Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

V červnu proběhlo druhé setkání na Slovensku v Kostolanech v letošním roce. Zájem stále stoupá, sjelo se nás 83 včetně malých dětí. Páry hledajících si stále víc oblibují naše semináře. Jeden hlídá děti, druhý medituje a tak se střídají. Někdy i jeden rodič hlídá více dětí, takže je zejména v jídelně živo a také v hale, když se dává prašad.

Počasí se tentokráte vypršelo. Lilo a dokonce bouřky každý den. V mé kamenné místnosti jsou studené stěny, musím denně topit. V meditační hale trvale hoří oheň v krbu.

Eva s Jirkou odjeli do Bratislavy již v pátek na noc, protože v sobotu od rána probíhá u Slimáků celodenní meditace. Miluška pro nemoc zůstává s vnučkami doma; byly se jen podívat v Bratislavě a zpět. Jedu naší Fábinkou až v neděli s Pavlem Dymanusem, řídím až na hranice a Pavel pak dál do Kostolan. S Pavlem se opět vracím v sobotu na konci semináře.

Meditace byla standardně dobrá.

Občas na meditacích přijde z nitra potřeba promluvit na určitý námět. Tak zcela neplánovaně a bez přípravy vznikají promluvy, které přátelé zaznamenávají a pak přepisují. Z poslední promluvy, která byla nejdelší, uvádím jen výňatky. Přátelé zapomněli zapnout záznam. Proto Pavel sebral a zaznamenal, co si kdo z přítomných posluchačů zapamatoval: žalostně málo.

To je velmi poučné pro posouzení pravosti a správnosti například Ježíšových výroků nebo dokonce rozsáhlých Buddhových řečí. Vyvrací to přesvědčení o původnosti těchto záznamů a správnosti toho, jak nám jsou po 2000 – 2500 letech předkládány a ještě po mnoha přepisech a překladech. Hádat se proto o slovo: “Ježíš či Buddha řekl“, je proto zcela nesmyslné. Nikdo to přesně nemůže vědět, jak ukazuje případ s mou promluvou, ze které si téměř vzápětí posluchači pamatovali jen „střípky“.

Považovat například některý překlad Bible za správný a držet se každého slova ve víře, že to Ježíš skutečně takto řekl, je zcela nesmyslné. Správný překlad  proto musí vycházet z ducha nauky a nikoliv z doslovného znění, které nemá, jak je zřejmé, žádnou oporu.

Proto výtky, že si upravuji výroky mistrů podle potřeby, jsou zcela nelogické. Používám je v jejich duchu a nikoliv podle litery vymyšlené opisovateli a překladateli, kteří ani mnohdy duchovní nauku často neznají, tím méně provádějí. Navíc jako vždy jsou tyto výtky zcela obecné. Nejsou doloženy jediným příkladem.

Obecná tvrzení ničím konkrétním nedoložená jsou u lhářů a demagogů velmi oblíbená. Proč, je zřejmé. Jsou-li nekonkrétní, nelze je ani vyvrátit, ale pouze popřít. Lháři, což je právě případ KV, jsou zde ve výhodě. Ne každý si dá dost práce, aby jejich triky, kterými nás balamutí, prohlédl. Navíc, demagogové spoléhají na známé: „Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“.

Pracují lstivě s lidským zlým sklonem, vidět za vším spíše zlo než dobro. Jinými slovy sploéhají na zlo v nás, že jim pomůže. Jen vzácně se nalezne člověk, který uvěří, že je možné, aby někdo lhal tak strašlivým způsobem, jako na KV. Ti si prostě vymyslí nějakou úplnou lež k naší škodě. Když ji zcela konkrétně vyvrátíme, tak ji potichu a bez omluvy, aby se o tom nikdo nedozvěděl, stáhnou. Lež zatím, než byla stažena, vykoná částečně to, co se od ní očekává. Viz například ony lži o tom, že MC kazety nám zdarma dělali přátelé, že mé samizdaty neexistují, že mám sazbu knih zadarmo, že za poslané knihy účtujeme poštovné srovnatelné s cenou knih, atd. Seznam by byl dlouhý. Třeba i to, že se prý chlubím, jak jsem bojoval na barikádách. Každá lež je jen dobrá pro jejich zlé cíle: likvidovat šiřitele hodnotné literatury mistrů jako je Ramdas, Bộhme, Rámakrišna, Maháriši a mnoho dalších.

Jakou duchovní hodnotu pak má vlastní tvorba těchto lidí, když tak sprostě lžou, ať si rozhodně každý sám. Vodítkem mu může být to, jak urputně brání zlo před ukazováním jeho pravé tváře. Podle nich se to nesmí. Není se co divit. Komu by se líbilo, když mu druzí ukazují, jak lže. Kdo mluví pravdu, nemá se v tomto směru čeho bát.

A ještě něco: na lhářích typu KV je nejpodlejší to, že obelhávají i své příznivce, kteří jim důvěřují. Není dobré si své přátele vybírat lehkomyslně. Zlý přítel je horší než upřímný nepřítel. U prvého totiž nevíme, na čem jsme, škoda je však vždy naše. V duchovních záležitostech svou lehkomyslností snadno utrpíme škodu nejvyšší: ztrátu stezky. Ta je nenahraditelná, protože vždy prodlužuje naše utrpení.