Rozumějme dobře chování mistrů
Jiří Vacek
Když čteme „Dopisy z Ramanašramu“ nebo jiná líčení od těch, kteří pobývali s Bhagavanem Ramanou, můžeme se divit.
Když například dostal na talíř nějaké přilepšení oproti druhým, dokázal se několik dní zlobit tak, že se ášramité báli k němu přiblížit.
Při práci v kuchyni vyžadoval chování, které zevně vypadá přímo jako otrocké. Jeho příkazy musely být plněny okamžitě a bez mluvení i když někdy bylo možné lepší řešení.
Přesto jeho chování z hlediska vedení žáků bylo správné. Překračování svých příkazů zřejmě chápal jako neúctu k mistrovi. Jasně si uvědomoval, že přílišná mistrova blízkost svádí k neúctě a k znevažování jeho slov.
V druhém případě šlo o vedení žáků, kteří nebyli schopni provádět átmavičáru, stezkou odevzdanosti. Jejím základem je právě bezvýhradná poslušnost. Kde není, není ani odevzdanost.
V obou případech je nepodstatné, zda šlo o zásadní záležitosti nebo ze zevního pohledu o bezvýznamné maličkosti. V tomto pohledu ve vztahu k mistrovi nic není bezvýznamné ani maličkost. Právě z těchto maličkostí může vyrůst zásadní neúcta a nedbalost v chování k mistrovi. Tím je vážně ohrožen pokrok žáka na cestě. Mistrovi je to z jeho pohledu jedno. To, co dělá a jak se chová, sleduje prospěch žáka, nikoliv svůj.
Zlí lidé, kteří jsou pod vlivem svého silného ega, vidí však vše přesně obráceně. Myslí si, že mistři potřebují žáky. Pravda je přesně opačná: hledající potřebují pomoc mistrů. Bez jejich pomoci jsou ztraceni.