Přibývá těch, kteří dosáhli poznání Sebe
Jiří Vacek
V pondělí 10. prosince dopoledne zvoní telefon. Volá paní Řeháková. Se jménem si nejsem jist, protože mám špatnou paměť na jména. Za možnou nepřesnost se předem omlouvám. Již u nás byla a chce si přijít pro knížku „Pravé mystické křesťanství“. Bydlí nedaleko.
Souhlasím; ať přijde hned. Za chvíli u nás zvoní menší, subtilní paní. Od samého vstupu budí i duchovně velmi příznivý dojem. V ruce má tašku s mini Beethovenem, pejskem. Tomu se u nás líbí. Prohlédl si celý byt a moc mu chutnal rohlík, který dostal.
Co paní vyprávěla? Pustila se do hledání Já podle mých knížek a uspěla. Říkala, že jinde popis, jak poznání přichází, zamotávají. Popisují je jako prožitek něčeho mimořádného, že se někam propadneme a podobně. Ona se přidržela mého popisu a návodu, že je to ona sama, že se nemusí nikam propadnout a uspěla. Jak je zcela obvyklé, má potíže se v Já udržet trvale. Proto je po dosažení poznání Já tak důležité pokračovat v úsilí, jehož podstatou je snaha zkušenost Já ustálit a co nejdéle si je uvědomovat.
Případ paní Řehákové je velmi poučný a povzbudivý pro všechny hledající. I prostá žena jako ona, když se správně snaží, může dosáhnout poznání. Možná právě proto, že nemá filosofické vzdělání, které je často spíše překážkou poznání Sebe než pomocí. Obdobným příkladem je můj mistr Jarka Kočí. Ač měl jen měšťanku a byl vyučeným holičem, dosáhl toho, co se mnohým vystudovaným filosofům nepodařilo ani s jeho pomocí.
Právě takoví lidé, jako je paní Řeháková, i když jich není mnoho, dávají smysl našim snahám. Je jich však víc, než by se zdálo a mnohé ani zřejmě neznám, jako jsem neznal milou paní Řehákovou. Budu jen rád, pokud se mně další jí podobní přihlásí.