstí, ale vytváříme si je my sami svou myslí, svými myšlenkami, city, sklony, představami.

S pravdou, že stezka je boj, úsilí, ve kterém se milost nedává, jak jsme ukázali, se setkáváme stále a každý den. Všichni lidé neustále myslí, hlavně cítí, a proto vytvářejí skutečné tvořivé síly. Pokud nebdí nad myslí v nezaujatém pozorovateli a neovládají svou mysl z něho pomocí vivéky, jsou doslova v jejich zajetí. Přijímají je za své, ztotožňují se s nimi a doslova nežijí svůj život, ale jejich.

Drtivá většina našich citů a myšlenek jsou výtvory ega, které slouží k uspokojování jeho potřeb a představ. Mnohé takto vytvářené síly jsou dokonce zlé. Vytváříme tak síly zla: nenávist, závist, pýchu a další, které nám přinášejí ve svém odrazu totéž. Kdo nenávidí druhé, vytváří moc nenávisti, která se obrátí proti němu samotnému. S ostatním zlem je tomu stejně.

Dokud tak činíme bez zábran, tj. bez uplatňování naší vlády nad myslí v souladu se správným rozlišováním v duchu nauky, nemáme naději na poznání sebe natož na vysvobození, a to i tehdy, když hodně meditujeme.

Začneme-li s uplatňováním vlády nad myslí pomocí spojení nezaujatého, od mysli různého pozorovatele a správného rozlišování, zjistíme, že jde o dlouhý až nekonečný boj o to, kdo zvítězí, kdo z koho. Naše mysl nám sama od sebe milost nedá. Buď ovládneme my ji nebo vládne ona nám. Jiná možnost neexistuje. Jakákoliv netečnost ke stavu naší mysli je obrovskou nezodpovědností za nás samé, za náš osud a nezapomeňme: i za náš příští zrod. Mysl je naše, a proto ji musíme ovládat my sami. To za nás nikdo neudělá. Myslíme a cítíme my a nikdo jiný a my se proto musíme učit myslet a cítit správně nebo zastavit činnost mysli úplně.

Očekávat, že se tak stane bez boje, bez úsilí, že nám dá naše vlastní mysl milost, je zcela nesmyslné. Ani Bůh sám nemůže za nás myslet a cítit. Navíc v tomto případě bychom nebyli svobodnými bytostmi, ale neživými roboty.

Co se od nás očekává, co Bůh chce je, abychom mysleli správně, duchovně, aby naše mysl byla činná v duchu přikázání lásky k Bohu, k bližním i k sobě.

Kdo nechce tento boj podstoupit, nejen  nechce Boha, poznání a vysvobození, ale chce zůstat v nebožském egu a ve stejně nebožském světě. Myslet si, že jej nutnosti tohoto boje, úsilí zbaví nějaká milost „shora“, je klamán svým egem, klame sám sebe. Správně myslet a cítit za něho nikdo nikdy nebude. To musí jen on sám.

Všechny představy o milosti, která se dává na stezce zdarma, jsou jen klamem ega a navíc, jak říkají správně katolíci „opovážlivým spoléháním na Boha“, ve kterém svalujeme na něho zodpovědnost za to, zač jsme zodpovědni výhradně my sami. To velmi správně považují za velký hřích. Proviňujeme se samozřejmě sami proti sobě, protože se nebráníme zlu, které nás ovládá.

Jakou milost boží očekáváme jako odměnu za to, že svou mysl, božskou tvořivou moc, ponecháváme na pospas nenávisti, hněvu, závisti, pýše a podobným zlům? Jakou milost očekáváme, když svou mysl plníme tužbami a přáními po ziscích ega?

Proč by měl Bůh svou milostí nás zbavovat něčeho – zla – kterého se nechceme zbavit my sami a které mu proto neustále a neúnavně a dokonce rádi ponecháváme prostor v naší mysli? Je přece naše a my ho chceme a my se jej držíme a nikdo jiný. Máme proto vždy přesně to, co chceme my sami a co dokonce máme rádi. Pokud se nám to nelíbí, pak je to jen proto, že se nám líbí a máme v oblibě to, co nám škodí. Je na nás a nikoliv na Bohu, abychom se my sami toho zbavili. Čím dřív tuto jednoduchou pravdu pochopíme, tím lépe pro nás, pro naše jediné pravé a skutečné dobro.

Samotná praxe meditace nás před vládou tvořivých sil mysli nechrání. Právě naopak toto nebezpečí zvyšuje. Poslední platí zvláště silně, když v nich pracujeme se silou. Proč je tomu tak? Protože správná meditace podnítí začátek očisty mysli od všeho zlého a nebožského. Tyto myšlenky a city jsou mocné energie, které právě působením meditace se překotně hrnou do vědomí, což je správné. Jedině když si je uvědomíme, můžeme je rozpustit. Pokud jsou naše rozlišování a bdělost nad myslí slabé místo, abychom je rozpustili, ony se nás zmocní a ovládnou. Jelikož žádná milost v tomto směru nepůsobí ani působit nemůže, konce takového hledajícího jsou zlé až tragické. Ježíš tento jev přesně popisuje, když mluví o „duších“ (vásanách), které, když naleznou dům (mysl) prázdný (vyprázdněný meditací), tak se v něm usídlí a konec (stezky) je horší než (její) počátek. Viděl jsem dost takových případů a znám je i z našich řad. Je nešťastné, že tyto oběti vlastní mysli nejsou schopny pochopit, co se s nimi děje a za svůj stav, ve kterém jsou ve vleku zlých sil vlastní mysli, viní druhé. Dokud nepochopí, že je to jejich vlastní mysl, která jim vládne a ubližuje a nikdo jiný, není jim pomoci. Žádná jiná milost, než právě toto pochopení a vlastní úsilí, jim pomoci nemůže. Od vásan, které sami vytváříme, si můžeme pomoci opět jen my sami tím, že je nebudeme vytvářet. Žádná jiná milost v tomto případě nemůže pomoci a neexistuje než naše vlastní vláda nad myslí.

Většina hledajících uznává nutnost a důležitost ovládání mysli, jak bylo vyloženo. Děje se s nimi však nějaká divná věc. V naprostém rozporu s naukou, kterou vyznávají, často se nechávají strhnout svou myslí a reagují z ega. Přijímají její nespásné sklony za své a ty je ovládají v jejich neprospěch.

Najednou nejsou schopni pochopit, co se s nimi děje, že jsou ve vleku sil – myšlenek, citů, které sami vytvořili a místo toho, aby začali svou mysl ovládat, tak své myšlení a chování, které je v naprostém rozporu s naukou, hájí a ospravedlňují. Neuvědomují si, že hájí a ospravedlňují to, co jim škodí. Své ego a jím ovládanou mysl. Vládne jim zlo, které nesprávně považují za spravedlnost. Tu hledají tam, kde není a nikdy nemůže být. Proto ji tam – v egu – ani nikdy nenaleznou. Prostě tam není.

Celá tato hra na spravedlnost, oprávněné zájmy a podobně je jen hrou našich vlastních tvořivých sil, které se nám vymkly z moci a prosazují sebe a ego, kterému slouží. Kdo tuto šalbu neprohlédne a neodmítne hrát v této hře s nimi v souladu, nemá naději na osvobození. To nespočívá v ničem jiném než v důsledném odmítání této hry. Kdo ji chce hrát, nemůže se z ní vysvobodit a není síly ani milosti, která by jej mohla zachránit, kromě něho samého. Je to jeho mysl a on, jen on ji může ovládat tak, aby mu neškodila, ale dobře sloužila.

V nečisté mysli v duchovním slova smyslu se nemůže milost ani Bůh, což je jedno a totéž, projevit. Kdo chce Boha a jeho milost, musí se zbavovat nejprve všeho, co se v mysli protiví Bohu a také svou mysl plnit myšlenkami na něj. V té míře, v jaké se mu to podaří, získává i milost boží.