Prohlášení o dosažení mistrovství
Jiří Vacek
Je zřejmé, že se nikdo nemůže sám prohlásit mistrem jen proto, že tak usoudí.
Pokud poznání Já dosáhne, může však druhým sdělit, že dosáhl poznání vědomí Já jsem, aby věděli, kde mohou nejen hledat, ale i obdržet duchovní pomoc na cestě k Bohu. Neměl by však tak činit veřejně, pokud žije ve společnosti, která není přímé stezce k Bohu příznivě nakloněna.
Jsou země, jako je Indie a některé další, kde se stezka k Bohu a ti, kteří po ní kráčí, těší svobodě, úctě a je jim i pomáháno v jejich práci pro společnost. Tu obohacují již tím, že jsou.
V Evropě tomu tak dlouhá staletí nebylo a doposud ani všude není. Útlak těch, kteří směřují sami přímo k Bohu, je častý.
Tuto pravdu o nepřízni světa vůči lidem, kteří jsou přitahování k Bohu, znal i Ježíš.
Proto nám dává dvě zásadní pravidla pro šíření nauky:
1) Nikdo nestaví své světlo pod kbelík.
2) Neházejte perly, duchovní nauku sviním, aby se neobrátily proti vám a neroztrhaly vás.
Poslední se často v různé míře i dnes děje. Duchovní světlo, které ze světců a mistrů září, budí odpor Duchu nepřátelských sil a ty se je snaží ze všech sil zničit.
I v indické józe se z výše uvedených důvodů dočteme, že máme stezku provádět v zemi dobrého krále, rádži. Ne vždy je však se takto možné chovat.
Proto uplatnění obou těchto pravidel vyžaduje schopnost dobrého, duchovního rozlišování a řídit se jím v šíření nauky.
Podle postoje společnosti k náboženské svobodě se mistři přihlašují ke svému mistrovství různě.
V Indii je oznámení vlastního dosažení mistrovství časté. Setkává se jak s pochopením, tak i s nepochopením.
V některých buddhistických školách se dosažení mistrovství posuzuje rozluštěním koanu, který dostává hledající od mistra. Když jej úspěšně vyřeší, obdrží o tom dokonce písemné potvrzení.
Nad tím jsem v rozpacích zvláště proto, že mezi koany typu: „Jak zní tlesknutí jedné ruky?“ je i koan „Kdo jsem Já?“, neboli átmavičára.
V Tibetu existuje celá řada mistrů nejrůznějších škol, kteří se znovuzrozují a příslušníci takové školy toto vtělení hledají a ti se pak ujímají svého postavení, které měli před odchodem z těla. Proč tito mistři nevstupují do nirvány a nedosahují přerušení zrodů v nebožském světě, opravdu nevím.
V Evropě se mistři zejména v minulosti drželi v ústraní, aby nebyli odhaleni a pronásledováni pro své kacířství. Jakub Böhme například přesně takto dopadl.
V Evropě uznání mistra okolím naráží na nevíru typu: „Nikdo není doma prorokem“. Na to si stěžuje i Ježíš. Vlivem indické duchovní literatury si běžně každý myslí, ale neoprávněně, že mistři žijí jen v Indii a nikdo jiný než Ind nemůže být mistrem.
Bohužel s tímto názorem jsem se setkal i u indického představitele Rámakrišnovi misie. Když jsem mu vyprávěl o Jarkovi Kočím, odbyl to s tím: „No to víte, že někdo místního významu se může objevit i u vás!“ Víc zájmu neprojevil. Nevěřil, že by mohlo jít o mistra.
Ve svém životě jsem se setkal s mnoha hledajícími. Viděl jsem, že by potřebovali pomoc na stezce, ale že současně ji ode mne, obyčejného člověka nemohou přijmout. Prostě v Čechách nikdo nemůže být prorokem. Tak jsem většinou raději mlčel.
Často se setkáváme v různých duchovních školách s tím, že nejdůležitější působení mistra, které spočívá ve vedení žáků k vlastnímu dosažení, je odsunováno do pozadí a upřednostňuje se uctívání osoby mistra a šíření jeho pověsti i když nejvyšší cíl každého pravého mistra spočívá právě v takovém vedení žáků, aby dosáhli totéž co mistr.
Kult mistra se nezdravě pěstuje někdy až tak, jako by nikdo jiný nemohl dosáhnout než mistr, kterého uctívají. Zevní žáci se zřejmě obávají, aby jejich mistr neztratil nic ze své velikosti, kdyby praví žáci dosáhli totéž co jejich mistr. To určitě není správné. Přesně tak vzniká kult vyvolenosti, který je velkým zlem a příčinou mnoha nepřátelství.