Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Praví mistři, zejména Ramana Maháriši, ale i mistři kašmírského šivaismu zdůrazňují, že mlčení je nejvýmluvnější řeč a také nejvyšší a nejúčinnější učení. I žalmista ví: „Buď tich (utiš mysl) a věz (uvědomuj si), že Já jsem (vědomí Já jsem) je Bůh“. Velmi se divím učitelům, kteří tuto pravdu neznají nebo neuznávají a místo, aby hledající vedli k utišení mysli a soustředění na vědomí Já jsem tj., aby se žáky takto meditovali, stále jen mluví. Místo, aby jejich mysl utišovali jen ji do nekonečna víří, což je přesný opak toho, co má hledající dosáhnout. Někteří jim v takové meditaci dokonce zabraňují a neustále je vyrušují z klidu mysli tím, že požadují, aby se stále ptali.

Ochuzují je o nejvyšší pomoc, o její přijetí, které spočívá v přijímání mistrova vyzařování vědomí Já jsem. Právě jedině tato pomoc, která je i nejvyšší milostí, je-li dostatečně přijímána, vyvolává v žákovi jeho vlastní poznání vědomí Já jsem, kterým stále je, ale nevědomě.

Hledající, který chce opravdu si uvědomit své Já, musí se proto snažit se  ze všech sil dostat se do tělesné blízkosti mistra, ze kterého Já jsem vyzařuje a pobývat v ní co nejdéle. Není dokonce ani jedno, v jaké vzdálenosti od mistrovy osoby se nachází. Čím blíže, tím je působení jeho vědomí silnější. Nejlepší je z tohoto pohledu tělesný dotek. Ten mistři zpravidla odmítají, protože jim žák na ně přenáší své nečistoty, které je zatěžují.

Když žák již takovou obrovskou milost, jakou je možnost pobytu u mistra, získá, měl by ji co nejvíc využít. Samotný pouhý pobyt v blízkosti mistra mnoho nepřináší. Může vést podle Ramdase i k neúctě k němu, když jej ztotožníme s osobou, kterou není a tu pak kritizujeme jako mistra. Služba mistrovi sice přináší zásluhy, ale také poznání přímo nepřináší.

Poznání Já přináší pouze usilovná meditace v jeho přítomnosti. Jejím předpokladem je hluboký klid mysli a jasné vědomí. Ale i to je ještě málo. Musíme se zaměřit svou pozorností na mistrovo neviditelné vyzařování vědomí Já jsem, vědomě se mu otevírat a přijímat je. Klid mysli, jasné vědomí a otevřenost k působení mistrova Já jsem jsou pro zdar takové meditace zásadní. Můžeme se i my sami obracet k tomuto vědomí, které je společné nám i osobě mistra, pomocí správně namířené pozornosti neboli provádět átmavičáru. Tato meditace není soustředěním na tělo a osobu mistrovu nebo dokonce nějakým odčerpáváním energie z ní pro náš prospěch. To by byla černá magie, která má za následek velmi zlý, karmický odraz i ztrátu mistra. K tomu mistr není určen.

Meditace s mistrem nás samozřejmě nezbavuje povinnosti provádět celodenní sádhanu zvláště tehdy, když právě nemůžeme s mistrem pobývat.

Kdo nemá možnost meditovat s mistrem v těle, může ji nahrazovat pomocí fotografie mistra, kterého si takto vybere. Soustřeďuje se na ni pohledem. Nejlépe, aby nemusel zrakem těkat po fotografii, na jeho jedno oko, patrně levé. Další postup je stejný. Nesoustřeďujeme se na osobu, ale na její vědomí.

Nejsme-li schopni popsané meditace v přítomnosti mistra, musíme se snažit ji dosáhnout. Přípravou na ni je celá sádhana, jak byla popsána v „Základech jógy a mystiky“ a v „Královské józe“. Zejména směřujeme k dosažení zastavení všech činností mysli za podržení jasného vědomí. Jasnost vědomí je podstatná. Cvičíme ji bděním, udržováním co největší bdělosti při vykonávání všech tělesných činností a zejména postojem sebe si vědomého pozorovatele.

Znovu zdůrazněme, že získání mistra, se neděje volbou hledajícího, ale plně závisí od jeho zápalu a pravidelnosti úsilí, s jakou si vede na stezce. Má-li dostatek karmických zásluh a dostatečnou praxi, možnost mistra se mu objeví zdánlivě jako by náhodou. Ve skutečnosti je výsledkem splnění výše uvedených podmínek neboli zákonitým následkem správných příčin, které vytvořil. Pak záleží na žákovi, aby tu obrovskou milost, kterou je setkání s mistrem v těle, nepropásl pro svou nevědomost a slepotu. Právě toho jsem byl svědkem v případě Jarky Kočího. Pro mnohé byl příliš obyčejný, než aby mohl být mistrem. Určitou vinu na tom měl i on sám. Nedělal ze sebe nic výjimečného  tak důkladně, až ti, kteří byli kolem něho, uvěřili ke své obrovské škodě, že se opravdu o nic výjimečného nejedná. Ač „chodil s Bohem“, pro mnohé „nic“ nebyl. Druhým extrémem je ztotožnění mistra s osobností a její zbožštění. Oba jsou stejně škodlivé.

Správná praxe hledajícího a pomoc mistra vede nakonec k žákovu poznání Sebe. Tím stezka zdaleka nekončí, a proto není ani důvodem k opuštění mistra v duchu rčení: „Mouřenín splnil svůj úkol, a proto může jít“. Takový postoj dokazuje jen duchovní nedostatečnost a opět jen škodí. Podle Ramany Mahárišiho žák má u mistra zůstat, dokud nedosáhne vysvobození. Jakou jinou společnost než mistrovu, má ten, kdo s jeho pomocí se poznal, vyhledávat než právě mistrovu a spolupracovat s ním na duchovním poli a pomáhat mu v jeho práci?