Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Absolutní zlo, zlo jako noumenon, princip neexistuje. Vylučuje je existence jediné Skutečnosti, Bůh.

Současná existence Boha zla a Boha dobra je nepředstavitelná. Vyžadovala by odpověď na otázku jejich vzniku i společné existence.

Již domněnka existence neprojeveného, absolutního zla je nemyslitelná.

I z jiného pohledu je existence absolutního zla vyloučena, protože by, jsouc zlé, zničilo samo sebe.

Existuje pouze zlo relativní, časné, podmíněné, jehož nositeli jsou stvořené bytosti, které více či méně propadly svým zlým sklonům.

Možnost existence podmíněného, časného zla je již vložena do stvoření. Ne, že by ji sám Bůh vytvářel nebo bylo dokonce jeho vůlí.

Jeho možnost existence je dána svobodnou vůlí stvořených bytostí, kterou Bůh stvořené bytosti obdařil. Tím Bůh možnost dočasného, podmíněného zla připustil. Neučinil stvořené bytosti tak dokonalé, aby bylo pro ně nemožné propadnout jakémukoliv zlu.

Zlo jako takové je opakem dobra. Nejvyšším, absolutním dobrem je Bůh sám. Tam, kde není, není ani dobro, ale panuje zlo nikoliv jako princip, ale jako myšlení a jednání bytostí odpadlých od Boha.

Vláda zla nad každou bytostí začíná tam, kde se odlučuje od Boha. Ale opět pozor: je-li Bůh vše a ve všem a kromě něho nic neexistuje, takové odloučení panuje výhradně v mysli a vědomí bytosti, která opustila Boha a nikde jinde. Boha samého se nic z toho netýká. Je stále takový, jaký je.

Bůh je proto přítomen i v největším hříšníkovi a zločinci, ale z jejich pohledu nevědomě.

Oni Boha neznají, neuvědomují si jeho existenci a působení. Z hlediska jejich života je to totéž, jako kdyby Bůh opravdu neexistoval.

Zlo není vůlí boží, Bůh je nevytváří a nemá v oblibě. I když se děje v Bohu a Bůh darem svobodné vůle je umožňuje, není jeho přítelem, ale naopak.

To je zřejmé z toho, že ustanovil zákon příčiny a následku neboli karmický, též Mojžíšův zákon, podle kterého sklízíme výsledky veškeré své duševní i tělesné činnosti.

Tak zlo, jeho nositel je trestáno zlem – nevědomostí, nesvobodou a utrpením za své zlé činy. Netrestá je Bůh, ale zlé síly, které samy vytvořili a které se jim vrací zpět jako jejich následek.

Důrazně v této souvislosti připomeňme, že každá myšlenka, cit a představa jsou z hlediska karmického zákona již činem a navíc mnohem mocnějším než slova nebo zevní skutek.

Každý výtvor mysli je výronem mocné energie, která svou námi vytvořenou silou směřuje ke svému uskutečnění ve světě. V tomto smyslu je zevní svět bytostí, které jej obývají, poměrným výsledkem vektorového součtu jejich minulých i současných myšlenek, citů a představ.

Někteří myslitelé mají sklon k omlouvání zla. Přisuzují naprosto neprávem jeho existenci Bohu a mají sklon je stavět na stejnou úroveň jako dobro. Někteří mluví dokonce o zákonité nutnosti zla jako protikladu dobra.

Všechny tyto názory, ať již svalování zla na Boha nebo jeho stavění na úroveň dobra – například i z pohledu jednoty, jsou jen výplody lidských myslí, které jsou v určité míře ovládány zlem a proto i zle myslí.

Otázka, zda je něco dobré nebo zlé zejména ve vztahu k bytostem, je nepříhodná. Vše stvořené, pokud se nachází v ještě ničím neposkvrněném, původním božském stavu, je již v určité, byť i malé míře postiženo zlem.

Celkově je někdo zlý nebo dobrý podle toho, co v něm trvale převládá: zda dobro nebo zlo. Z hlediska přítomného okamžiku je každý dobrý či zlý podle toho, jaká síla, zda zlá či dobrá jej právě ovládá.

Samozřejmě všechny bytosti, které mají nepravé já, ego, jsou v tomto bodě pod mocí zla, protože nežijí ve spojení s Bohem. To platí, i kdyby sytily tisíce hladových a podobně.

Již pro samu existenci ega je vždy možné, že v některých záležitostech propadnou i etickému zlu a zachovají se k nám zle. Proto máme výhradně důvěřovat Bohu a nikomu jinému.

I v otázce posuzování toho, co je zlé a co nikoliv, panuje mnoho omylů.

Největším a zásadním zlem je samotný nedostatek vědomého poznání Boha v nás a nikoliv jednotlivé etické prohřešky.

Bohužel mnoho autorů tuto pravdu neučí a dokonce za dobré považují lidi, kteří žijí v souladu s etikou, ale o Boha nemají ani zájem natož, aby s ním žili ve spojení a jednotě.

Již takové myšlení je nevědomostí a proto i zlé, protože dobro je vždy i pravdivé a je Bohem, který je nedělitelný.

Jen zlo v nás si může více vážit lidské etiky než Boha, ač platí, že pravá etika, ctnosti jsou pouze od Boha a jeho vyjádřením v člověku. Na člověku v pádu není nic opravdu dobrého.

Takové postoje mohou snadno vyvolávat duchovní pýchu, ve které ustrneme na pouhém mechanickém plnění přikázání, ve kterých se ztrácí cíl naší stezky, kterým je vždy jedině a výhradně Bůh sám.

Shrňme. Zlo jako princip, noumenon neexistuje a ze své podstaty existovat nemůže.

Existují pouze dílčí, relativní projevy zla, kterým trpí stvořené bytosti.

Největším zlem je sama ztráta božského vědomého spojení s Bohem a vznik ega.

Bůh zlo nestvořil. Pouze tím, že obdařil bytosti možností rozhodování z jejich svobodné vůle i ve zlu, umožnil vznik relativního, dočasného zla. Za toto zlo jsou plně zodpovědní v rámci zákona příčiny a následku ti, kteří se zlých činů dopouštějí. Sklízejí zlo, které zaseli ve tvaru nevědomosti, nesvobody a utrpení. Nespravedlnost z tohoto pohledu neexistuje.