Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Kdysi jsem si bláhově myslel, že lidé, kteří pěstují jógu, mystiku nebo praktikují buddhismus a podobně, touží po Bohu, poznání Sebe, či nirváně. Velká chyba. Jejich ega si touto a podobnou praxí snaží pouze vylepšit svou existenci v egu. Toho se nejen nechtějí vzdát, ale snaží se své ego zbožštit, chtějí se stát Bohem se svým egem.

Proto se tak rádi věnují nejrůznějším druhům magie, například myšlenkové nebo cvičí jógu s nadějí, že se stanou božskými bytostmi. Proto mají v takové oblibě tvrzení o jednotě, a že jsou TO, a proto s takovou radostí berou doslova poučení, že není oč usilovat. To je jen marnost nad marnost. Tudy stezka nevede. To vše jen posiluje ego a tím i náš pád, naši nevědomost , a proto i nesvobodu a utrpení.

Nic jiného totiž není příčinou naší nedostatečnosti, nesvobody a utrpení, než právě ego. Stezka k pravému štěstí, svobodě a božství vede jeho naprostým rozpuštěním a nikudy jinudy. Kdo tuto základní pravdu nechápe nebo nechce pochopit a nechce se lpění na egu vzdát, nemůže se ke svému pravému štěstí přiblížit ani o krok.

Prohlédněme tuto šalbu. Ego chce vždy jen spasit sebe, ego. Nechce Boha, ale chce s jeho pomocí žít božsky, což je naprosto a ze zásady nemožné, protože ono samo je pravým opakem Boha. Je jeho popřením a v tomto popření zapírá i své vlastní božské synovství. Jeho spása nespočívá v ničem jiném, než ve vlastním rozpuštění. To ego samozřejmě nechce, což platí -  a to plně -  i pro ega duchovní. Ta jsou ve lpění na sobě dokonce zatvrzelejší, a proto i horší než ega hříšníků. Proto, když se poslední obrátí, často předbíhají na cestě k Bohu ty „svaté“!

Ač jsou seznámena s naukou, nějakým zvláštním způsobem nechápou, že se nauka vztahuje plně i na ně. Zákon příčiny a následku, karma, jim nic neříká. Buď vytvářejí příčiny, které jim nutně přinášejí ve svých následcích zlo v jakém si obluzení ducha, že jich se karmický zákon nedotýká, že jsou mimo jeho dosah. Dávají dokonce volný průchod tak zničujícím citům, jako je nenávist, nepřátelství, závist, pýcha a vztek a nechápou, že doslova ničí sami sebe, protože vyvolávají následky, které jsou shodné s příčinami, které sami vytvořili. Nebo si myslí, že mohou změnu svého neradostného stavu docílit bez namáhavého úsilí neboli bez vytváření příčin, které by je jako následky vysvobozovali, hlavně bez toho, že by museli pracovat na sobě.

Jejich počínání je z hlediska zákona příčiny a následku zcela nesmyslné. Kde nejsou příčiny, nejsou ani následky. Kde není správné duchovní úsilí, není ani vysvobození. To je zákon, který platí vždy a pro každého.

Základní příčinou našeho pádu je právě naše ego. Jeho následkem je ztráta božského života, nevědomost o naší pravé, božské podstatě a z toho plynoucí nesvoboda a utrpení. Dokud není toto základní zlo odstraněno, jímž ego je, nemáme ani tu nejmenší naději na božský život a trvalé štěstí. Nic jiného než naše ego je nevylučuje. Proto naše hlavní úsilí na stezce musí směřovat k jeho rozpouštění. Pokud tomu tak není, nejsme na stezce k Bohu, ale právě naopak jen posilujeme ego a tím i jeho zlo.

Ego nechce zmizet, ale chce se stát Bohem. Proto tak radostně a doslova přijímá přesvědčení „TY jsi TO“. Toto poučení však neplatí pro ego, ale pro átman, naše pravé Já: „Átman je brahman“ a nikoliv ego. Nejprve musíme rozpustit ego, uvědomit se v átman, a pak se teprve na nás vztahuje výrok o rovnosti s brahman. Ale pozor! Ani tento výrok neplatí absolutně, ale poučuje nás o stejné podstatě átman s brahman a nikoliv o jejich absolutní totožnosti. Ani z tohoto výroku nevyplývá, že kdo dosáhl poznání átman, má samovolně i poznání brahman. Bez úsilí si ani ten, kdo zná Sebe jako átman, neuvědomí brahman.

Úsilí, které vede přímo k rozpuštění ega, k poznání átman a dále i brahman, je átmavičára. O ní Maháriši říká naprosto jasně: „Átmavičára je stezka od začátku až do konce. Kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru“. Řečeno jinak. K rozpuštění ega, k dosažení poznání átman a brahman je třeba úsilí, které trvá tak dlouho, dokud není dosaženo jejich poznání, a dokonce ještě dál, dokud není dosaženo vysvobození. Kdo v tomto úsilí poleví, vrací se okamžitě zpět do ega a jeho nebožského světa.

Učení o neúsilí i o tom, že je nutné s úsilím přestat před dosažením je nepravé a nesmyslné. Dokud není dosaženo nejen nejvyššího poznání, ale i vysvobození, je vždy oč usilovat a kdo s tímto úsilím - s átmavičárou přestane, padá zpět do ega.

Něco jiného je, že máme zanechat některá pomocná cvičení, jako je například neustálé opakování mantry, pokud skutečně provádíme átmavičáru. Ta samozřejmě není pouhým hledáním našeho pravého Já, ale jeho prožíváním, které se v soustředění na ně zesiluje a přechází od vnitřního uvědomění átman ke zkušenosti, která přesahuje individualitu, což je právě brahman.

Sama myšlenka s přestáním átmavičáry před dosažením cíle je nesmyslná. Kdo pozná, že je čas s ní přestat, že jsme před dosažením? Ego? Pro ně je takové přesvědčení jen záminka, jak se nerozpustit a zachránit se. Tyto projevy ega jsou dobře známé z období, kdy se blíží mystická smrt, což není nic jiného než rozpuštění ega. Mnoha hledajících se v tomto čase zmocňuje až panický strach před smrtí. Přestávají proto často se správným úsilím. Ego dosáhlo v nich svého cíle a zachránilo se. Oni ztratili možnost dosažení. Opravdu nevýhodný obchod.

Usilovat je nezbytné až do naprostého vysvobození, což většinou zahrnuje i období po smrti, které je rozhodné pro naši spásu či vysvobození. Kdo není připraven úsilím, které je nutné vytrvale udržovat po celý život, po smrti neuspěje. Jakékoliv samolibé uspokojení je smrtelná past, která nám nedovolí se vysvobodit.

V průběhu stezky procházíme obdobími, kdy se nám zdá, že naše úsilí nikam nevede, že je marné. Nevidíme jakékoliv známky pokroku. Jindy ztrácíme sílu k úsilí potřebnou, ani se nám usilovat nedaří. To nejsou známky, že máme s úsilím, s átmavičárou přestat. Máme naopak v ní usilovně pokračovat a současně prosit o pomoc v našem úsilí a o dostatek síly pro ně. Tyto stavy jsou běžné, prožívá je každý, kdo je na cestě. Vždy v jejich pozadí jsou naše nedostatky nebo působení sil nepřátelských poznání. Ty je nutné prohlédnout s pomocí správné nauky a následného rozlišování se jak od naší mysli, tak i od myšlenek a citů nepřátelských poznání. Jinak nás mohou svést z cesty. Právě proto je tak důležité se pokorně opírat o Boha i o mistra a neustále je prosit o pomoc a přispění. Jakékoliv postoje, že tím ztrácíme samostatnost, že se znesvobodňujeme, že se máme opírat pouze o sebe, jsou zcela zcestné. Jsou jen pokusy ega vzdálit nás Bohu.

Pamatujme dobře: to, co nechce usilovat, co chce být samostatné a nezávislé a spoléhat se jen na sebe, je ego a nic jiného. Čím dříve se těchto postojů zbavíme a čím víc ego rozpustíme, tím jsme naopak silnější, samostatnější a svobodnější. Svoboda a vysvobození spočívají v osvobození se od ega a ve vysvobození se z jeho moci. Nikde jinde.