Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Na straně 17 autor tvrdí: „Co je to ego? Ego je představa mysli, že já jsem toto hmotné tělo“.

Nuže ego není představa mysli, stejně jako židle není totéž, co představa židle. Na poslední si nemohu sednout.

Kdyby bylo ego pouze představou, mohli bychom je odstranit tím, že bychom je nahradili představou jinou. Tak to nefunguje, což dokazuje nad slunce jasněji, že je něco mnohem víc než představa naší mysli.

Ego není představa mysli, ani myšlenka „já jsem tělo“. Podstatou ega je neznalost, neuvědomování si, že jsme ryzí vědomí Já jsem a nevědomé ztotožnění tohoto vědomí, našeho pravého Já s tělem. Myšlenky či představy „mé já je tělem“, jsou jen vyjádřením této nevědomosti neboli existence ega v pojmech. Nic víc.

Ať si myslíme, představujeme, že jsme tělem nebo nikoliv, dokud je zde ztotožnění vědomí s tělem, je zde i ego, a proto se i jako tělo prožíváme.

Naše myšlenky či představy na existenci ega a jeho moci nad námi vůbec nic nezmění. Jediný způsob, jak ego, totožnost s tělem rozpustit, je poznat svou podstatu vědomí Já a rozlišit ji od těla. Pouze a výhradně toto rozlišení vědomí od těla ego rozpustí.

Dokud tak neučiníme, můžeme si do nekonečna sugerovat, že ego je klam, že jsme Bůh či brahman, ale ve skutečnosti žijeme stále jako ego: v nevědomosti o sobě a ve ztotožnění s tělem.

Proto je nezbytná átmavičára, zaměření pozornosti na samo vědomí, kterým jsme, a které stále ve své nevědomosti ztotožňujeme s tělem.

Ramana Maháriši proto přímo mluví o uzlu vědomí, který vytváří ego a který je nutné odstranit. Prostředkem k tomu je átmavičára a nikoliv pouhé odmítnutí myšlenky „já, mé já, je tělo“.

Jelikož ego není představa ani myšlenka, ale ztotožnění vědomí, kterým jsme, s tělem, nelze je odstranit jakoukoliv myšlenkou – například „jsem brahman“. Rozpuštění ega je možné pouze prováděním átmavičáry, což je úsilí.

Proto bez správného úsilí, jímž je átmavičára, nelze ego rozpustit. Kdo neusiluje, neprovádí átmavičáru, ale myslí si „já jsem brahman“, je jen egem, které se za brahman považuje. Nachází se přesně v situaci blázna, který si, svázán ve šněrovací kazajce, myslí: „Já jsem Napoleon“. Zůstává proto v nevědomosti a nesvobodě, dokud jej utrpení z ega nepřesvědčí o jeho omylu a nezačne s átmavičárou. Ta je jedinou metodou, která ego přímo rozpouští.

Proto Ramana Maháriši znovu a znovu zdůrazňuje: „Átmavičára je stezka od začátku až do konce. Kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru“.

To platí o všech, kteří hlásají neúsilí a nedotazování. Představami typu „já jsem TO“ se pokoušejí udělat z ega brahman.

Vědomí, Já, oživuje naše tělo. Kdo je nezná, zaměňuje vědomí, sebe za tělo, což je ego.

Ego je sice klam, který zaměňuje vědomí za tělo, ale dokud trvá, má svou moc, kterou žádná představa mysli ani myšlenka nepřemůže. Moc ega, je mocí pozornosti, šakti vědomí, která je uplatňována nevědomě a nesprávně, ale je naprosto skutečná, dokud ego trvá. Teprve, je-li ego rozpuštěno poznáním sebe a rozlišením se od těla, mizí i jeho moc nad námi.

Tvrdit, že ego je výtvor mysli, je základním nepochopením samé podstaty Mahárišiho učení. Kdyby bylo pouhou myšlenkou, átmavičára by byla zbytečná. Stačilo by si pomyslet, že neexistuje. Pro bytosti ve stavu nevědomosti však nejen existuje, ale dokonce je ovládá svou silou. Podstatou jeho síly je oživující moc vědomí nesprávně a nevědomě zaměřená. Átmavičára pak je přesně ten postup, který tuto moc ega nad námi rozpouští tím, že přináší přímé uvědomění našeho pravého Já, které není tělem.

Je udivující, že pan Fric, který se vydává za znalce Mahárišiho učení, který je oprávněn rozhodovat o tom, kdo Mahárišiho učení vykládá správně a kdo ne, tento základ Mahárišiho učení nezná.

Jeho tvrzení obsažená v závěru knihy jsou také pochybná. Prý neexistuje universální návod na duchovní cestu ani žádná rychlá zkratka. Maháriši nám naopak „zkratku“ na cestě nabízí. Je jí přímá stezka átmavičáry. Autor zřejmě tento Mahárišiho názor nesdílí. I P. Brunton ví, že existuje dlouhá i krátká stezka, neboli zkratka, která vede k cíli rychleji.

Pokud někdo medituje  pouze 15 minut denně, což podle autora stačí, určitě poznání sebe nedosáhne. To je naprosto jisté. Autor také tvrdí, že čím více informací a návodů hledající má, tím lépe. Maháriši naopak před neustálým hledáním v knihách spíše varuje. Začátečník, ale i pokročilý může být snadno přemírou informací, dokonce protikladných, jedno zda opravdu či zdánlivě, zmaten. Mohou jej snadno vést k tomu kopání studně stále na novém a novém místě, před kterým varuje Rámakrišna. Nityananda a další mistři učí totéž.

Poučný je také seznam literatury, který autor uvádí. Podle něho poslední česká kniha, která o Mahárišiho učení vyšla, byla v roce 1940 od Karla Weinfurtera. Od té doby podle autora již nic česky nevyšlo. Autor ji asi uvádí právě proto, že je prakticky nedosažitelná. Patrně se bojí, aby novější české pojednání neodhalilo  rozporuplnost jeho názorů s učením Bhagavana.

Kapitola „Duchovní učitel“, str. 41, je uváděna citátem Ramana Mahárišiho bez uvedení pramene. Není jej proto možno ověřit. Cituji: „Guru je ten, kdo po celou dobu zůstává pohroužen hluboko v Já, ten, kdo nevidí rozdílu mezi sebou a jinými. Není posedlý názorem, že on je osvícený a ostatní okolo něj žijí v žaláři ega. Jeho sebevláda je neotřesitelná a není nikdy ze svého klidu vyrušen“. Je zcela jistě možno říci, že citát pomíjí mnoho zásadních vyjádření Mahárišiho na otázku mistra. Například: „Mistr, Já, Bůh a milost jsou jedno“ a některá další jako „Jen mistr může poznat mistra, mistra nelze posuzovat podle zevního chování, pravý mistr učí tichem“. Takže neplatí autorovo tvrzení, že k jeho citátu není nic, co by se dalo přidat. Dalo a přidává sám Maháriši. Mistr je Já. Tvrzení, že je v Já pohroužen, vyvolává nesprávný dojem, že Já a mistr jsou dva. Já se uvědomuje jako Já, a to je právě mistr. Mistr také „nečerpá naprostý klid mysli z toho, jak mu svět zprostředkovávají jeho smysly a mysl“. „Z toho také neplyne jeho schopnost ukázat cestu těm, kteří hledají“, jak autor tvrdí. Jeho klid je klidem Já, vědomí Já jsem, a to, co ukazuje žákům cestu, je právě Já, které, sjednocen s ním, prožívá.

Tvrzení, že mistr: „Není posedlý názorem, že on je osvícený a ostatní okolo něj žijí v žaláři ega“, vůbec nerozumím. Mistr si je vědom toho, co dosáhl i toho, že lidé žijí v egu. Proto také Maháriši neúnavně učil, že máme ego átmavičárou rozpustit. Výslovně naléhal, že dokud nerozpustíme totožnost s tělem, nemůžeme na stezce očekávat dobré výsledky. Byl proto snad posedlý?

Autor také nezná rozdíl mezi vnímáním a uvědomováním. Ve vnímání si vědomí pomocí smyslů uvědomuje vnímané. Smysly bez přivráceného vědomí nic nevnímají ani vnímat nemohou. Uvědomování se děje výhradně přímo vědomím bez účasti smyslů. Takto si uvědomuje vědomí sama sebe, což je poznání Já.

Jestliže president Ramanašramu soudí, že bychom měli čerpat přímo ze zdroje neboli přímo z učení Ramana Mahárišiho, lze s ním v tomto případě souhlasit. Proč autor raději nepřeložil a nevydal – třeba vlastním nákladem – jediné dílo Ramana Mahárišiho nebo pojednání o něm, nevím. Samozřejmě, ono je snazší něco kritizovat, byť i neoprávněně, než něco udělat sám.

Jestli jsem dobře informován, Ramanašram tuto knížku vydal v angličtině.

Proč, při jeho názoru, že máme čerpat přímo od Ramana Mahárišiho, opravdu nevím. Vydat „Džňána gítu“ v angličtině pan president odmítl. Jediný důvod, který uvedl: „Na zadní straně je vaše (malá) fotografie a nikoliv Bhagavanova“. Gíta neobsahuje nic jiného než jasný a použitelný návod k uskutečnění Bhagavanova učení, který úspěšně provádí několik set našich přátel. V Ramanašramu nemají o praxi átmavičáry zájem?

Kdo nepoznal Já, sám sebe, neví, co to je a není proto ani schopen je rozpoznat, tím méně je posoudit. Právě proto nevědomí lidé nejsou schopni rozpoznat mistra, protože není ničím jiným než Já.

Poznat pravého mistra je totéž jako poznat své Já. Já nežije ani nesídlí v mistrově osobnosti, ale právě naopak: mistrova osobnost žije v Já, ve vědomí já jsem. Mistr vidí i nevidí rozdíly mezi sebou i jinými. Jelikož je vědomí Já jsem, v této oblasti si uvědomuje pouze jediné, jednotné, neomezené a beztvaré vědomí Já jsem, ve kterém se vše projevené nachází a které je i vědomím pronikáno jako svým základem. V tomto základu, kterým je vědomí, skutečně rozdíly neexistují.

Jelikož mistr v těle má i osobnost, tak si je i uvědomuje včetně jejich světa. Je jejich inteligentním pozorovatelem. V této rovině si je vědom rozdílů a také je uznává. Ví, že musí jíst jeho tělo; nestačí, aby jedla pouze druhá těla. Ví, že musí jíst chléb a nikoliv kamení. V tomto smyslu rozpoznává i jiné osobnosti a také zná jejich stav: zda žijí v egu, jak touží po Bohu, jaké chyby na stezce dělají a podobně. Kdyby zde neviděl rozdíly, byl by blázen, kdyby učil cestu. Koho by ji učil, kdyby neviděl rozdíly? Také by nemohl na stezce nikomu pomoci radou. Sobě radit, aby realizoval, přece nemusí. Ač si tyto rozdíly – snad lépe rozlišenost – uvědomuje, současně zakouší, že nic není odděleno od jediné Skutečnosti, se kterou sjednocen žije, že vše je Jedno. Nikoliv ovšem tak, že led je pára, stůl židle, ego Já a zlo dobro; pařez Bůh. Proto také nejvyšší filosofie mluví o nedvojnosti, a-dvaitě a nikoliv o jednotě. Jednota není totéž co nerozlišenost, ale neoddělenost od jediného celku toho, co je projevené, a proto rozlišené. Je-li svět Bůh, jak se často říká, pak je zřejmé, že ač je rozlišen, není od něho oddělen, ale je s ním sjednocen.

Mistr nespočívá pohroužen v Já, protože mistr a Já nejsou dva, ale jedno. Mluvit o spočívání mistra v Já vyvolává dojem dvojnosti, kde není: mistr je Já, vědomí Já jsem, které spočívá samo v sobě. Mistr je Já, vědomí Já jsem, které si uvědomuje samo sebe a pomocí zaměření pozornosti svého vědomí i celý projevený svět. Toto Já obývá osobnost mistra, oživuje jeho tělo a mysl. Projevuje se jimi, jako svými nástroji zevně, ale mistr, Já, není ničím z toho. Zaměňovat jej, jeho osobu za Já, je nejhorší nevědomostí, jaká existuje. Není duchovností, ale nejhrubším materialismem.

Vědomí Já jsem, mistr, je absolutní klid, který nic nemůže porušit. Mistrova osobnost nemá jen vědomí Já jsem, ale má i mysl. Ta může být v klidu, ale i v pohybu. Její klid či pohyb se vědomí Já nedotýká ani v nejmenším. V tomto smyslu je Já, mistr v neustálém klidu. Jeho klid je samozřejmě klidem Já a nikoliv klidem mysli či těla. Pro ně plně platí, že jejich pohyb se klidu Já nemůže dotknout, a proto ani nedotýká.

Zevní, nevědomí lidé neustále ztotožňují mistra s jeho tělem neboli osobností, a proto, když jej posuzují, posuzují jej jako osobnost, jako něco, čím není, a proto špatně.

Když například slyší, že mistr spočívá v neustálém klidu, vztahují tento klid nesprávně na jeho tělo a mysl, ač jimi není. Proto docházejí k nesprávným závěrům typu „mistr se nesmí rozčílit, hněvat, kritizovat a podobně“. Pokud mistrova osoba těmto nesprávným a nesmyslným měřítkům nevyhovuje, jsou hned hotovi: ona osoba není mistr. Jejich počínání je stejně hloupé, ve skutečnosti ještě mnohem hloupější, než když se lidé posuzují podle oděvu.

Mistrova osoba se může například hněvat a rozčilovat, má-li k tomu důvody, a proto zůstává mistrem v těle, protože její pravá podstata, Já, zůstává taková, jaká je i přes veškeré rozčilení mysli. Proč? Protože není myslí, která se rozčiluje. Není rozčílením dotčena, tím méně v něm pohlcena. Jeho vědomí, jeho pravé Já, spočívá neochvějně v sobě takové, jaké je, ať je jeho mysl činná či nečinná, ať se rozčiluje či nikoliv. Všichni praví mistři, přesně jejich osobnosti, se také někdy hněvali a rozčilovali. Například Ježíš i Ramana Maháriši, jak jsem dokázal na základě vzpomínek jeho uctívatelů. Nedávno jsem četl, jak velký mistr kašmírského šivaismu Nityananda křičel na uctívatele a házel po nich kameny. Všichni také, pokud uznali za vhodné, kritizovali a posuzovali. Dokonce měli i přání či vůli. Ramana Maháriši ji jasně projevil ve výstavbě ášramu podle svých představ, viz vzpomínky Annamalaie.

Právě proto Ramana Maháriši tolik zdůrazňoval, že mistr je Já, že mistra může rozpoznat opět jen mistr a že podle mistrovy osobnosti a jejích projevů je nesprávné mistra posuzovat. Činil tak naprosto marně. Nikdo se nad jeho varováním ani nepozastaví. Když je zdůrazňuji, tak si vymýšlím, Maháriši nic takového neučil nebo je účelově zneužíván. Podle nich je mistr tělo a oni jsou ti, kdož jsou oprávněni správně rozhodovat, kdo mistr je či není. Přísně podle jejich názorů vzato, Ježíš, Maháriši, Nityananda a další mistry nebyli. Rozčilovali se, kritizovali a dokonce házeli kameny! A také měli svou vůli. Prostě hrůza!

I Maháriši sám osobně zdůrazňoval, že není tělem, které žije na Arunáčale, a že smrtí jeho těla se nic nezmění. Poslední chápejme opět tak, jak bylo míněno: Jeho Já, kterým žil, se odložení těla nedotkne. Proto i říkal: „Nemám, kam bych šel“. Já je ve všem a všude, a proto není místa, kam by mohlo odejít.

Bohužel existují náznaky, že mnozí uctívatelé Mahárišiho se jeho vlastním učením neřídí a ani je nechápou. Nedbají Mahárišiho nabádání, že mistr je jen jeden a je jím vědomí Já jsem. Ztotožňují jej s tělem, které žilo na Arunáčale a nejsou schopni pochopit, že je vědomím Já jsem, které není omezeno místně ani osobností. Opouštějí Ducha Já jsem a uctívají osobnost, což je zákonitý, ale úpadkový jev všude tam, kde chybí plně realizovaný nástupce, který by držel pravého ducha učení. To je obrovská škoda jak pro uctívatelé samé, tak pro učení mistra, které již nesměřuje k dosažení toho, co učil, ale pouze k uctívání osoby. Realizace Já přestává být cílem a na ty, kteří k ní přímo míří, pouzí uctívatelé pohlížejí s podezřením až nepřátelstvím. Sami mistra po stezce nikam nenásledují a druhé za to odsuzují. Ač nás mistři neučí nic jiného, než abychom se stali my sami mistry, taková snaha nebo dokonce její úspěch se považuje za jakési rouhání až znesvěcení samého mistra. Někteří uctívatelé jsou tak spokojeni se svou roli správného uctívatele, že nepociťují ani nejmenší potřebu dosáhnout toho, co mistr učí a na ty, kteří se o to skutečně snaží, pohlížejí s nepřátelstvím. Na svém stavu, na svém uctívatelském egu nevidí naprosto nic zlého. Právě naopak: oni jsou jediní dobří a správci  čistoty jeho nauky. Mají svého mistra, jsou jeho žáky, a to přece stačí. Ve skutečnosti jen potáhli své ego pozlátkem duchovnosti, žákovství a spravedlnosti. Jsou zcela v moci svého ega, kterého se nikdy doopravdy nechtěli pro Boha a svého mistra vzdát. Propadli zlu, kterému slouží a přetvařují se jako ti dobří a spravedliví. Ježíš je přirovnával k obíleným hrobům. Jsou navenek krásným hrobem, který skrývá mrtvolu duchovnosti.

Není náhodou, že nejvíc jsou mistři uctíváni po odložení svého těla. Odtělený mistr nemá přímou možnost zasahovat do činnosti skupiny, kterou zanechal. Pokud chybí nástupnická mistrovská osobnost, uctívatelská ega se začnou vnitřně i zevně přiživovat na slávě mistrově ve svůj prospěch. V tomto okamžiku se „druzí“ stávají nežádoucí konkurencí až nepřáteli. Zevně, údajně, proto, že jsou „špatní“. Například nejsou ochotni uznat jedinečnost, neomylnost, neopakovatelnost a výjimečnost osobnosti, kterou uctívají. Ve skutečnosti proto, že překážejí našim velmi nesvatým a zevním cílům. Takto nesprávně uctívaná osobnost, za kterou nevidíme ducha, který jí oživuje, se stává neživou modlou, která nám nejen nepomáhá na cestě za poznáním neviditelného a beztvarého Ducha, ale dokonce nám tuto pravdu zastírá.  Samozřejmě naší a nikoliv její vinou.

Pro existenční zájmy ega musí jít vše stranou, včetně ducha učení tolik uctívané osoby. Hlavním cílem se stává šíření kultu, nikoliv duchovní praxe, kterou mistr učil. Tu uctívatelé neprovádějí. Jim stačí „náš mistr“, za jehož žáky se neustále prohlašují, aniž by ve svém nitru usilovali dosáhnout toho, k čemu je mistr, pokud byl s nimi, vybízel.