Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Sobota 30. 7. - 6. 8. 2011

Setkání na Hostýně patří mezi přáteli k nejvyhledávanějším.

I místo – úpatí hory Hostýna je příhodné. Hostýn byl za dob pohanských uctíván jako sídlo Boha Hostýna, jak mě poučil „náhodou“ televizní program, který běžel krátce po návratu ze semináře. Nyní je tam svatyně božské matky. Na obraze v průčelí kostela drží v ruce dordže.

Objekt sám se jmenuje „Sola gratia“, jedině milostí a je v něm i kaple, ve které meditujeme. Jen pro ty šťouraly: i to, že v ní můžeme meditovat, musíme platit zvlášť poplatky mimo za stravu a ubytování.

Budovy jsou roztroušeny v parku, který je plný nádherných, mohutných, starých stromů, převážně dubů, takže jsme stále uprostřed přírody a děti si mají kde hrát.

Prostě ideální prostředí pro meditační setkání. I personál je nám přátelsky nakloněn a velmi si nás váží. A má proč. Asi 120 návštěvníků představuje dobrý obchod. To je velký rozdíl od Morávky, kde se personál chová spíš tak, jakoby nám dělal milosti a často se chová velmi neochotně až nezdvořile. Pochopit, když udeří chladna, že by měli zatopit, je mimo jejich chápání.

Odjíždíme v sobotu ráno každý svým vozem v konvoji s Krutinovými. Jede s nimi i vnučka Kája. Řídím prvých asi 110 km, ujedu je od domu k pumpě asi za hodinu. Před odjezdem jako vždy velké balení knih, CD, fota atd. Není to zdaleka jednoduché.

Dojíždíme po dvanácté hodině a naši skupinu již čeká oběd na uvítanou. Pak opět na pokoji připravujeme knihy pro přátele, což se neobejde bez stěhování nábytku. Když skončíme, odpočívám jako vždy na lůžku.

Prvou meditaci svoláváme již na 5. hodinu odpoledne do kaple, ještě před úředním zahájením semináře. Pravidelně se nás v kapli schází 80, celkový počet účastníků je asi 120.

Ten zbytek, asi 40 účastníků, jsou jednak malé děti, které přijely s rodiči nebo partneři, kteří se střídají v hlídání malých dětí, které mají s sebou. Větší děti mají vlastní program s vedením.

Manželské páry s malými dětmi jsou zvláštností na našich setkáních. Přátelé berou na ně s sebou někdy i jen několika měsíční mimina a střídají se v jejich hlídání a v účasti na meditacích. Funguje to dobře.

Když se rozdává prašad, přijdou všichni i s dětmi a to je pak velký a radostný hlahol.

Je zajímavé, že občas některé z menších i větších dětí posedí samo od sebe na meditaci s rodiči. Klidně sedí nebo si tiše kreslí či čte a je velmi klidné. I naše Kája někdy do kaple zavítala.

I Hromádkovi a Koubovi tam byli na soustředění se svými miminy a mnozí další. Hromádkovic Mařenka měla dost vysoké teploty. Tak jsem jí dal chvílí ruku na hlavičku. Večer jí teplota ještě stoupla, ale ráno byla již v pořádku.

Po dlouhé době jsme se na semináři sešli všichni jmenovaní mistři: Eva a Jirka Krutinovi, Zuzka Koubová, Pavel Janda, Vláďa Cepek, Hynek Ries a Jindra Mládek. S nimi jsme dvakrát denně navíc meditovali ještě na našem pokoji. Ve vedení meditací jsme se střídali. S uspokojením sleduji, jak dobře si přátelé vedou a jak správně vykládají nauku. Jen aby se nerozhádali, až odejdu!

Počasí nám vůbec nepřálo: hodně pršelo a byla zima. Dokonce se topilo – uprostřed léta, ale meditace byly výborné.

Dost přátel se již naučilo dobře meditovat a tak i moje únava ze soustředění není již tak katastrofální. I tak jsem jednu či dvě meditace vynechal a nabíral sílu. Jinak pravidelně s Miluškou odcházíme z meditací v 8 hodin večer. Jsme již moc unaveni.

Opět jsem se přesvědčil o obrovské lidské bezohlednosti a hlouposti. Ve středu večer se celým areálem nesla hlučná reprodukovaná hudba. Budila nás až do půl jedné v noci. Nesla se odněkud z přilehlých domků. Ráno jsme se dozvěděli, že některý z obyvatel vesnice pořádal na zahradě oslavu. Nechat řvát reproduktory na plno do noci, aby lidé v okruhu pár kilometrů nemohli spát, to již musí být buď prvotřídní hlupák nebo sprosťák.

Pořád se divíme, co se na veřejnosti děje za hrozné věci a právě toto je začátek a příčina. To je přesný obraz charakteru mnoha lidí, ne-li většiny. Tato bezohlednost k druhým se pak projevuje i v postavení, které tito lidé získají. Právě lidé jako tento výtečník se pak nejvíc domáhají svých práv. To, že mají stejná práva i druzí, a že k právům patří i povinnosti snad ani netuší.

Jak cesta tam proběhla hladce, cesta zpět byla utrpením: velká horka a dvě zácpy na dálnici, což znamenalo jízdu spojka – plyn – rychlost pořád dokola asi celou hodinu. Nakonec jsme sjeli z dálnice a jeli Brněnským údolím.

V neděli večer jsme opět zasedali v klubovně, sešlo se nás asi 40.