Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Následující článek nám dává klíč k našemu osudu. Proto je tak zásadní. Ukazuje na mechanismus našeho pádu, který spočívá v nesprávném používání naší pozornosti, ale především na to, jak tu samou pozornost, díky jejímuž nesprávnému používání jsme padli, využít pro svůj opětný návrat k Bohu.

Záleží pouze na nás, jestli budeme svůj pád dál prohlubovat a nebo – díky tomu samému mechanismu pozornosti a její moci, která pramení přímo z Boha vědomí Já jsem a je jeho neoddělitelnou součástí, se k Němu vrátíme.

Pepa Šťastný

Pozorovatel jsou dveře

(5.10. neděle večer, meditace v klubovně)

Ježíš nás pravdivě učí: „Já jsem, vědomí Já jsem, jsou dveře“. Tím míní, že objevení vědomí Já jsem jako našeho pravého, od Boha daného Já, je vstupem do království nebeského. Také silně zdůrazňuje, že do něho opravdu máme vcházet jen těmito dveřmi. Velmi odsuzuje jako lupiče a násilníky ty, kteří tam se snaží vejít jinudy a pomocí něčeho jiného.

Každé dveře však mají dvě možnosti. Je možné jimi někam vstoupit, ale také i odněkud vystoupit. To platí i o vědomí Já jsem.

Tak jako je možné dveřmi vědomí Já jsem do nebeského království vstoupit, je možné z něho skrze ně i vystoupit a zapomenout na svůj božský původ.

Těmito výstupními dveřmi je naše vědomí Já jsem v jeho vše pozorující činnosti. Pokud ztratíme vědomí Sebe a projdeme pozorujícím vědomím neboli pozorovatelem se svou pozorností ve stavu nevědomosti ven do světa a pouze si uvědomujeme stvořený svět a své tělo a mysl, které k němu patří, pak těmito dveřmi, pozorovatelem vycházíme ven do světa a opouštíme království nebeské. Navíc vytváříme ego, nepravé já.

Jelikož jsme ztratili pravé vědomí Sebe, jsme zákonitě právě oživující mocí vědomí pohlcováni ve světě a také ztotožněni s naším tělem a myslí. Tím vytváříme naše nepravé, nevědomé já, ego a svět se pro nás stává jedinou, objektivní skutečností, kromě které nic jiného neznáme. Tak vzniká materialismus.

Přesně toto je mechanismus našeho pádu z našeho původně božského stavu. Pak místo, abychom dveřmi vědomí Já jsem vcházeli k Bohu, stejnými dveřmi vědomí pozorovatele padáme do otroctví světa a ega.

Pozorovatel, udržení se v Sebe si vědomém pozorovateli, který ví, že je pozorující vědomí a není nic, co pozoruje, je krajní mez, kam až můžeme ve vztahu k projevu jít. Ztráta tohoto vědomí je již jen zlý pád do moci nevědomosti, nesvobody a utrpení.

Proto objevit v sobě toto vše pozorující, vše si uvědomující vědomí, aniž bychom se ztotožňovali nebo nechali pohltit něčím, co si uvědomujeme, je na stezce k Bohu vědomí Já jsem naprosto zásadní a základní úkol.

Právě zde a nikoliv jinde začíná otevírání správných dveří, které vedou k Bohu vědomí Já jsem. Musíme se proto ze všech sil a celou svou osobou na jeho uvědomění zaměřit, dosáhnout je a trvale v něm žít. Jinak nemáme naději na spásu.

Základ naší spásy, opravdového návratu k Bohu proto spočívá v trvalém uvědomování:

Já jsem sebe si vědomé, vše stvořené pozorující a uvědomující si vědomí, ale nejsem nic, co pozoruji.

To je pravým otevřením dveří ke spáse. Cesta skrze ně k trvalému návratu k Bohu vede nepřetržitým udržováním vědomí rozlišeného od všeho uvědomovaného a uvědomujícího si svůj základ Já jsem.

V dalším postupu stále více a více svou pozornost obracíme na samo toto vše si uvědomující vědomí až k jeho plnému poznání a ztotožnění s ním.

A to v plném pochopení, že pozorovatel jsou dveře, které rozhodují vše. Na jedné jejich straně je spása – království nebeské, na druhé straně „tato zem, která je skrze tebe prokleta“, neboli samsára.

Kam se obrátíme, vybíráme vždy my sami svou pozorností a nikdo jiný. Záleží jen a jen na nás, pro co se rozhodneme.

(Pokračování 22 h večer doma)

Proč má pozorovatel tak zásadní a rozhodující úlohu, vyplývá ze zákonitosti oživující a posilující moci vědomí.

Vědomí není jen uvědomovací princip, ale má i svou moc, kterou promítá tam, kam ji zaměří svou pozorností. Čemu věnujeme pozornost vědomí, to oživujeme a posilujeme, čemu ji nevěnujeme, to slábne a přestáváme si to uvědomovat.

Poslední je i případ našeho pravého Já. Jsme-li Sebe, své podstaty si nevědomými pozorovateli světa, těla a mysli, tak je neustále posilujeme až do plného pohlcení nebo ztotožnění vědomí v nich a s nimi.

Naopak naše pravé Já, vědomí Já jsem, které je základem, ze kterého pozornost vědomí plyne, upadá v nás do zapomnění. Neplyne k němu pozornost vědomí, které by si je uvědomovalo ani jeho moc, která by je oživovala a posilovala.

Proto je zásadně důležité:

1) Věnovat vždy větší pozornost ryzímu vědomí Já jsem než světu, tělu a mysli. Tím méně se smíme nechat světem nevědomě pohltit nebo se ztotožňovat s tělem a s myslí.

2) Pokud věnujeme pozornost pozorovatele světu, tělu a mysli, nesmíme ztratit vědomí Sebe, ryzího vědomí Já jsem, ale zůstat trvale vědomě rozlišeni od všeho pozorovatelného.

Jen při dodržení těchto zásad převáží v nás moc vědomí, kterou věnujeme vědomě uvědomování ryzího vědomí Já jsem nad stejnou mocí vědomí, kterou věnujeme světu, jedno zda vědomě nebo nevědomě.

Pozorování všeho pozorovatelného vědomé nebo nevědomé, ať ve vědomí Sebe, svého pravého Já nebo v nevědomosti o něm, vždy vede určitou část moci vědomí ke světu, tělu a mysli a proto je i jejich existenci oživuje a posiluje.

Právě proto nám Ramana Maháriši radí, abychom do záležitostí světa zasahovali, jak nejméně je možné. Jinými slovy radí totéž, co uvádím: věnovat všemu pozorovatelnému co nejméně pozornosti a tím i moci vědomí.

Pokud se již pozorovatelným, to jest stvořením zabýváme, musí vždy převládat nad tím pozornost k samotnému vědomí Já jsem a činit tak v souladu se stezkou a bez nejmenšího ztotožnění nebo pohlcení v tom, co pozorujeme.

Jelikož například i životní síla patří do oblasti pozorovatelného, pokud s ní pracujeme, musíme tak činit v postoji Sebe si vědomého pozorovatele, který se silou neztotožňuje, ale využívá ji výhradně k postupu na stezce k Bohu. Jinak se nepříznivých účinků nesprávně řízené pozornosti vědomí nevyhneme.

Síla sama je slepá a nerozlišuje, ale působí tam, kam ji, jedno zda vědomě nebo nevědomě, namíříme. Je proto plně na nás, na naší rozlišovací schopnosti a moudrosti, jak sílu používáme a kam ji vedeme. Jsme za to výhradně zodpovědní my sami a také vždy podle zákona příčiny a následku, sklízíme výsledky. Takto vytváříme náš osud. To, co právě žijeme, je následek příčin, které jsme v minulosti vytvořili.

(Pokračování 6.10. ráno)

Právě pro uvedenou zákonitost vědomí a jeho moci má Ramana Maháriši plnou pravdu, když říká, že átmavičára je stezka k Bohu od svého začátku až do konce. Vede naše vědomí k uvědomění se jako božské vědomí Já jsem a současně tomuto vědomí vrací i jeho plnou moc.

Pokud metodu pozorovatele posuzujme z hlediska plnění nejpřednějšího Ježíšova přikázání lásky k Bohu, pak představuje jeho nepřetržité plnění, pokud je provádíme i s láskou a touhou, protože „Já jsem je Bůh“.

Náš způsob átmavičáry, který objevuje a rozvíjí vše pozorující vědomí v nás a současně je udržuje plně rozlišené od samotného pozorujícího vědomí, je z možných způsobů hledání Já nejlepší a také nejúčinnější.

Proč? Protože od samého začátku rozpouští ego tím, že vědomí rozlišuje od našeho těla a mysli a současně i vyprošťuje vědomí z moci světa tím, že ruší jeho pohlcení v něm uvědoměním si sebe jako od něho různé, svět pozorující vědomí.

Pátrání prováděné výhradně soustředěním na vyřešení otázky: „Kdo jsem, co jest mé Já?“, na svém počátku svět ve své působnosti i samo ego vynechává.

Zavřené oči, ke kterému řešení otázky: „Kdo jsem?“ svádí, nechávají svět úplně stranou. Ten však není možné nikdy úplně zanedbat a ti, kdo poznali Já řešením otázky kdo jsem, se musí nakonec k němu vrátit. Jinak jejich dosažení není úplné. Proto také panuje všeobecný souhlas, že kévala nirvikalpa samádhi, které se děje v plném zapomenutí světa, k vysvobození nevede.

Hledání Já řešením otázky „Kdo jsem?“ je proto v tomto směru jednostranné. Navíc svádí k popření skutečné moci, kterou svět nad naší osobností beze sporu má. Jeho popření však tuto moc světa nad naší osobností vůbec nezmenší.

Navíc: otázka: „Kdo jsem Já“ míří na poznání Já, ale nerozpouští přímo ego, ztotožnění vědomí s tělem a s myslí a omezení na ně.

Domnívám se, že je výhodnější z hlediska poznání Já vědomí rozlišit nejprve od všeho pozorovatelného, abychom si je mohli následně snadněji uvědomit.

Jestliže Ramana Maháriši učil své nejbližší právě átmavičáru pomocí pozorovatele, vysvětlení je právě ve výše uvedených výhodách tohoto způsobu hledání Já.

Pozorovatel jsou opravdu dveře. Záleží jen na nás, zda těmito dveřmi do království nebeského, do nirvány vstoupíme nebo zda stejnými dveřmi, kterými pozorovatel je, z něho trvale odcházíme.

Pozornost našeho vědomí rozhoduje vše.

(Ukázka z připravovaného 2. dílu knihy "Život v Duchu svatém".)