Pravá láska je jedině v nás
Jiří Vacek
Jelikož Bůh je láska, platí i: láska je Bůh. Bůh není ale jen láska. Omezovat jej pouze na lásku by bylo proto nesprávné a také by to nebylo dobré. Láska je však jednou z božích základních vlastností. Proto kdykoliv cítíme lásku, skutečně cítíme, prožíváme projev boží. V lásce je nám tak Bůh velmi blízko.
Jak je to možné? Protože je-li Bůh v nás, je v nás přítomna i jeho láska jako sama schopnost milovat. Láska proto nikomu nechybí, ale každý ji má v sobě naprosto a plně. Nikdo nemá její nedostatek, ale pouze ji málo používá, to jest málo miluje.
Nejsme si v naší nevědomosti o Bohu vědomi, že láska je v nás a nikoliv mimo nás v osobách a předmětech zevního světa. Právě proto, že lásku hledáme tam, kde není – v zevním světě a svazujeme ji s existencí a držením osob a věcí světa, ji získáváme tak těžko a snadno ztrácíme a nikdy není trvalá. Milovat věci a osoby světa znamená milovat to, co je nestálé a pomíjivé a není nikdy v naší moci. Pravá láska, milovat je však v naší moci vždy, protože je Bohem v nás, a proto v tomto smyslu je i naší podstatou stejně jako vědomí Já jsem. To, že prožíváme blaženost lásky k zevním osobám, je dáno stavem našeho nitra a nikoliv tím, že láska a její zdroj jsou zevní.
Kdo chce lásku a její blaženost, musí ji proto hledat v sobě a vědomě ji rozvíjet zejména jako lásku k Bohu, jako lásku k boží lásce. Máme milovat lásku pro ni samu, protože ona sama je nejvyšším důvodem, proč milovat. Musíme však prohlédnout klam, že zdrojem lásky a její blaženosti je zevní svět v jakékoliv podobě. Pravou a trvalou lásku nalezneme pouze v sobě, protože nikde jinde není a záleží jen na nás, kolik jí dokážeme v sobě probudit.
Ánanda ze sat – čit je blaženost lásky, která plane bez překážek a omezení a není vázaná ničím jiným. Všechna neštěstí lásky jsou jen plodem nevědomosti, ve které hledáme lásku tam, kde není, či nehledáme ji tam, kde je – v nás a v Bohu. Proto také na prvém místě naše láska patří a má patřit Bohu a nikomu ani ničemu jinému. Pokud tomu tak není a milujeme nebožské, život se stává jen utrpením bez lásky – Boha.
Každý tvor má potřebu lásky a každý ji hledá. Není si však vědom, kde láska je, kde se nachází a kde ji má hledat: v sobě a v Bohu. V lásce tak hledáme Boha, protože láska je Bůh, ale činíme tak nevědomě a proto i nesprávně. Hledáme ji tam, kde není a nemůže být, a nehledáme ji tam, kde opravdu je.
Jen ten, kdo v sobě probudí lásku jako Boha a nechá ji svobodně a bez připoutanosti v sobě a ze sebe zářit a vyzařovat, získává jako odpověď i lásku ze zevního světa.
I pro lásku platí zákon příčiny a následku: kdo sám správně miluje a nikoliv nemoudře, to zdůrazněme, tomu se vrací opět láska. Nejen krev za krev, smrt za smrt, ale i láska za lásku platí vždy a plně. Proto moudře milovat se vyplatí vždy. Pokud na lásku doplácíme zklamáním a utrpením, není tím vinna láska, ale naše nemoudré milování toho, v čem pravá láska není.
Bůh je láska, a proto je nám také v lásce nejblíž a proto i nejsnadněji k dosažení. Právě proto žáci stezky lásky, Indové jim říkají bhaktové, dosahují Boha v lásce snadněji než žáci jiných stezek.
Bohužel pro svou nepoučenost a nevědomost právě tato láska, která podléhá těmto nebožským vlivům, se stává na vyšších stupních stezky k Bohu až nepřekonatelnou překážkou dosažení pravého poznání Boha.
Tam, kde je Bůh chápán převážně osobně a ti, kteří jej chápou jinak, jsou chápáni jako nepřátelé jak Boha, tak nás. To je nešťastné a zlé nedorozumění, které natropilo mnoho zla. Je pravda, že máme milovat ze všech svých sil, ale moudře, a nikoliv pošetile to, co pravou lásku není schopno dát a v čem není.