První pomoc
Jiří Vacek
Pokud na nás působí cokoliv zlého, bolestivého, nutkavého, prvý krok, jak zeslabit tuto zkušenost, je naprosto se od ní rozlišit v sebe si vědomém pozorujícím vědomí, které ví, že není tím, co působí potíže, bolest, nepříjemnost a podobně.
Dokud takové zážitky nezpředmětníme pomocí uchýlení se do pozorovatele, ztotožňujeme se s nimi a mají nad námi velkou moc. Jsou-li zpředmětněny pomocí postoje „nejsem ničím, co pozoruji, ale vědomím, které vše pozoruje“, ztrácejí nad námi svou moc a můžeme s nimi zacházet jako s předměty, ne-já, což skutečně jsou. Ač se to může zdát podivné, tento postoj pozorovatele a zpředmětňování všeho pozorovatelného máme používat neustále a to i na milé, blažené a radostné podněty. Proč? Protože i ztotožnění s nimi je škodlivé, protože ani ony nejsme my, Já. Pokud se od nich nerozlišujeme ve vědomí pozorovatele, posilujeme ego a tím i svou nesvobodu.
Když je - tyto libé podněty, ztratíme, proto trpíme, neboť jsme k nim připoutaní. To je rub všech euforií a blažeností. Naše neřízené city se chovají jako kyvadlo. Kývají se, probíhají od radosti k žalosti. Pokud se tohoto kyvadla držíme a nepustíme, každá radost se nakonec změní v žalost, když pomine a kyvadlo se překývne do neradostných citů. To se opakuje tak dlouho, dokud nepochopíme, jak se věci tohoto světa mají.