Přechod k mistrovství
Jiří Vacek
Na ty, kteří směřují k Bohu, číhá nebezpečí na každém stupni stezky včetně mistrovského.
Ošidný je často přechod k mistrovskému stavu.
Pokud je provázen euforií, její síla nás může svést k přecenění toho, co bylo dosaženo, a můžeme se domnívat, že jsme na konci stezky, že již není co dosáhnout, že jsme naprosto výjimeční. Jednou i Míla Tomášová mně tvrdila: „To nepřibývá.“ Měla pravdu, jenže tato pravda se nevztahuje ani na osoby mistrů, ale pouze na To samotné.
Poznání Já není zdaleka vysvobození ani poznání Skutečnosti – Boha celého. Jeho tvořivá moc a moudrost zůstávají více či méně nepoznány. „To“ nepřibývá, ale pokud správně usilujeme, přibývá, prohlubuje se naše poznání. A právě v tom nám mohou podstatně pomoci mistrovské osoby, které dosáhly poznání před námi, nezůstali stát a usilují o rozvoj dosaženého stavu.
Přesvědčení o výjimečnosti vlastní osobnosti a jejího dosažení může mistra vést ke ztrátě pokory a k určité nadřazenosti vůči mistrovi, který mu k poznání pomohl. Ač by mu měl být až do smrti vděčen, protože to, co jeho prostřednictvím obdržel, je nedocenitelné, může mezi nimi dojít k odcizení a roztržce. To je velmi nesprávné.
Pokud objevíme na svém mistrovi chyby, ať skutečné či zdánlivé, není důvodu své výhrady necitlivě vyjadřovat z pozice nepravé povýšenosti.
Pokud se rozdílné názory vztahují k nauce, je nezbytné je řešit věcně a bez emocí správně vedenou diskusí a nedělat kolem těchto neshod, často nepodstatných, rozruch.
Dosažení vlastního mistrovství není důvodem k nějakému odtržení, udělání se pro sebe, ale naopak ke vzájemné spolupráci ve hlásání spásné nauky a ve vedení hledajících. Příkladem vztahu k mistrovi nám mohou být apoštolové, kteří šíří Ježíšovo učení nebo Ramakrišnovi žáci v čele s Vivékánandou, kteří zakládají Rámakrišnovu misii a trvale se ke svému mistrovi hlásí.
Kde tomu tak není, věci nejdou správným směrem ke škodě všech.
Spolupracovat by měli i všichni mistři na celém světě bez rozdílů přesvědčení a náboženských směrů. Bůh je jen jeden a my všichni jsme jeho stvoření, jeho děti. Není myslitelné, že některé z nás ze své vůle zařazuje mezi jedině milé a vyvolené a jiné bez svého zavinění mezi nemilé a zapuzené. Kdekoliv se něco takového tvrdí, je to nepochybně známka velké duchovní nevědomosti a dokonce zlé pýchy vlastní vyvolenosti a nadřazenosti druhým.
Každý má právo si volit stezku k Bohu, jaká mu vyhovuje a považovat ji za nejlepší, ale vždy by si měl být vědom toho, že co je nejlepší podle jeho vlastního přesvědčení pro něho, nemusí být nejlepší a nejvhodnější pro druhé a v souladu s tím se i chovat.
Ti, kteří směřují opravdu k Bohu, ať je jejich představa o něm jakákoliv, by měli být našimi přáteli a nikoliv nepřáteli. Tento postoj samozřejmě nevylučuje slušné a věcné vyjadřování vlastních názorů a kritiku názorů druhých. Naopak, taková kritika je nezbytná k udržení správného duchovního rozvoje všech. Kritiky se bojí a proto ji i zakazují pouze totalitní systémy moci stejně jak politické, tak i duchovní. Vědí dobře proč. Odhaluje nepravdy, které hlásají.
Tak snášenlivost a úcta k druhým má své meze tam, kde se šíří představy vlastní vyvolenosti a povýšenosti nad druhými, které vždy s sebou nese i určité nepřátelství nebo dokonce snahy vnucovat druhým násilím vlastní přesvědčení, vydávané za vůli boží.
Takové snahy se neprosazují jen hrubým násilím, ale i pomocí zákonů, kterými většina omezuje základní lidská práva menšiny. Jednou z takových snah je i zneužívání sdělovacích prostředků skupinami, které jejich pomocí ovlivňují veřejnost ve svůj prospěch. Jedním z příkladů je i „Společnost pro studium sekt“. Pod pláštíkem vědeckosti křesťanští duchovní se snaží očerňovat všechna duchovní hnutí, která nestojí na základě křesťanství. Své pravé úmysly skrývají „zájmem společnosti.“ Jejich zaujatost je zřejmá – nevěnují se uznaným křesťanským církvím a skutečnému ohrožení společenského zájmu, ke kterému v nich dochází. Viz široce rozšířené pedofilní zločiny kněží.