Přechod na átmavičáru
Jiří Vacek
Až sem popsaná praxe stezky poznání nezahrnuje přímou átmavičáru, která jedině přináší poznání Sebe. To, co bylo popsáno, je praxe sice nutná, ale nepostačující. Bez dosažení cílů této přípravy, to jest bez rozpuštění totožnosti s tělem a s myslí, očisty a ovládnutí mysli, není úspěšné pokračování stezky možné.
Pokud se ztotožňujeme s tím, co nejsme, nemůžeme poznat, co jsme. Proto je nutné dříve, než můžeme s úspěchem provádět átmavičáru, rozlišit se od ne - já, kterým nejsme.
Také očista mysli od všeho zlého a neduchovního a její takové ovládnutí, aby byla naším poslušným nástrojem, se kterým se neztotožňujeme, je nezbytná.
Teprve, když je dosaženo těchto cílů, můžeme úspěšně provádět átmavičáru, která je meditací, soustředěním na naše pravé Já, kterým jsme a jeho hledáním.
Přechod na átmavičáru můžeme postupně nacvičovat v již popsané meditaci, ve které se rozlišujeme od těla a mysli a hlavně se s nimi neztotožňujeme.
Postupujeme takto. Začneme s prováděním meditace „nejsem tělo ani mysl.“
Pozorujeme tělo a mysl a uvědomujeme si: „Tady jsem Já, vědomí, které si uvědomuje své tělo, mysl a jejich činnosti a současně si je i vědomo, že jsem vědomí, které si tělo a mysl uvědomuje. Uvědomujeme si rozdíl mezi pozorovaným a uvědomovaným tělem a myslí na straně jedné a námi, vědomím, které je pozoruje na straně druhé. Právě toto vědomí pozorující tělo a mysl a rozdíl mezi nimi a mnou, vědomím, které je pozoruje, je Já, vědomí Já jsem, které hledáme.
Proto v průběhu meditace nejsem „tělo a mysl“ postupně obracíme stále víc a víc pozornost vědomí na samotné vědomí, skrze něž si uvědomujeme, že nejsme tělo a mysl.
Využíváme k dalšímu pokroku dosažený úspěch, kterým je rozlišení se od těla a mysli k tomu, abychom pozorností uchopili vědomí, které ví a prožívá: Nejsem tělo ani mysl, ale vědomí, které si je uvědomuje a pozoruje.
V další praxi věnujeme stále více a více pozornosti vědomí, kterým jsme, které je naším pravým Já a které si je vědomo, že není pozorovaným tělem a myslí.
Čím víc takto meditujeme a soustřeďujeme se, tím víc vystupuje do popředí vědomí, kterým jsme a kterým si uvědomujeme, že nejsme tělem a myslí.
Stejný postup můžeme použít s čímkoliv ze světa nebo s naší osobností. Stále si pozorně klademe otázku: „Kdo vnímá tělo a mysl a celý svět i jeho bytosti?“ Odpověď dostáváme přímým zážitkem ve vědomí, ve kterém si uvědomujeme rozdíl: své pravé Já, vědomí Já jsem, které je pozorovatelem těla, mysli a vůbec všeho stvořeného i rozlišenosti, netotožnosti vědomí s tělem, s myslí a se vším pozorovatelným.
Tak lze provést snadno přechod od přípravy na átmavičáru na její přímé provádění.
V dalším průběhu praxe začínáme formální meditaci soustředěním na rozlišení od těla a mysli, na ne-já od Já.
Čím více se nám bude dařit ve formálních meditacích v průběhu dne zachycovat vědomí Já jsem, naše pravé Já, tím více budeme provádět přímou átmavičáru, přímé zaměření pozornosti vědomí, kterým jsme, na ně - nás samé.
V praxi, jako ostatně vždy, se nespokojujeme pouze s formální meditací, ale po celý průběh dne si takto připomínáme, že nejsme tělem ani myslí, ale vědomím, které vše pozoruje. Zde pozorování je uvědomování vědomím, kterým jsme. To, co takto pozoruje a uvědomuje si, je vědomí, naše pravé Já.
Běžně se v praxi stezky poznání sebe začíná přímou átmavičárou, kladením si otázky „ Kdo jsme.“ Protože nemáme z čeho vycházet, čeho se přidržet, tento přístup činí praxi poznání Sebe velmi obtížnou. V navrhovaném postupu tento přechod probíhá přiměřeně a samovolně.
Pokud před započatím praxe stezky jsme navíc neprováděli důkladnou očistu mysli a jsme ztotožněni s tělem, úspěch je takřka nemožný. Navržený postup praxe, je-li dodržen, tyto překážky a obtíže odstraňuje.