Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Hledání Sebe pomocí Já jsem TO

Vše je jedna jediná nejvyšší Skutečnost, Bůh a mimo ni nic neexistuje. Nejsou, neexistují dva, ale jedno jediné Jsoucno. Tato Skutečnost je ve své stvořené části rozlišená, ale nikoliv rozdělená a její části nejsou navzájem oddělené.

Základem Boha je vědomí Já jsem. Proto se často, ale méně správně Já jsem plně ztotožňuje se samotnou nejvyšší Skutečností, Bohem. Ta však není vědomím Já jsem vyčerpána. Jak jsme poučováni, je láskou, stvořeným světem a jeho bytostmi, oživující a tvořivou mocí; má i mnoho dalších stránek. To vše tvoří jediné nejvyšší Jedno. Vědomí Já jsem je jeho základem, který všechny uvedené principy, síly, vlastnosti, mohutnosti v sobě obsahuje a ze kterého se projevují, v něm existují a do něho se opět vrací.

Ke zdůraznění této jednoty se učí: „Já jsem láska, tvořivá moc, pravda“ a další, ale to platí pouze z pohledu neprojevené jednoty a soupodstatnosti. Ve stvoření je láska láskou a svět světem a nikoliv vědomím Já jsem. Pokud začneme obě úrovně ve svém myšlení nerozlišovat a zaměňovat, upadneme do velikého zmatku a nevědomosti.

Plná Jednota je pouze v neprojevu. Ve stvoření platí jednota v soupodstatnosti. Vědomí „Já jsem láska“ a všechny podobné vztahy, vyjadřují jednotu v rozlišenosti, která platí ve všem stvořeném.

Láska je vědomí Já jsem z hlediska, že z vědomí vzniká a je proto mezi ní a vědomím jednota v soupodstatnosti. Vztahuje se na ni také zákon příčiny a následku. Vědomí dává vznik lásce a proto je i její příčinou, chceme-li, je jeho božským projevem, pokud je vedena božskou moudrostí.

Ve Skutečnosti neexistuje rozdělení ani oddělení, ale soupodstatnost a vztah příčiny a následku. Právě to nás učí výroky typu „Já jsem to či ono“. Rozumějme jim proto správně. Nevyjadřují totožnost, ale nedvojnost jediné Existence.

Jelikož mezi vědomím a jeho projevy, jako je láska, blaženost, síla a další, je vztah příčiny a následku a vědomí je jejich zdrojem a prvotní příčinou, je možné pomocí dotazování, kde, z čeho nebo odkud láska, životní síla, svět a vše další vzniká, si uvědomit tento zdroj všeho, samotné vědomí Já jsem. I to je átmavičára, ale nepřímá.

Přímá átmavičára obrací naši pozornost rovnou na vědomí Já jsem. Otázka: „Kdo jsem Já, co jest mé Já?“, míří přímo k uvědomění si samotného ryzího vědomí Já. Ve svém výsledku nám odhaluje podstatu našeho pravého Já, vědomí Já jsem. Opět pozor: naše osobní vědomí Já jsem, které nám dává život, není ještě poznáním vědomí transcendentního, absolutního, ale pouze jeho částí, která se projevuje v naší osobnosti. Nejsou dvě vědomí Já jsem. Avšak jedno jediné vědomí, které dává vědomý život všem stvořeným bytostem, ani vědomí, které si uvědomujeme v sobě, není totožné s vědomím absolutním, s Bohem, ale jsou pouze soupodstatné. V této soupodstatnosti je jeho jednota s vědomím absolutním, s Bohem. Tuto důležitou pravdu: „Otec a Já (osobní) jsme jedno, ale Otec je větší než Já“, dodává Ježíš právě proto, že vlivem prožitku vědomí Já jsem, někteří hledající se domnívají, že „jsou Bohem“. Nejsou a ani jejich vědomí není jediným vědomím. Ač je vědomí jen jedno, projevuje se v mnoha vědomých bytostech.

Nepřímá átmavičára, zkoumání projevů Já jsem vede k objevení našeho pravého Já pomocí soupodstatnosti a vztahu příčiny a následku. Pokud se například dotazuji: „Kde, odkud, v čem vzniká prána, životní síla?“, obracím pozornost na její zdroj, jímž je vědomí a proto dosahujeme jeho uvědomění.

Přímá átmavičára míří rovnou na samotné ryzí vědomí Já jsem. Děje se tak například obracením pozornosti na vědomí, které pozoruje veškerý projev. Na naší stezce tak činíme meditací na pozorovatele, který je vědomím. Chápeme se v ní ihned přímo samotného pozorujícího vědomí. Jiný přímý způsob átmavičáry je zaměření pozornosti vědomí na vědomí vlastního, ryzího bytí.

V nepřímé átmavičáře neznáme vědomí ani v jeho pozorující činnosti a neobracíme pozornost přímo na ně, ale pátráme po vědomí pomocí vztahu příčiny a následku mezi vědomím Já jsem a jeho projevem, například pránou. Sledujeme následek – například životní sílu a pátráme po jejím zdroji. Jelikož jím je vědomí, tak si je nakonec i uvědomujeme.

Je zřejmé, že přímá metoda átmavičáry, která obrací pozornost přímo na vědomí, je účinnější a bližší samotnému vědomí, protože hledá od samého začátku vědomí jako vědomí a nikoliv vědomí jako zdroj všeho projeveného.

V naší skupině někteří hledající se věnovali přímé átmavičáře, zejména soustředění na pozorovatele, jiní sledovali odkud, kde vzniká životní síla. Uspěli v obou případech.

Ramana Maháriši, jak je z jeho učení zřejmé, dával přednost přímé átmavičáře. Zejména doporučoval soustředění na pozorující vědomí v nás neboli na pozorovatele. Jelikož každý stále svět pozoruje, stále „používá“ k tomuto účelu vědomí, je v případě obracení pozornosti na pozorovatele úkol uvědomění Já snazší. V přímé átmavičáře obracíme pozornost přímo na vědomí, které je zde vždy a které právě používáme k uvědomění světa a jsme jím. V nepřímé átmavičáře zdroj prány neznáme a teprve jej hledáme využíváním vztahu příčiny a následku.

Přímost přímé átmavičáry spočívá v tom, že od samého začátku se chápe vědomí, které je nám vlastní a více nebo méně zřejmé. To je například pozorovatel nebo vědomí vlastní totožnosti v protikladu k ostatnímu stvoření.

Nepřímost nepřímé átmavičáry spočívá v tom, že ač nevědomě pracuje s pozorujícím vědomím, tomuto vědomí samotnému nevěnuje ze začátku svého hledání pozornost, ale hledá zdroj například prány. Hledá vědomí pomocí vědomí, kterým je, ale nevědomě. Nevěnuje pozornost vědomí jako vědomí, ale jako zdroji všeho. To, co hledá zdroj prány svou pozorností, je samo vědomí, hledaný zdroj. Obracet se proto přímo k vědomí, kterým po zdroji životní síly a podobně pátráme, je proto zřejmě lepší. To, co zdroj prány hledá, sám pozorovatel již hledaným vědomím je. V něm se nachází i samo hledání včetně prány.

Obracet proto pozornost přímo na vědomí, které vše pozoruje, je nejpřímější a nejsnazší hledání Já. Můžeme je provádět jak v klidové meditaci, tak při všech činnostech tělesných i duševních. Používáme při tom otázky jako: „Kdo medituje, co se v meditaci soustřeďuje? Kdo si uvědomuje tělo a jeho činnosti? Kdo či co si uvědomuje lásku, kdo si uvědomuje, pozoruje závist? Kdo si uvědomuje mysl prázdnou od všech myšlenek? A podobně. Čemukoliv věnujeme pozornost vědomí, to vždy můžeme využívat současně k dosažení poznání Sebe. Uvedený postup platí i pro prováděná cvičení. Když opakujeme mantru, obracíme pozornost na vědomí, které si mantru, její opakování, uvědomuje. Když cvičíme vnitřní pránájámu, uvědomujeme si vědomí, které si její provádění uvědomuje. Právě toto je přímá stezka átmavičáry od začátku až do konce.

Není okamžiku, kdy by toto vědomí ve své uvědomovací činnosti ustalo. Ať děláme, co chceme, ať myslíme, nač chceme, ať jsme v klidu tělesném nebo i duševním, vědomí si neustále a samovolně vše uvědomuje. Proto můžeme hledání sebe provádět neustále a po celý den a za všech okolností i při všech vykonávaných činnostech.

Já, vědomí Já jsem, je stále s námi. Je oním věčně přítomným okamžikem Já jsem a proto obracení se na ně se svou pozorností se může stát celodenní cestou, jógou, mystikou i buddhismem. To je také ve spojení s láskou, pokorou a odevzdaností cestou nejvyšší.

Stejným způsobem se do vědomí Sebe Já jsem vracíme, když na ně zapomeneme. Tímto způsobem átmavičára, hledání Sebe vytváří neustálý proud oživující síly vědomí Já jsem, který přináší jeho poznání. Tento proud otevírá dveře do království nebeského a je i cestou, která nás vysvobodí ze všeho nebožského a vrátí nás do našeho původního, božského života, pokud se mu s láskou, v pokoře a odevzdanosti svěříme.