Projevy pravého mistrovství
Jiří Vacek
Všichni praví mistři učí, že jen mistr může opět poznat mistra. Rozumějme tomu správně. Mistr není osoba, ale Duch vědomí Já jsem. Kdo si je v sobě neuvědomil neboli nepoznal, nemůže je – mistra – ani poznat v druhé osobě.
Na mistra nebo lépe na jeho působení můžeme však usuzovat ve shodě se zásadou: „podle skutků poznáte je“ nebo „strom se pozná podle ovoce“. Při uplatňování této zásady musíme být však opatrní. Cílem mistrova úsilí neboli plody jeho stromu není nic zevního, ale výhradně oblast ducha. Zevní hlediska nejsou proto rozhodující. Nejlepšími skutky, plody mistra je proto duchovní pokrok nebo dokonce dosažení poznání těch, které vede.
Nuže, jaké jsou známky pravého působení mistra? Ve shodě s tím co bylo řečeno: vnitřní. Prožíváme-li v něčí přítomnosti hluboký klid a mír, když se na něj zaměříme – to je podmínka jeho prožití, je to významnou známkou dobrého působení ducha z této osoby. To jsou oni „tvůrcové pokoje“, které blahořečí Ježíš. Ne každý je dostatečně očištěn, aby tento klid a mír zachytil. Pokud jej necítíme, příčinou mohou být naše nečistoty a neklid vlastní mysli.
Pravý mistr je si plně vědom, že nejvyšší učení, pomoc i vedení, se děje právě tímto tichem, a proto jím pomáhá svým žákům tím, že s nimi v tomto duchu pobývá se zastavenou myslí neboli medituje s nimi.
Pravý duchovní vůdce také nezaplétá ty, kteří mu důvěřují, do světa, do zevních činností v něm, což platí i o charitě a podobně. Vede naopak žáky ze světa, ze samsáry do nirvány v souladu s pravidlem, které zdůrazňoval Ramana Maháriši: „Do záležitosti světa máme zasahovat, jak nejméně je možné“. To „jak nejméně je možné“, je nutno rozpoznávat případ od případu pomocí dobré rozlišovací schopnosti. V každém případě tak musíme činit bez připoutanosti, závislosti a lpění.
Pravý mistr je také plně soustředěn na srozumitelný, jasný a všeobecně použitelný výklad duchovní praxe, která vede přímo k cíli, jímž je poznání Já a následně vysvobození. Učí vytrvalé celodenní nepřerušované úsilí. Vede k jedinému životu v duchu a nikoliv k dělení života na zevní a vnitřní, světský a duchovní.
Současně s vlastním úsilím žáka zdůrazňuje i nezbytnost opírání se o pomoc boží a častou prosbu o její seslání.
Učí jak meditaci, soustředění se zastavenou myslí nejlépe ve tvaru átmavičáry, ale současně i očistu mysli a její ovládání pomocí rozlišování a pozorovatele.
Někdy Bůh ve svém milosrdenství nám přímo ukazuje osoby, které nás k němu mohou dovést. Vstupují nám například do snů, poučují a ukazují cestu. Nejjasnější takové poučení spočívá v tom, že je nám dovoleno nahlédnout nitro těchto lidí. Při setkání s nimi nebo i mimo ně nám najednou jejich postava počne zářit světlem nebo dokonce se úplně ve světle rozpustí a zůstane jen světlo. To jsou poměrně časté zkušenosti s osobou mistrů a dějí se, což zdůrazněme, při otevřených očích. To je pro hledajícího naprosto jasný a jednoznačný pokyn, kde mají hledat vedení a důkaz mistrovství. Je ohromující, že někteří ani tehdy nepochopí. Vysvětlení je jediné: nedostatek pravé touhy po Bohu a rozum zastřený zlem.