Přísaha bódhisattvů
Jiří Vacek
Někteří pokročilejší hledající přísahají, že nevstoupí do nirvány, nebeského království, dokud nezachrání, to jest, nespasí všechny bytosti.
Ač to zní ušlechtile, ve skutečnosti je taková přísaha obrovskou nevědomostí, duchovní pýchou a zlem.
Nejde o nic jiného než o projev sil nepřátelských Bohu, které se brání svému zničení, které v okamžiku spásy nastává. Bytost ovládaná tímto přesvědčením nechce žít s Bohem v jeho království.
Soucit, který projevují, je zcela falešný. Kdyby Bůh chtěl, rázem by mohl spasit veškerý projev. To, co nechce Bůh – nebo nedokáže, se tito lidé holedbají, že dokážou za něho. Jestliže Bůh neslevuje nic ze svého božství ani pro bytosti v pekle, proč se znepokojují oni, nevím.
Jejich snaha spasit svět jim ve skutečnosti brání dokončit stezku: spasit sebe. Nedokáží a nechtějí spasit sebe, ale tvrdí, že dokáží spasit celý svět. Oni se nevzdávají spásy; oni se vzdávají Boha a života s ním v jeho světě.
Svým příkladem, svou zdánlivou ušlechtilostí dávají špatný příklad druhým. Odrazují je od stezky k Bohu a dokonce v nich vyvolávají dojem, že spása je něčím sobeckým, ač pravda je přesně opačná. Spása je trvalým a úplným návratem k Bohu a je tím nejvyšším a vlastně jediným, co od nás Bůh chce a co máme docílit.
Předpoklad, že může nastat čas, že všechny bytosti dosáhnou spásy, není reálný. Spása, úsilí o spásu je výsledkem určité duchovní zralosti a svobodného rozhodnutí jedince a to nikdo nikomu nemůže dát ani za něho učinit.
Jen si také představme, jak by to vypadalo před nebeskou branou, kde by se houf bódhisattvů dohadoval, kdo do ní vstoupí poslední, aby dovršili svou přísahu.
Každý má druhým pomáhat na stezce podle svých možností a schopností, což platí i o mistrech. Nikdy však na úkor své spásy. Ta je cílem stezky každého, včetně mistrů a nic nám nesmí bránit v jejím dosažení. To má mít každý na prvém místě svého snažení a v tomto smyslu nemají přednost ani žáci a pomoc jim poskytovaná. Obětovat se za žáky tak, že se sami ohrozíme, ať již tělesně, duševně či duchovně není moudré ani dobré.
To platí tím víc, že taková pomoc jen zřídka nalezne ocenění a co je horší i využití. Mnoho jí přichází vniveč pro nedostatečnou kázeň hledajících. Ti se jen neustále znovu znečišťují zlem a sklony směřujícími od Boha hned, jak se jen trochu očistí. Navíc sami často ani pořádně neusilují.
Plánovat nová vtělení v tomto hmotném a nikoliv duchovním světě s cílem pokračovat ve vedení skupiny, neznamená nic jiného než plánovat další utrpení v tomto nebožském světě a v odloučení od Boha. Plný duchovní život je možný pouze v božském světě a nikde jinde.