Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Křesťané správně učí o velkých proviněních proti Bohu, bližním i lásce jako o smrtelných. Neumíráme na ně tělesně, i když i tělesná smrt a těžké nemoci jsou často jejich výsledkem, ale duchovně. Taková smrt je horší než tělesná. Způsobuje, že ztrácíme milost boží neboli působení Boha v nás, které nás jedině může zachránit před zlem nevědomosti, nesvobody a utrpení všeho druhu.

Jedním z těchto hříchů je i pýcha, o které se málo ví. Není jen „zdviženým nosem“, jak se často pyšní lidé označují, ale něčím mnohem horším. Pokud se nezbavíme plně moci těchto hříchů nad námi, nemůžeme očekávat spojení s Bohem, ani že nám Bůh bude odpovídat na naše dotazy a radit nám.

I zde je nezbytný správný postoj: nejsme podstatně hříšní, ale náš základ je božský a vložil jej do nás sám Bůh. Vlastní vinou jsme opustili Boha a upadli do moci zla, kterou tyto hříchy představují. Nejsme hříšní, ale ovládají nás síly zla, a těch se musíme ve spojenectví a spolupráci s Bohem zbavit, abychom se mohli do bezpečí a spokojenosti v Něm vrátit. Tyto hříchy nám nemůže nikdo – ani Bůh, odpustit, ale musíme se jich s jeho pomocí svým úsilím zbavit.

Pýcha se řadí mezi smrtelné hříchy, které skutečně usmrcují náš duchovní život. Málo se však ví, co vše je pýcha a jak se projevuje.

Obvykle se pod pyšností myslí jedinci, kteří jsou namyšlení, přehnaně sebevědomí a povyšují se nad druhé. To však zdaleka není nejhorší druh pýchy.

Nejhorší pýchou je myšlenka vyvolenosti a je jedno, zda se projevuje jako vyvolenost od Boha nebo jako přesvědčení o vyvolenosti národa nebo společenské skupiny, například strany, církve nebo třídy.

Ve jménu této vyvolenosti náboženské nebo společenské byly spáchány ty nejhorší masové zločiny, jaké existují. Křesťané tak vyvraždili pod jejím vlivem celé národy. Obdobně si zejména dnes počíná islám. Nacismus není nic jiného než filosofie o nadřazenosti německé árijské rasy nad druhými, které jsou podřadné. Obdobně je tomu i s komunisty: vyvolení jsou oni, a to jim dává právo vládnout. Zaštiťují se pokrokem.

Vyvolení se samovolně a bezdůvodně povyšují nad druhé, kterými pohrdají. Jsou pro ně méněcenní a upírají jim nejen právo na jejich názor, ale dokonce právo na samotnou existenci. Proto použití nejzločinnějšího násilí na nevyvolené nejen není nesprávné, ale dokonce záslužné. Takové jednání je podle nich ve shodě s vůlí boží nebo pokrokem.

Tak pýcha z vyvolenosti plodí další smrtelný hřích, jímž je neláska a nenávist všeho druhu.

U nás tímto zlem vyvolenosti jsou posedlí zejména komunisté, katolíci a někteří evangelíci. U komunistů jejich postoje nejsou překvapující. U těch, kteří se hlásí k Ježíšovi a jeho učení o lásce, ze které nejsou vyjmuti ani naši nepřátelé, je něco takového neuvěřitelné.

Katolíci zlou pýchu vlastní vyvolenosti přímo vtělili do článků víry, které vyznávají: „Mimo naši církev není spásy“. Přisvojují si ve své pýše, co jedině patří Bohu. Nejen se tím dopouštějí hříchu, ve kterém se člověk rovná Bohu, ale ač je jasně řečeno Ježíšem: „Nesuď, abys nebyl souzen“, šíří nenávist a pohrdání: „Jóga je blud a škodí duši“. Někteří evangelíci, ač mají sami zkušenost z pronásledování a vraždění katolíky, se ze svého osudu nejen nepoučili, ale chovají se podobně.

Pýchu, kterou křesťané považují za jeden ze smrtelných hříchů, který zbavuje člověka posvěcující milosti boží, přijetím přesvědčení o své vyvolenosti od Boha přímo učinili součástí své víry.

Všude, kde se ujme zlo pýchy v podobě přesvědčení o vlastní vyvolenosti, jedno, zda se jedná o nacisty, komunisty, islám nebo křesťany, ujímá se vlády nad jednáním k druhým násilí nejrůznějšího druhu, včetně masového vraždění.

Zločiny křesťanů, nacistů, muslimů i komunistů mluví jasnou řečí: „Podle skutků poznáte je“. Proti této pravdě jsou všechna odůvodnění o oprávněnosti takového chování jen lži na oklamání těch, kteří se klamat nechají.

Stejně jako smrtelně působí pýcha skupinová, působí i pýcha v osobním životě těch, kteří jí propadli. Její projevy jsou mnohé. Jsou to zejména:

1) Neschopnost a neochota uznat vlastní chyby a omyly, přijmout dobrou radu i výtku.

2) Přesvědčení „vím vše a vše, co vím je správné a pravdivé“.

3) Je se mnou vše v pořádku, nemusím se měnit, usilovat o své zlepšení, stále se učit.

4) Jsem dobrý, duchovní člověk.

5) Na všechny podněty k vlastní osobě odpovídá pýcha zlostně a s nenávistí. Takové jednání považuje za nepřátelské k sobě.

Zejména naše vlastní nepřátelské odezvy na všechny podněty k našemu zlepšení jasně ukazují, že se zlo pýchy a další zla s ní spojená cítí v nás ohroženy a brání se svému odhalení, aby nad námi neztratily moc.

Všechny projevy osobní pýchy, počínaje jakoukoliv vyvoleností, přesvědčením o vlastní dokonalosti, dobrotě a další, jsou opakem pokory. Jsou nejen jejím popřením, ale přijetím jejího opaku, kterým pýcha je.

V tom nám má být vzorem Ježíš. Když jej nazývali dobrým, odpovídal: „Dobrý je jen sám Bůh“. Pokud se budeme této pravdy držet, určitě nic neztratíme, ale jen získáme.

Pýcha svou pouhou existencí nás doslova uzavírá před působením moci boží v nás. Tak jako pravá pokora nás otevírá k přijetí božího vlivu, tak pýcha před ním doslova dveře našeho nitra zabouchává. Právě proto pyšný člověk je vyloučen z jakéhokoliv přiblížení se k Bohu prostě proto, že jej pýcha do nás, jeho uzdravující moc, nevpustí. Dokud nepochopíme svůj omyl a nezbavíme se pýchy, vše je marné. Můžeme hluboce meditovat, znát duchovní filosofii, ale to vše bez Boha, kterého do nás pokora vpouští, nejen nic není, ale dokonce nám škodí.

Pokud se chceme obracet k Bohu o rady a poznání, musíme se proto zbavit nejprve pýchy, jako zásadní překážky jakéhokoliv spojení s Bohem. Pyšnému člověku nemůže pomoci ani sám Bůh, protože mu pýcha zavřela dveře pokory, kterými do nás moc boží vchází.

Pýcha vyvolenosti je nebezpečným společenským i duchovním zlem. Rozděluje lidi na dvě nesmiřitelné skupiny: na vyvolené a nevyvolené, až zatracené. Vyvolení se vždy snaží získat moc nad zatracenými všemi prostředky. Snaží se je buď získat na svou stranu, nebo porazit a zničit.

Tuto praxi dříve běžně používali i křesťané. Poražení pohané měli možnost se buď nechat pokřtít, nebo jim usekli hlavu. Tak si například počínal Karel Veliký a mnozí další. Tuto taktiku převzal v mnoha případech islám.

Katolíci dodnes věří, že jsou jediní vyvolení a všude, kde mají i výkonnou moc, tak své názory a způsob života vnucují druhým. Až do nedávna například vlády Kanady a Austrálie odebíraly děti domorodým rodičům, aby se jim dostalo správné, to jest křesťanské výchovy vyvolených. Jinde, například v Irsku nebo v Polsku, vnucují své názory na život menšinám nevyvolených pomocí zákonů. Za přestoupení takto uzákoněných názorů v některých případech následuje i trest vězení.

I u nás by katolíci chtěli své názory takto prosazovat pomocí zákonů. Například by chtěli úplně zakázat přerušení těhotenství. Naštěstí je naše společnost tak svobodomyslná, že neuspěli. Také se stále snaží prosadit schválení smlouvy s Vatikánem, ve které by republika byla v podřízeném, nerovném postavení.

Prosazení zákona o navrácení majetku, hlavně katolické církve, je také jejich dílem. Celý národ žije na obrovský dluh, každá desátá rodina žije na hranici chudoby, a oni si místo solidarity s národem a s těmi opravdu chudými prosadili získání obrovských miliard hmotného i peněžitého majetku „pro svou činnost“. Ježíšovi apoštolové ani on sám k tomu majetek nepotřebovali a učili, že máme být chudí a že „bohatec nevejde do království nebeského“. Katolíci mají názor zcela opačný než Ježíš. Navíc to vše za stavu, kdy daně celého národa, včetně nekatolíků a nevěrců, jim hradí veškerou činnost.

Kdyby alespoň zastávali zájmy svého národa, ale oni vidí spojence v katolických sudetoněmeckých spolcích, které touží zvrátit výsledky 2. světové války a překrucují pravdu o obětech a vítězích. Jsou v tom podobní komunistům. Těm byli také moskevští soudruzi milejší než vlastní národ.

Vlastní vyvolenost je popřením lásky mezi bližními, protože „ti, co nejsou s námi, jsou proti nám a je třeba je zničit“. Je i urážkou Boha, který je sama láska. Jak by Bůh, který je láskou mohl dělit vlastní děti na vyvolené a zatracené? Zde platí biblické: „Zvrácenému člověku jsem zvráceným Bohem“.

Vyvolenost jakéhokoliv druhu je samým popřením božské jednoty. V ní nejsou vyvolení ani zatracení, ale pouze všichni jsme dětmi jediného božského Otce, který je nám i božskou matkou. Dovede si někdo vůbec představit božskou matku, která by své děti dělila na vyvolené a zatracené?

Ježíš říká těm pyšným, jedině vyvoleným, že je hříšníci včetně prostitutek předcházejí na cestě do království božského. To není proto, že by byli hříšní, ale proto, že nejsou pyšní, ale pokorní a litují, že se odcizili Bohu a propadli zlu. Jsou si vědomi svého úpadku a v pokoře, ve shodě s poznáním své bídy a bezmoci, se obracejí k Bohu jako ke své záchraně.

Ti pyšní vzhlížejí místo k Bohu jen k sobě a o Boha upřímně nestojí. Jen si jej přivlastňují jako své vlastnictví, což je ono „vzetí klíčů od království nebeského“. Oni je ani dokonce nedrží, ty má v ruce jen Bůh a nikdo jiný, ale jen předstírají, že je mají. Doopravdy se Boha zřekli. Ač jej ústy vyznávají, srdce mají jinde a jejich skutky jsou s tím v souladu. Proto je ti hříšní předbíhají. Dokud nepochopí, jak si škodí a kolik dluhů budou muset zaplatit do posledního haléře za své počínání, aby mohli odtud – z nebožského světa – odejít do nebeského království, není jim pomoci. Napravit je může jen poslední a naprosto nesmlouvavý učitel: utrpení. Každý, kdo pod ním klesá, nakonec pochopí a prohlédne. Učiňme tak proto raději dříve než později, aby naše „dluhy“ příliš nenarostly.

Varujme se proto všech smrtelných hříchů, a pýchy zvlášť, nebo nás skutečně zničí. Zlo nezná slitování ani s těmi, kteří mu věrně slouží. Odmění se každému jen tím, co má a umí: zlem. Očekávat od zla prospěch a dobro je neklamnou známkou, že nás plně ovládlo proto, aby nás mohlo zničit, jako ničí sebe.