Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

***

...Pěkná blahopřání, ale něco právě vzhledem k tomuto výročí chybí: alespoň stručné zhodnocení toho, co bylo dosaženo působením Ducha svatého, jehož záměry s Vackem vidím jasněji až teď. V temných dobách vlády komunistických zločinců se o tom nedalo ani snít.

Již slyším, jak nepřátelé Ducha jásají: Vacek je ovládán pýchou, Vacek vyžaduje ocenění. Nikoliv. Vacek upozorňuje na dílo Ducha svatého, jehož byl účasten a které se plně uskutečňuje v těchto dnech jako milost, která nabízí možnost poznání a spásy všem, kteří se jí chopí.

Není mou vinou, že musím napsat tyto řádky sám a vystavuji se tím takovému posměchu. Když přátelé mlčí, musím promluvit sám. Ne pro sebe, ale pro ty, co opravdu hledají. Jedině Olda Kos zřejmě pochopil, oč si toto výročí říká svým již dříve otištěným článkem.

To, co vzniklo a co to je – škola Ducha svatého a její žáci, si tyto řádky zaslouží.

Již to, že jsem se narodil na velký svátek seslání Ducha svatého, na svatodušní pondělí, něco napovídá těm, kteří nejsou nevšímaví.

Dnes je svatodušní pondělí pracovní den. Za prvé republiky bylo státním svátkem, který se slavil stejně jako pondělí velikonoční.

Sto překladů a vlastních prací vydaných jako strojopisné samizdaty někdy od roku 1957 s trvalým nebezpečím vězení.

Asi 70 knih vydaných takřka na koleně, stovky meditací, desítky seminářů a hlavně plody této práce: ti, kteří dosahují poznání sebe.

A také živé a silné společenství plné působení Ducha svatého.

Výsledkem je skutečná škola Ducha svatého, které každému, kdo upřímně hledá, poskytuje vše potřebné, aby nalezl, pokud vytrvá.

To není zdaleka samozřejmé ani všední, ale obrovská příležitost a milost, jaká je nesmírně řídká. Tuto pravdu je třeba jasně říci, aby nezůstala neznámá. Zdá se, že Ramdasovo varování: „Přílišná blízkost budí neúctu“, nepopřávají sluchu ani ti nejbližší.

Vždyť vše je tak obyčejné a samozřejmé: mnoho knih s jasnými návody „jak na to“, semináře, veřejné meditace, klubovny, meditace v bytě s mistrem, silné, živé duchovní společenství – to přece nestojí ani za zmínku? To přece vzniklo samo od sebe?

Úcta k mistrovi se netýká pouze jeho osoby, ale díla Ducha svatého, jehož byl a je prostředníkem a pomocníkem.

Každý by měl číst a důkladně domyslet, co líčí prvé díly pamětí „Jak jsem hledal Boha“, aby pochopil ten rozdíl padesátá léta, komunistické pronásledování StB a dnešek s hojností nejlepší literatury, meditacemi doma i veřejnými, semináři a denní možností návštěvy meditační klubovny v Praze a v Olomouci a doufám, že brzy i v Brně.

To zdaleka není samozřejmost, to nevzniklo samo od sebe. Proto je nezbytné si této hojnosti Ducha, která se dnes nabízí, nesmírně vážit a hlavně ji správně a co nejvíc využívat.

Toto mělo být jasně řečeno a jelikož nebylo, říkám to sám. Jak s tím kdo naloží, je jeho věc.

Ti, kteří se na výsledcích této práce, námahy i obětí podílejí, berou na sebe zodpovědnost tuto duchovní vymoženost udržet a rozvíjet dál. Pokud jen berou a sami nic nedávají nebo dokonce boří, berou nehodně a bude jim tato příležitost vzata.