Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Odpověď je jednoduchá a jasná: jejich trvalé a dlouhodobé dodržování nám zaručuje šťastný život. Pokud je dodržujeme opravdu správně a přece trpíme, vysvětlení je, že jsme je v dřívějších zrodech nedodržovali a přestupky proti nim sklízíme v tomto životě. Proto se nesmíme nechat od jejich dodržování odradit, ale trvale je přijmout za své. Jejich účinek se nemůže nedostavit.

Pro vše stvořené jedním z hlavních zákonů, který platí pro život ve světě, je zákon příčiny a následku. Zlé příčiny přinášejí zlé následky, dobré příčiny přinášejí dobré následky, cesta k Bohu je příčinou, která nás vrací k Bohu a k jeho dobru. Příčiny, které nás Bohu vzdalují, nás vzdalují jeho dobru a proto strádáme.

Pokud Ježíš a další spasitelé a mistři učí: „Cokoliv učiníte bližnímu svému, sobě učiníte“, není to naprosto nadsázka, plané moralizování, ale holá pravda. Zákon příčiny a následku, což je zákon Mojžíšův i karma, nám přesně vrací vše, co jsme učinili, ale i neučinili – na to pozor – svým bližním. Proto toto ponaučení berme doslova a bez nadsázky. To jak myslíme, cítíme a jednáme, opravdu děláme sobě, protože zákon příčiny a následku nám vše vrací zpět. Nedejme se mýlit tím, když se tak neděje okamžitě. To, co právě teď a jak žijeme, jsme my sami vyvolali někdy v naší minulosti, často v předešlém životě.

Přikázání lásky k Bohu, k bližním i k sobě nejsou nějaké vznešené pravdy, ale ryzí pragmatismus. Pokud se chceme mít „dobře“, jediný způsob, jak toho dosáhnout, je myslet, cítit a jednat s nimi v souladu. Jiná cesta vede jen ke stále se zvyšujícímu utrpení všech.

Přikázání nemáme dodržovat proto, že nám to přikazuje Bůh, ale proto, že jsou pro nás návodem, cestou z utrpení, nesvobody a nevědomosti, k životu v lásce, štěstí a blaženosti.

Je lépe, když je dodržujeme z vlastního přesvědčení a z lásky k dobru, ale pokud je dodržujeme jen proto, že platí, i to je dobré. Pokud někomu dáme najíst, odstraníme jeho hlad a to je podstatné a rozhodující a nikoliv způsob a pocity s tím spojené.

Jak má vypadat správné duchovní chování, nás učí mnozí. Někteří autoři se věnují výhradně tomuto námětu, jako například Tomáš Kempenský nebo M. Molinos. Všeobecně se duchovní morálce věnují převážně křesťanští autoři a o meditační technice se příliš nerozepisují. Východní stezky – jóga a další často převážně mluví o meditaci na Boha a etice se věnují méně. Její dodržování předpokládají jako samozřejmost. To, že ji tolik nezdůrazňují, vede mnohé hledající, kteří praktikují jógu, k jejímu podceňování, ke své velké škodě.

Oba způsoby jsou více či méně krajnostmi. Je potřebné jak dodržovat přikázání, tak se věnovat meditaci na Boha se zastavenou myslí, což je nejvyšší možná modlitba. Je známkou duchovního úpadku, pokud za jedinou modlitbu považujeme jen tu slovy, která často nechce Boha, ale pouze jeho dary. Nemáme však od Boha jen něco chtít, ale hlavně jej milovat. Proto je modlitba v lásce a touze po Bohu vyšší, než ta se slovy. Nepřináší nám jen boží dary, ale Boha samého.

O praxi přikázání lásky mluví i Jan Kronštadský v knize „Můj život v Kristu“. To, co říká, platí jak pro hledající, ale ještě víc i pro samotné mistry, kteří učí a vedou druhé. Jejich chování v souladu s duchovními zákony by mělo být samozřejmé.

Co nám radí Jan, podávám v následujících výňatcích. Cituji:

„Někdy ti lidé mladší nebo stejně staří jako ty, popřípadě i starší, dávají v narážkách ponaučení, která ti nejsou po chuti, a ty máš na tyto své poučovatele zlost. Avšak všechno užitečné je třeba trpělivě a s láskou vyslechnout, ať tyto rady pochází od kohokoliv. Samolibost nám brání vidět naše nedostatky, naše okolí je však vnímá a dává nám o nich vědět. Pomni, že jsme údy téhož těla (Ef 4,25) a jsme povinni se navzájem napravovat. Jestliže tedy nestrpíš poučování a hněváš se na toho, kdo ti radí, znamená to, že jsi pyšný; znamená to, že skutečně trpíš nedostatky, které jsou ti vytýkány.“

„Každého člověka, který k tobě přichází, obzvláště s duchovním cílem, přijímej laskavě a s úsměvem, i kdyby to byl žebrák nebo žebračka. Ke každému přistupuj s vnitřní pokorou a považuj se za nepatrnějšího, než je on...“

„Velmi si vždy važ křesťanské mírnosti a dobrotivosti, pokoje a vzájemné lásky a střež je, ale všemi způsoby potlačuj nápory samolibosti, zloby a popudlivosti. Nezneklidňuj se a neoplácej nevraživostí tomu, kdo ti do očí lže nebo vyjadřuje nějaké nespravedlivé nároky nebo tě uráží nebo směle odkrývá nějakou tvou slabost nebo vášeň, kterou ty ve své samolibosti nevidíš. Vždy nejprve s rozvahou přemýšlej o tom, co ti tvůj odpůrce říká, a o svých vlastních slovech a o svém jednání. A jestliže je na základě objektivního posouzení shledáš správnými, uklidni své svědomí a slovům svého odpůrce nepřikládej důležitost. Neříkej nic, nebo mu klidně, smířlivě a dobrosrdečně vysvětli, že se mýlí. Jestliže se ale budeš cítit vinen tím, co je ti vytýkáno, pak odlož veškerou svou pýchu a ješitnost, pros za odpuštění a v budoucnu se snaž napravit. Často se hněváme na lidi přímočaré a upřímné za to, že otevřeně poukazují na naše nepravosti. Takových lidí je třeba si vážit a odpouštět jim, když odvážnými slovy podrývají naši samolibost. V mravním smyslu jsou to lékaři, kteří ostrým slovem vyřezávají z našeho srdce hnilobu a v naší duši odumírající hříchem vzbuzující vědomí hříchu a probouzejí ji k životu.“

„Abychom mohli řídit druhé, musíme se napřed naučit řídit sami sebe. Abychom mohli druhé učit, musíme sami získat znalosti. Jestliže neumím ovládat sám sebe, jestliže v sobě nemám ducha sebeovládání, poslušnosti, lásky a pravdy, jsem špatný vládnoucí. Jestliže si se mnou pohrávají všelijaké vášně, raději bych se neměl snažit vést druhé, abych nezpůsobil více škody sobě i jim.“

Potud Jan Kronštadský.

Jak bychom my všichni dobře na stezce prospívali, kdybychom si tato ponaučení pamatovali a hlavně je stále dodržovali! Jsou určena pro nás a pro naše skutečné dobro.

Na prvém místě bychom je měli uplatňovat v životě naší skupiny. Jak si můžeme myslet, že je možné společně kráčet k Bohu, když opravdu nemilujeme ani své bližní a místo toho si hovíme v nelásce, závisti a pýše? Pak přímo připravujeme své skupině neboli sobě stejný osud, jako potkal skupinu v Olomouci. Opravdu to chceme?

Je skutečně varovným znamením, když slyším od některých z přátel, že ti druzí s nimi nemluví. Osobně v klubovně se někdy setkávám s jakýmsi podivným chladem a nezájmem, spojeným s přezíravým přehlížením. U některých se projevuje až provokativní nezájem o knihy, které vydáváme. Co si od takového chování tito také hledající slibují, opravdu nevím. Pěstují zničující kult vlastní vyvolenosti.

Kdy již konečně pochopíme, jak lstivé a mocné jsou síly zla, které nás drží ve stavu bez Boha, v nevědomosti, v otroctví ega a jeho světa a jak si pod jejich vedením neustále vytváříme další a další utrpení a nekončící zrody v nebožském světě?

Nemáme naději na nic lepšího, dokud neprohlédneme svou nevědomost a nedostatečnost a nezačneme místo vymezování se vůči druhým pracovat ze všech sil na sobě, abychom se my sami na prvém místě změnili a pochopili, že nedokonalost a chyby, které vidíme tak jasně na druhých, ovládají i nás.

Začněme konečně přikázání lásky k Bohu a k bližním brát s veškerou vážností, protože v této lásce milujeme i sebe. Jediný účinný způsob, jak získat lásku, je sám začít moudře milovat.